Ježkova hudba je prodchnuta slovanskou melodikou, humorem a vtipem
Supraphon vydává dvojalbum Nového orchestru Jaroslava Ježka s hudbou skladatele, jehož jméno si orchestr vetkl do názvu. Orchestr řídil dirigent Zoltán Liška, kterému jsme u příležitosti vydání 2CD Život je jen náhoda položili několik otázek.
Jaká byla vaše cesta k hudbě Jaroslava Ježka?
Na to není snadné odpovědět, protože k hudbě jako takové jsem se dostal díky svému strýci, který do mých rodných Košic přivezl z Olomouce, kde byl na vojně, gramofon. A právě z toho gramofonu jsem ve svých asi třech letech slyšel poprvé Ježkovu píseň Stonožka.A na druhé straně SP desky byla píseň Tmavomodrý svět. Zásadní byl pro mě však rok 1962, kdy bylo 20. výročí od úmrtí Jaroslava Ježka. Tehdy Dr. Václav Holzknecht vydal sedm dlouhohrajících desek, reedic původních nahrávek z Osvobozeného divadla. Na ně v roce 1966 (60. výročí narození Jaroslava Ježka) navázaly tři další desky s jeho hudbou. To mě nesmírně zaujalo a poslouchal jsem je stále dokola.
Jak náročné byly Ježkovy kompozice po interpretační stránce?
Velmi náročné! Všichni hráči v jeho době museli být naprostí profesionálové. Můžeme zmínit to, že členem Ježkova orchestru byly takové osobnosti, jako Karel Ančerl nebo Jiří Srnka. A v orchestru, který jsem vedl, tedy v Novém orchestru Jaroslava Ježka, byli hráči, kteří působili také v České filharmonii, SOČR nebo v Orchestru Gustava Broma. Vždy jsem se snažil o to, abychom měli současný, moderní zvuk bez dobových manýr. V roce 1972 jsem se seznámil s paní Jarmilou Strnadovou, sestrou Jaroslava Ježka. Ta mi umožnila přístup k Ježkovým notovým zápisům v jeho pražském bytě v Kaprově ulici 10. Dovolila mi, abych si opsal originály, a to pro mě bylo velice cenné.
Jak hodnotíte skladatelský styl Jaroslava Ježka?
Je to divadelní hudba, která byla ovlivněna americkým jazzem. Už Jan Werich řekl, že Ježek nekopíroval vzory muzikantů, jako byli Ellington nebo Goodman. On svou tvorbu přetavil do vlastního osobitého stylu a jeho hudba je především prodchnuta slovanskou melodikou, humorem a vtipem.
Jak náročné bylo vybrat písně na toto dvojalbum?
První CD obsahuje nahrávky, které původně měly vyjít na LP desce už v roce 1989. Snažili jsme se řadit chronologicky písně, které mapují historii Ježkovy spolupráce s Osvobozeným divadlem.
Jak podle vás vnímá současná doba tvorbu trojice Ježek + Voskovec + Werich?
Věřím, že i naše dvojalbum přispěje k oživení povědomí o této legendární trojici a jejich společných písních. Naše kolekce obsahuje i scénickou hudbu a několik zcela neznámých písní. Myslím, že by album mohlo posloužit třeba i v hodinách hudební výchovy na školách jako pomůcka při výuce o Osvobozeném divadle.
Jak ty nahrávky hodnotíte s odstupem času?
V období před Vánocemi jsem nahrávky proposlouchával společně s hudebním režisérem pražského Národního divadla Emilem Boháčkem a repertoár na dvojalbum jsme pečlivě zvažovali. Lidem z hudebního prostředí se Ježkova hudba v původním autorově aranžmá líbí a věřím tomu, že tohle 2CD zaujme i širokou škálu posluchačů.