Marta Ulrychová
Již po čtyřiasedmdesáté se v posledních červnových dnech (27. 30. – 30. 6.) sešli ve Strážnici příznivci folkloru. Nenechali se odradit tropickým počasím, které letos daleko předčilo obvyklé letní teploty, a namísto koupaliště dali přednost našemu největšímu svátku lidové hudby. Jejich velký počet dokazuje, že Strážnice neztrácí svoji přitažlivost, byť jí tvrdou konkurenci tvoří řada lokálních folklorních festivalů, které u nás vznikly zejména během posledních třiceti let.
Kdo jede „na Strážnici“, jede vlastně hned na dva festivaly, neboť letos se po sedmatřicáté uskutečnila i její dětská odnož, nesoucí příznačný název Dětská Strážnice. Tímto se vlastně vydatně zdvojily pořady, které – i přes opakování oněch tzv. stěžejních – tvoří pestrou a časově těžko zvladatelnou směs, z níž si tisíce účastníků může vybírat nejen podle svého vkusu, zájmu a zaměření, ale i fyzické kondice. Pro toho, kdo si vzhledem ke svému věku netroufá tlačit se v zástupu korzujících na hlavní cestě zámeckého parku, anebo v přeplněném stadionu, je zde nádherný rozlehlý zámecký park, jehož stinné stromoví tvoří příjemnou oddychovou zónu, ať při dechovce na Ostrůvku, cimbálové hudbě u zámku či stánků s občerstvením, anebo na vzdálenější Zbojnické lúce, kde letos probíhaly taneční workshopy. Na organizaci této mimořádně náročné akce se podílí Národní ústav lidové kultury v Strážnici s městem Strážnice, vše za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Nutno dodat, že organizace je vzorová, všem, kdo se na ni podílí, se daří dobře zvládat ubytování, stravování a místní dopravu stovky účinkujících, o něž je dobře postaráno v penzionech a internátech Strážnice a okolních měst (Veselí nad Moravou, Bzenec, Vracov aj.).
Ačkoliv se jedná o festival mezinárodní, z návštěv několika posledních ročníků jsem nabyla dojmu, že jeho těžiště stále více spočívá ve vystoupení domácích skupin. Smět vystoupit na strážnickém Mezinárodním folklorním festivalu je pro naše soubory a jednotlivce chápáno jako výzva, kterou nelze promarnit, neboť festival není jen pohodovým setkáním s přáteli, ale zároveň i měřením sil. Doslova a do písmene to platí o Finále soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, na jehož nové podobě a organizaci měl v 90. letech výrazný podíl etnograf Karel Pavlištík (1931– 2018). Bohužel jsme tuto výraznou osobnost našeho folklorního hnutí po jeho odchodu na sklonku loňského roku citelně postrádali. Soutěž se dnes stala nádhernou početně zastoupenou podívanou (již z tohoto důvodu muselo být soutěžní klání přeneseno do většího amfiteátru Zámek), motivující i ty nejmladší ročníky (mnohým z oněch přihlížejících, kteří se v několika generačním zastoupení doslova vrhnou po skončené oficiální části soutěže na pódium, jsem hádala tři roky, ne-li méně). Právě takovéto okamžiky jsou nejvýmluvnější ukázkou toho, co znamená předávání tradice.
Strážnice však zdaleka není jen přehlídkou mládí a krásy. Páteční noční pořad v amfiteátru Zahrada Bez bab s podtitulem O mužských tanečních projevech autoraIva Mikuše naopak představil zralé výkony tanečníků, u nichž stylovost, zemitost a opravdovost projevu vyzrály spolu s věkem. Obdivovali jsme mužský tanec ze sedmihradského Kalotaszégu v podání tanečníků VUS Ondráš 90, mužské tance z Oravy předvedené Oravan seniorem z Nižné, obuškové a odzemky vítězů odzemkářské soutěže pořádané v Rožnově pod Radhoštěm, furiant plzeňské Mladiny, sólomaďar a fogáš VSPT Jánošík 90 či temperamentní rozkazovačky z Podpoĺania v podání bratrů Briakovců ze Zvolena, vše za doprovodu Cimbálové muziky L. Graffeho a CM Bálešáci ze Starého Města s primášem Ondřejem Bazalou. Působivý kontrast tancům, jež dovolují popustit uzdu mužské dominanci a temperamentu, tvořil hutný a barevně kompaktní sborový zpěv Staroměstských mládenců (Staré Město), anebo naopak ztišený zvuk fujar Matúše a Martina Murínových.
Ačkoliv soutěž o nejlepšího verbíře se zrodila právě v amfiteátru Zahrada, tato menší přírodní scéna dnes poskytuje příhodnější atmosféru pořadům laděným spíše do intimní polohy. Další noční pořad Chrystiana Heczka Ze života stromů jednoznačně považuji za jeden z vrcholů festivalu a pro mnoho souborů zároveň i návodem, kudy by se cesta prezentace folkloru měla ubírat. Porota v něm po zásluze ocenila ekologicky zaměřené téma, zpracované na úrovni přeshraniční spolupráce, navíc v co nejautentičtější podobě. Punc autenticity pořadu propůjčilo již samo vyprávění probíhající v nářečí těšínského Slezska, jemuž Karol Stuszka citlivě propůjčil znělý hlas i mírně patetickou dikci, neboť jeho ústy nepromlouval člověk, ale „nejstarší jilm v České republice“, znalec ostatních stromů a svědek mnoha událostí v „goralském lese“ na moravsko-polském pomezí. Těšínské Slezsko je oblastí velkých průrazných hlasů, mnozí zpěváci zde nepotřebují doprovod, obzvláště goralské balady zní v jejich podání autenticky a s velkou citovou naléhavostí. Takto jsme slyšeli zpívat Katarzynu Broda-Firlu, Urszulu Jachnickou, Małgorzatu Tutko a manžele Milerscyovy. Mnohé písně zněly sólově, jiné za doprovodu jablunkovských kapel Lipka a Nowina či Kapely Bezmiane z Bystřice. Jiný přístup k folklornímu materiálu naopak představovala skupina Skład Niearchaiczny z polského města Żywiec, která goralskou kulturu prezentovala ve vysoce stylizovaném, neobvyklém zvukovém pojetí. Neméně silně zaujala i taneční složka – vedle tanců owiynziok, zbójnicky, patykowy a jawornicki především nápaditá, ale také náročná choreografie delší taneční kompozice, znázorňující jednotlivé fáze procesu těžby dřeva od porážení stromů až po jeho dopravu na vorech.
V amfiteátru Bludník se tradičně kromě úvodního a závěrečného pořadu, v němž svoji neodmyslitelnou roli sehrávají domácí strážnické a zahraniční soubory, odehrávají i pořady reprezentující jednotlivé moravské a české regiony. Letos tuto možnost dostalo Kyjovsko a Plzeňsko, dva regiony, jejichž kroje v minulosti dokonce plnily roli krojů všenárodních. I přes tuto podobnost však v současnosti zaznamenávají velkou odlišnost. Na Kyjovsku se dodnes kroje nosí při každé slavnostní příležitosti, působí zde mnoho folklorních skupin, mužských sborů, tanečníků, kontinuita lidových tradic tedy nebyla přerušena, zatímco na Plzeňsku byla koncem 19. století rychle se rozvíjející industrializací venkovská lidová kultura nivelizována. Zatímco autorky pořadu Prostá krása Kyjovska Markéta Lukešová a Magdalena Maňáková tedy mohly sáhnout i do současnosti, Zdeněk Vejvoda, autor pořadu Plzeňáci aneb depa a pročpa se tuto tancuje? se opřel o bohatou tradici stylizovaného folkloru, rozvíjeného v Plzni od počátku 50. let v podobě vznikajících folklorních souborů a rozhlasového Plzeňského lidového souboru. Svůj pořad tedy pojal jako sled převážně tanečních stylizovaných čísel v podání plzeňských souborů Mladina, Jiskra, hornobřízského Úsměvu, rokycanského Rokytí a Sluníčka, to vše za doprovodu buď jejich vlastních kapel, anebo početného Orchestru lidových nástrojů Plzeňského kraje. Bohužel jsme v pořadu postrádali zpěváky, kteří by se svým projevem podobali oněm, jež si pamatujeme z pořadu Hrají a zpívají Plzeňáci. Onu „silnou generaci“ plzeňského vysílání naopak retrospektivně představil pracovník Národního ústavu lidové kultury Michal Škopík v pořadu Stroj času. Perličky na dně strážnické fonotéky v zámeckém Rytířském sále.
Neděle dopoledne v amfiteátru Zahrada bylo opět tradičně věnováno pořadu, který mohli v přímém vysílání sledovat rozhlasoví posluchači v celé republice. V pořadu Lucie Uhlíkové Jablko od stromu sesešly tři pravnučky osobností spjatých s lidovou kulturou: pravnučka malíře Joži Uprky, zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková, zpěvačka Julia Ulehla, jejíž praděd Vladimír Úlehla stál u zrodu strážnického festivalu, a zpěvačka a cimbalistka Alžběta Lukáčová, pravnučka myjavského primáše Samka Dudíka. Každá z nich si k lidové písni našla jinou cestu. Nejblíže k lidové tradici rodného Strážnicka má Magdalena Múčková, jejíž zpěv zaujme tklivým mezzosopránem a stylovým zdobením melodie, typickým pro strážnický písňový fond. I tentokrát se představila ve své tradiční roli i jako výtečná cimbalistka své mateřské muziky Danaj. V pořadu s ní tentokrát vystoupil jak sbor Malé taneční skupiny Danaje, tak i její manžel Pavel Múčka, primáš další ze strážnických cimbálových kapel. Julia Ulehla původně vystudovala operní zpěv, s písněmi sbíranými na Strážnicku svým pradědečkem se seznamovala později, tudíž si za doprovodu svého manžela, kytaristy arménského původu Arama Bajakiana našla specifický způsob jejich interpretace, zcela odlišný od Magdalenina. Alžběta Lukáčová, povoláním dramaturgyně operní scény v Banské Bystrici, vystudovala zároveň folkloristiku a o svém pradědovi Samkovi Dudíkovi napsala monografii. Soustavně se věnuje terénnímu výzkumu a své praktické zkušenosti z oblasti lidové hudby uplatňuje jako cimbalistka a zpěvačka kapely Banda, která se v současné době řadí k nejvýraznějším skupinám world-music na Slovensku.
Závěrečné odpoledne v Bludníku přineslo ještě další zážitky. Opět se představili zahraniční hosté – Roxolanta z Kyjeva, Couleurs d´Algerie z alžírského Sidi Bel Abbès, chorvatský Folk Ensemble Tena, Charu Castle Fundation z Dillí, japonský soubor Starodávný, v němž se sdružují seniorští příznivci moravských lidových tanců (mohli jsme obdivovat i japonského „verbíře“, jenž si svým výkonem, schopným dokonale napodobit i hlasovou barvu a taneční styl, nezadal se svými moravskými vzory), závěrem tohoto zahraničního bloku pak proslulý slovenský Gymnik. Závěrečné ovace patřily jednak všem oceněným, jednak pestré směsici krojovaných tanečních párů všech věkových stupňů, rekrutujících se ze všech strážnických dětských a dospělých souborů, které v takovémto zastoupení několika generací předvedly zaplněnému amfiteátru strážnický danaj. MFF ve Strážnici tak opět dokázal, že jeho úloha v životě folkloru je nejen nezastupitelná, ale zároveň i stále motivující.
