Brno, Koncertní sály a kostely
Karla Hofmannová
Každé dva roky se koná v Brně Mezinárodní hudební festival, jehož realizaci má na starosti Filharmonie Brno. Letos tomu nebylo jinak a festival byl ve znamení worldmusic, minimalismu a především připomenul 100 let od narození brněnského skladatele Jana Nováka. K těmto akcím realizátoři přidali ještě minifestival Nový svět a vzpomínku na litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, který zemřel těsně před zahájením festivalu. Od 1. do 17. října prožívalo hudební Brno svátek hudby, který měl již 51. ročník a nabídl 16 večerních koncertů a doprovodné akce. Z nich je možné reflektovat jen výběr nejzajímavějších.
Zahájení
Festival zahájila domácí Filharmonie Brno (1. 10.), která hrála pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Zahájení se tentokrát obešlo bez státní hymny, i bez kdysi obligátní Janáčkovy Sinfonietty. První skladbou byly Filharmonické tance, které zkomponoval Jan Novák v roce 1956 jako poděkování pro brněnskou filharmonii za odvahu, že jako nově vzniklé těleso uvedlo jeho skladbu na festivalu Varšavská jeseň, přestože už tehdy měl pověst antikomunistického skladatele. Třívětá skladba je velmi invenční a svěží, rytmizovanou část si užil celý orchestr a dovedl ji do efektního závěru.
Následovala česká premiéra současného rakouského skladatele Kurta Schwertsika, který byl koncertu osobně přítomen. Nachtmusiken (Noční hudby), op. 104 vzdávají hold nejen W. A. Mozartovi či Gustavu Mahlerovi, ale obrací se i k Leoši Janáčkovi. První věta „Janáček ist mir im Traum erschienen – Ruhig bewegt“ (Janáček se mi zjevil ve snu – pomalým pohybem) začíná janáčkovským krátkým motivem v houslích, jejichž energickým interpretem byla Marie Petříková. 2. věta Wienerlied, Langsamer Walzer –Zeit lassen-Wieder im Zeitmass-Zeit lassen-Noch ruhiger, als zu Anfang – uvádí na scénu vídeňský biedermeier a akordeon jako sólový nástroj. 3. věta …for David Drew. Ruhig bewegt und inning gesungen- Wieder etwas vorbereiten – Wie am Anfang – Noch ruhiger – hrají pomalé a zvukomalebné, rytmizované kontrabasy a padající kapky na jednom tónu harfy. 4. věta Geschwindmarsch. In rasender Wut líčila avizované pocity. Pátá, poslední věta Flucht – Ruhig gehend – Vorwärts strebend – Zeit lassen- Schnell– byla postupným sledem popsaných emocí. Barevně a přehledně provedená skladba se dočkala nadšeného přijetí.
Po přestávce zazněla skladba amerického skladatele Philipa Glasse Symfonie č. 12 „Lodger“. Skladatel je známý především svým minimalismem, ale v této skladbě je i pěvecký part, kterého se ujala trojnásobná držitelka Grammy, Angélique Kidjo. Nejnovější symfonie Philipa Glasse byla českou premiérou. Symfonii zkomponoval Glass přímo pro pěvkyni na texty písní Davida Bowieho. Dalším sólistou byl Christian Schmitt, který usedl ke koncertantně pojatým varhanám, které měly rovněž svoji premiéru, neboť si je skladatel nechal postavit a přivézt do Brna právě pro provedení této skladby. Skladba má sedm částí a její text byl uveden v programech anglicky. 1. Fantastic Voyage, 2. Move On, 3. African Night Flight, 4. Boys Keep Swingigg, 5. Yassassin, 6. Repetition, 7. Red Sails. Skladba ve stylu world music je velmi instrumentálně ilustrativní a orchestr má spíš doprovodnou funkci k pěveckému partu. Nejde však o part ve smyslu klasické hudby a krásného zpěvu. Naopak, sólistka vládne tmavým, sytým, ale technicky neopracovaným altem a je pro provedení skladby, která je plná neobvyklých zvuků, ideální interpretkou. Její výkon musel být nazvučený, a proto zpívala na mikrofon, ale provedení si vynutilo i amplifikaci hudebních nástrojů. Také proto, že chyběla z prostorových důvodů ozvučnice, zůstal z ní jen strop. Nutno pochválit zvukaře, že pracovali citlivě a nenápadně a že orchestr přizvučili jen decentně, takže zněl velmi vyváženě. První koncert festivalu se tedy dočkal nadšeného přijetí.
Württemberský komorní orchestr Heilbronn
Německý komorní orchestr, který byl založen v roce 1960, se vypracoval na špičkovou interpretační úroveň a představil se v Brně poprvé (3. 10.). S dirigentem Benjaminem Reinersem přivezl repertoár, který byl zaměřen na skladatele 20. století a pro posluchače byl překvapením. Koncert pro komorní orchestr Igora Stravinského s názvem Dumbarton Oaks má formu concerta grossa a je třívětý. Rytmizovaný, s fugaty má podobu Bachových koncertů, obsahuje dramatické části. Houslový koncert č. 2 g moll, op. 63 Sergeje Prokofjeva přednesl Noah Bendix-Balgley, koncertní mistr Berlínských filharmoniků. Houslový part, plný melodiky i efektních a virtuózních pasáží přednesl s erudicí a efektně. Jako přídavek přednesl Addagio ze Serenády č. 1 J. S. Bacha. Po přestávce zaznělo Concerto grosso č. 3 pro dvoje housle, smyčce, cembalo, celestu, klavír a čtyři zvony Alfreda Schnitkeho. Pochází z roku 1985 a je přehlídkou a mixem stylů, od baroka přes romantiku a expresi až k dodekafonii. Vzdává poctu pětici skladatelů, z nichž nejvíce připomíná J. S. Bacha a objeví se tu i motiv B-A-C-H, stejně jako citáty z jeho díla spolu s atonálními částmi. Exploze nápadů a mix stylů je překvapivě vyvážený a vyúsťuje do souzvuku celesty a zvonů. Druhých houslí se skvěle zhostil primárius orchestru Zohar Lerner. Efektním závěrem koncertu byla Symfonie č. 1 D dur, op. 25 Klasická Sergeje Prokofjeva. Přinesla rozjasnění a plnou barevnost, vylehčenou expresi a virtuóznost, kterou dovedl orchestr do euforického finále. Orchestr se v Brně předved v exkluzivní kondici a přinesl i dramaturgicky objevný repertoár.
Joannis Novak 100
Festival měl jako nejsilnější téma 100. výročí narození brněnského skladatele Jana Nováka, který musel opustit své město a zbytek života strávit v exilu. Přesto ho neopustil humor a nadhled a přesto dokázal vytvořit hudbu, kterou dnes objevujeme s obdivem. Dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš připravil Maraton Jana Nováka, kterýtrval tři dny a patřil k němu i projekt, který vyprovokoval i novou tvorbu (8. – 10. 10.).
Ludicra – pět světových premiér
Oslovení pěti mladých renomovaných skladatelů, aby na latinské texty Jana Nováka z autobiografické sbírky básní Ludicra, psaných „humornou, vulgární a „pobrněnštěnou“ latinou“, napsali nové skladby pro sólové violoncello a komorní orchestr, vyústilo v atraktivní večer. Realizátory skladeb se stali violoncellista Štěpán Filípek a soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra (8. 10.), který se již léta zabývá interpretací soudobé hudby. Večer byl připraven komorně s intimním osvětlením, orchestr hrál v sále a židle byly postaveny do půlkruhu, takže byl umožněn bezprostřední kontakt posluchačů s umělci. Hudba byla inspirována textem, nicméně text se v žádné skladbě neobjevil, s výjimkou jedné skladby, kdy se v závěru ozval melodram. Cílem projektu bylo zachytit v instrumentálním zpracování charakter a emoce obsažené v básni, která byla skladateli přidělena.
Skladba českého skladatele Jakuba Rataje byla na text básně s názvem Fabella (Bajka), která je dedikována skladatelovým dcerám. Lehký úvod na jednom tónu postupně narůstal v poněkud jednotvárném tvaru, aby se vzepjal do accelleranda v závěru.
Druhá báseň s názvem Cantilena aeaeae (Píseň aeaey), je dedikována „milovníkům středověké výslovnosti“, pojednává o Ciceronovi a o čarodějce Kirké. Skladatelkou je Lenka Nota, česká autorka žijící v Rakousku, která se inspirovala kouzly a sirénami a vytvořila skladbu poetickou, muzikální a mámivou.
Třetím číslem byla skladba hudebníka z Honkongu jménem Barry Wan. Báseň Anna ho oslovila svojí smyslností a vášnivostí, kterou promítl do hudby a zejména do violoncellového partu.
Čtvrtá skladba na téma básně Somnium (Sen) k usmíření božské vůle, byla dílem amerického skladatele Davida Carpentera, který zde našel obraz ženy, která je současně lidská i božská. V diminuendu v závěru, které přebírá sólové violoncello s niterným výrazem, zdůrazněným melodramatickou latinskou modlitbou, deklamovanou violoncellistou: „….gratia plaena….ora pro nobis..Santa Maria, mater dei…..“ …působivý závěr, i když tento text v básni, která je podkladem pro skladbu, není.
Poslední, pátá skladba má název Oratio philippica ( Řeč útočná), proti Filipovi! zanícenému nepříteli. Ujala se jí Jana Vöröšová, pocházející z Prahy, jejíž skladby hrají renomované orchestry i na Pražském jaru. Využívá méně obvyklých zvukových efektů, kdy housle buší smyčcem do strun, nebo šustění trhaného a mačkaného papíru na mikrofony. Violoncello využívá disonantních postupů až do náhlého zlomu, po kterém se objevuje pomalá melodie se vstupem lesního rohu, smyčce drnčí a skáčou po strunách, postupné diminuendo je zdůrazněno opětovným šustěním a trháním papíru až do ztracena. Vznikla tak velmi působivá skladba, plně vyjadřující emoce i obsah básně, která byla jejím podkladem.
Nový svět hudby
Jedná se o jeden oddíl Mezinárodního festivalu Moravský podzim, který je poněkud víceznačný (3. – 16. 10.). Nový svět hudby, tedy hudba soudobá a rovněž nový svět, který objevují mladí lidé, kteří se se světem hudby postupně setkávají. A také nová tvorba, právě pro tento festival. Celkově se pod uvedeným titulem sešly čtyři večery, každý v jiném, někdy neotřelém prostředí, koncerty, které připravily tři studentky hudebního managementu.
3. října – Koutek divohledného hudebnotvorna – Divadlo na Orlí byl určen pro děti s rodiči,
9. října – světové premiéry nových děl – Music Lab zazněla díla na téma skladby Jana Nováka X Horatii carmina, které byly složeny na objednávku Moravského podzimu a realizovány souborem Mirror ensemble Tonyho Marka.
13. října – Večer třetí měl název Brněnská zrcadla, který se uskutečnil v prostoru který je pro koncerty využíván jen zřídka, v Centru církve Českobratrské evangelické. Název Brněnská zrcadla reflektuje vliv školy a pedagoga na formování mladého umělce. V tomto případě šlo o vztahy dva – brněnského skladatele Františka Gregora Emmerta a jeho studentky, která si říká Lenka Nota a vztahu již historického, mezi Bohuslavem Martinů a brněnské rodačky, skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové.
Brněnský skladatel František Gregor Emmertzemřel v roce 2015 a stále je ještě jeho odkaz živý. Jeho Smyčcový kvartet č. 5 předneslo na koncertě Graffovo kvarteto. Štěpán Graffe, Lukáš Bednařík housle, Lukáš Cybulski viola a Michal Hreňo violoncello, přednesli třívětou skladbu s niterným nábojem i s energickou pevností. Jako zrcadlící se protějšek byla Františku Emmertovi dramaturgií vybrána jeho studentka Lenka Nota, která byla požádána o vytvoření dvou skladeb. Písňová skladba Ich bin die Zeit (Jsem čas)zazněla ve světové premiéře. Jde o intimní výpověď na text básní Ericha Kästnerapro zpěv, cimbál a violu, je barevná a prostá, s něžnými místy, ale i s napětím, hloubkami a intervalovými skoky. Emoce a nálady, které z básně čiší, se povedly cimbálu, na který hrála Johana K. Kratochvílová sametovými paličkami a něžnými, vzletnými údery a vyluzovala jemné a zvonivé tóny. Stylově a citlivě ji provázela přitom violistka Michaela Bartošová. Do tohoto konceptu se příliš nestrefila zpěvačka Zuzana Čurmová, která nedokázala dát do interpretace vyrovnanost hlasu a niterný výraz.
Druhé srovnání postavilo vedle sebe Bohuslava Martinů a Vítězslavu Kaprálovou. Její písňový cyklus Vteřiny op. 18 pro zpěv a klavír na objednávku festivalu aranžovala Lenka Nota pro cimbál, flétnu a violoncello. Osm písní, velmi niterných a intimních, zpívala sopranistka Zuzana Čurmová. Ve všech písních byl barevným a jemným vůdčím prvkem cimbál Johany K. Kratochvílové, lehkou melodiku obstarávala flétna Barbory Šubrové a pevnou základnu dávalo zvuku bezpečné violoncello Jana Zlámala. Škoda, že se zpěvačka nedokázala ve výrazu sjednotit s hudebními nástroji.
Jako poslední zazněl Smyčcový kvartet č. 5, H 268 Bohuslava Martinů, který skladatel věnoval právě Vítězslavě Kaprálové. Graffovo kvarteto do jeho přednesu dalo touhu, napětí, vášeň i nostalgii, která dokázala přiblížit vztah autora k mladičké studentce. Čtyřvětá skladba je emočně velmi čitelná a umělci do ní dali expresivní výraz. Mladí hudebníci tak ukončili večer, který se nesl myšlenkou vztahu pedagoga a studenta mezi sebou i vztahem k rodnému Brnu.
Z Nového Města nad Metují
Na posledním koncertě (16. 10.) tohoto projektu hrála skladby romantických skladatelů Brahmse, Webera a Dvořáka Novoměstská filharmonie s dirigenty Jaroslavem Rybáčkem a Markem Klimešem a sólového klarinetu se ujal Marek Pavlíček.
Homage to Kutavičius
Dramaturgii festivalu velmi zasáhla zpráva o úmrtí litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse 29. září letošního roku, jehož skladby byly uvedeny na festivalu v roce 2017. Tehdy se jeho oratorium Poslední pohanské obřady dočkalo nebývalého ohlasu a mluvilo se o něm jako o hlavní události festivalu. Proto zařadil management festivalu na program mimořádný koncert se stejným programem (17. 10.). Již ale bez litevských umělců, ale se sborem Kantiléna a se sbormistrem Michalem Jančíkem a s Pěveckým sborem Masarykovy univerzity se sbormistrem Janem Ocetekem a s varhaníkem Markem Paĺou. Hornové kvarteto zastali tentokrát studenti JAMU, Anežka Václavíková, Zdeňka Čížková, Lucie Knoblochová a Josef Otrhánek.
Českobratrský Evangelický chrám J. A. Komenského disponuje nevelkým, ale architektonicky působivým prostorem, s vynikající akustikou, jehož sloupy a podloubí evokovaly les a sporé nasvícení podporovalo pocit tajuplnosti.
Večer byl zahájen skladbou Broniuse Kutavičiusez roku 1983, zazněla sonáta „Ad Patres“ pro varhany, kterou původně napsal autor pro čtyři ruce. Toho večera ale zazněla transkripce, která je častěji provozovaná, která je pro jednoho varhaníka. Je to jednovětá skladba, na téma cyklu sedmi obrazů Pohřební symfonie symbolisty Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise. Stěžejní skladbou bylo Oratorium Poslední pohanské obřady, kde se litevský autor inspiroval hledáním kořenů svého národa. Kutavičiusovo dílo je postavené na archetypech, na starobylých textech a folkloru. Ve skladbě se pracuje s prostorovým zvukem a varhanami ve spojení se čtyřmi lesními rohy, umístěnými na kúru. Před oltářem a poté kolem celého chrámu se pomalu pohybovali členové sboru a v části Zaklínání hada se skutečný had lidí pomalu posunoval chrámem a syčel, zatímco sólový mezzosoprán zpíval zaklínání uprostřed chrámu. Uprostřed chrámu se jako duch pohyboval i sbormistr. Společně vytvořili kouzelnou a přitom poněkud děsivou atmosféru tajemství, starobylosti, mystiky a kouzel. Složitá rytmická struktura, dynamické kontrasty, šepot, stálé opakování jednoho slova – mantry, chromatické postupy, iluze přírodních zvuků, sykot hada, to vše evokovalo představy pojené s názvy jednotlivých částí, Kobylko zelená, Uctívání vrchu Medvégalis, Zaklínání hada či Uctívání dubu. Důležitý je i pohyb účinkujících v prostoru, jejich rozmístění je součástí rituálů a funkční je i zvuk jejich pohybu. Ke konci se zvedá zvuk varhan do fortissima, velebného akordického chorálu a s tonickým širokým závěrem ústí do Alleluja. Plný sál nadšených, vesměs mladých posluchačů byl krásnou odměnou pro pořadatele za úspěšnou pietní akci.
Závěr
Na jevišti Janáčkova divadla vystoupila Arménská národní filharmonie (17. 10.), jejímž dirigentem byl Eduard Topčjan, renomovaný arménský dirigent a pro brněnský koncert si jejich dramaturgie připravila ne příliš známá díla arménských skladatelů. Koncert se totiž konal u příležitosti 30. výročí vyhlášení nezávislosti Arménie. Jako první zazněl Violový koncert „….and then I was in time again“ arménského skladatele Tigrana Mansurjana (1939). Skladbou navazuje na filosofické pozadí románu Williama Faulknera, u nás známého pod titulem Hluk a vřava. Skladba je plná vnitřního napětí na jednom tónu, naléhavosti dlouhých tónů, pod kterými běží spěchající rytmus orchestru. Sólistou na violu byl Luca Ranieri, který vládl krásným, měkkým, přesto jasným a nosným tónem a v neobvykle dlouhých pomalých větách dokázal udržet napětí a tah. Po nadšeném potlesku přidal ještě Sarabandu z 1. cellové suity Johanna Sebastiana Bacha.Další skladbou byla Symfonie č. 3 rovněž od arménského skladatele, Aveta Terterjana (1929-84). Ta je tryznou za jeho tragicky zemřelého bratra, jehož děsivě ječící hračku imituje arménský lidový kvílící nástroj zurna a další lidový nástroj, duduk, který imituje zvuk arménského pláče nad mrtvým. Neobvyklé zvuky vydávaly i baterie bicích, vstupy agresivních trombónů a lesních rohů, šelest smyčců po strunách houslí, či naopak jejich ostrý kvílivý zvuk. Tři věty měly i neobvyklá tempová označení, 1. čtvrťová nota =138-152, další, 2. věta čtvrťová nota =88(ad libitum), a poslední, 3. čtvrťová nota = 138.
Po přestávce zazněla poslední skladba, Symfonie č. 2 e moll Arama Chačaturiana, která by si zasloužila větší popularizaci, je totiž posluchačsky vděčná svojí instrumentální barevností a strhující dynamickými efekty. Vypovídá o válečném období a je nazývána „Symfonie se zvonem“. Hudební materiál obsahuje jak arménskou lidovou píseň, tak variovaný motiv Dies irae. Orchestr hrál s entuziasmem a maximálním soustředěním a dal do výkonu veškerou energii a nadšení.
Obecenstvo nešetřilo ovacemi, a proto bylo zcela na místě, že zazněly dva přídavky. Bohužel byly zcela mimo charakter programu a jiní byli i arménští účinkující, kteří přišli na jeviště z pódia. Pěvkyně Juliana Grigoryan předneslaárii Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy opery Rusalka. Druhým přídavkem byla árie Turidda z opery Ruggera Leoncavalla Cavalleria rusticana a přednesl ji arménský tenorista Tigran Hakobyan. Ukončení koncertu bylo nečekané, neplánované a dramaturgicky se zcela vymykalo celému charakteru koncertu, což byla škoda. Nicméně přítomné arménské publikum bylo nadšeno, festivalové publikum poněkud zaskočeno, ale chápající. 51. ročník Mezinárodního hudebního festivalu v Brně byl však ukončen efektně a se ctí.