Pavel Horník
Operní dům v Lipsku v inscenování děl české operní tvorby až tak pilný není, ale je pravdou, že současně se hraje Dvořákova Rusalka. K výročí narození Leoše Janáčka se na podzim spokojí s pohostinským vystoupením opery z Brna s Jenůfou. A tak uvedení Prodané nevěsty je třeba kvitovat s radostí a uznáním. Vždyť nejúspěšnější Smetanovo operní dílo se na zdejším jevišti hrálo přesně před dvaceti lety. Protože jsem tehdejší provedení, které bylo zcela odlišné od toho současného, měl možnost navštívit, rád bych se k němu stručně vrátil.
Jak se v posledních letech povětšině nosí, byla volena aktualizace do současné doby se všemi aspekty z toho vyplývajícími a zašlo se i mnohem dále. Strohé a studené pojetí scény, odehrávající se kdesi na staveništi pod dálničním mostem, bylo dílem renomovaného německého výtvarníka Hanse Dietricha Schaala, ale neodpovídalo kvalitou jeho jiným inscenacím, které jsem na německých jevištích viděl. Zcela s tím ovšem korespondovalo dosti syrové pojetí mezilidských vztahů mezi aktéry komedie, předkládané známým režisérem Nicolasem Briegerem. Ten třeba z venkovského chasníka Jeníka udělal rockera s koženým oděvem pobitým cvočky, který svoji Mařenku vozí na parádním motocyklu BMW a taktéž na tomto stroji zpívají známý duet. Ve druhém dějství přijede pod most maringotka zařízená jako pivní stánek označený nápisem Pitstop a lehká dívka předvede nachmeleným a rozjařeným chlapům striptýz. V posledním dějství je pak ze známé komedie představované jen Principálem a Esmeraldou (což je převlečená Mařenka) jen torzo doplněné karuselem točícím se s malou kapelou klaunů. Po jevišti se prohánějí kluci na skateboardech. Ovšem původní hudební nastudování našeho dirigenta Jiřího Kouta, který přišel do Lipska z Berlína jako hudební šéf, bylo s renomovaným a vysoce kvalitním orchestrem Gewandhausu brilantní. Sólisté včetně amerického Jeníka nebo jugoslávské Mařenky byli velmi dobří. Německé publikum bylo tehdy velice spokojené. Náš dirigent pak z divadla odešel do St. Galenu. Osobně mi později v Praze sdělil, že byl pojetím této inscenace rozčarován. Nedivím se mu.
Teď se Prodanka, samozřejmě zpívaná v němčině (překlad Maxe Kalbecka), znovu vrací do Lipska a je zcela jiná. Není režisérem Christianem von Götzem, jak je dnes zvykem, naroubovaná do současnosti. Možná poněkud ,,kýčovitější“ pojetí folklorních kostýmů od Sarah Mittenbühler též vůbec nevadí. Diváka hned po vstupu do sálu překvapí obrovská projekce fotografie štronsa všech účastníků velké venkovské svatby přes celou oponu. Průběh svatby a příhod během ní je vlastně motem současného pojetí díla. Přichází domovský dirigent mladší generace Christoph Gedschold,aby s kvalitním orchestrem Gewandhausu poněkud hřmotně předvedl jásavou předehru. Během ní zmizí promítaná černobílá fotografie a přemění se na barevně vyvedenou totožnou sestavu živých svatebčanů na jevišti. Z levé strany portálu vyčuhují nohy dřevěného fotografického stativu a zableskne blesk. Celý strnulý sbor se okamžitě rozpohybuje a zazpívá úvodní ,,Proč bychom se netěšili“. Dekorace scénografa Dietera Richtera, znázorňující interiéry velkého domu, je postavena na točně a sestává ze tří částí, z nichž jednou se vždy natočí podle místa děje do hlediště. Jeden ze segmentů je v zadní části orámovaný zlatým rámem a jako v zrcadle se v něm zobrazuje aktuální dění na jevišti.
V dalších řádcích se vrátím na scénu po ukončení úvodního sboru, kdy se vlevo nachází šicí stroj (což je někdy pracovní místo Mařenky) a pod spodní částí pozlaceného rámu je postaveno menší improvizované jeviště. Setkáváme se s hlavními protagonisty: Mařenkou, hezkým, ale spíše dramatickým hlasem vládnoucí Magdalenou Hinterdobler a Jeníkem, kterého zpívá průbojným hlasem s jistými výškami Patrick Vogel. Oba jsou domácí sólisté lipského souboru. Zajímavý je moment, kdy si oba ve svých komických načančaných parukách vlezou na malé jeviště a Jeník s mečem v ruce jedné a lebkou v druhé, si hraje na Hamleta. Árie Mařenky i duet ,,Věrné milování…“ byly zazpívány bezproblémově, ale také bez hlubšího emocionálního prožitku. Zmíním se ještě o jedné ústřední postavě opery, která se během děje často i v mimické roli vyskytuje na jevišti. Ano, je to Vašek v podání finského pěvce a člena souboru Dana Karlstöma, po všech stránkách výtečného. Vašek je totiž vášnivým amatérským až téměř profesionálním fotografem, který se svým deskovým velkoformátovým aparátem na dřevěném stativu fotí vše a všude. A teď vsuvka. Když přicházejí rodiče Krušinovi (pěvecky dobře disponovaní Franz Xaver Schlecht, Sandra Maxheimer) s mohutným Kecalem (sonorní bas Sebastian Pilgrim), jeviště se pootočí a před námi se objeví točité schodiště secesního domu s mnoha obrázky na vínově tapetovaných stěnách, znázorňujícími různé fotografie klientů a klientek dohazovače Kecala. Fotku Vaška též ukazuje Kecal Mařence. Postavy děje jsou pak na onom schodišti velmi vtipně a živě rozehrané. Třetí scénický prostor je sál hospodské scény opět s velikým rámem v pozadí. Jeníka můžeme vidět, jak obsluhuje rozjařené hosty, ale i s kýblem a rejžákem. Roztomilá je scénka mezi Mařenkou a Vaškem, který si ji ze všech stran samozřejmě fotografuje. Později pak laškuje s Vaškem u stolu dívenka z komediantské skupiny obveselující svatebčany převlečená za medvěda, a podaří se jí ho úplně ,,oblbnout“. Na závěr druhého dějství pak za Jeníkovu zradu po podpisu smlouvy ho sboristka poleje vodou z kbelíku a narazí mu jej na hlavu. Komediantská scéna v úvodu posledního dějství probíhá s mnoha efekty na nám již známém improvizovaném jevišťátku, ale též při pootáčení jeviště i v dalších prostorách. Vše řídí komicky vyhlížející principál v podání Martina Petzolda, který do sebe lije alkohol jak do trumpety. Po bujarém veselí přichází legendární sextet ,,Rozmysli si, Mařenko, rozmysli…“, který často činí sólistům potíže, ale tentokrát byl sezpíván v prostoru točitých schodů bez problémů.
Na závěr pak přiběhnuvší Vašek, převlečený za medvěda, odchází se svým novým objektem zájmu, dívkou také představující medvěda. Inu medvědí pár. Pokud bych směl vyslovit svůj názor, pak mi tato Prodanka celkově sedla více, než ta v Semperově opeře v Drážďanech, která byla posazena do dnešní doby.
Leipzig, Opera – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Die verkaufte Braut), překlad Max Kalbeck. Hudební nastudování Christoph Gedschold, režie Christian von Götz, scéna Dieter Richter, kostýmy Sarah Mittenbühler, světla Raoul Brosch a Gabor Zsitva, sbormistr Alexander Stessin, dramaturgie Christian Geltinger. Gewandhausorchester Leipzig. Premiéra 15. 6. 2019, psáno z reprízy 30. 6. 2019.