Koronavirus a všechna opatření, která s pandemií souvisejí, přinesly do našeho života množství změn, s kterými jsme se museli vyrovnat. Následující eseje, kterým jsme dali na stránkách Hudebních rozhledů prostor, vznikly v minulých dnech v semináři hudební produkce na pražské HAMU a odrážejí názory studentek a studentů Hudební produkce – budoucích manažerek a manažerů – na vliv celé složité situace na hudební život, na vztah světa on-line a světa reálného provozování hudby s konkrétním publikem ve skutečném prostředí.
Kultura za časů korony
Jitka Ženíšková
Jako hudební manažeři se nyní ocitáme v naprosto výjimečné situaci. Nejen že ji nikdo z nás neočekával, ale ani ji nikdo z nás ještě nikdy nezažil, a tak nemůžeme vyjít z předchozích zkušeností. Nezbývá nám tak nic jiného, než vykročit z naší „komfortní zóny“, jít vlastní cestou a smířit se s tím, že jisté není vůbec nic.
Když jsme se potýkali s první vlnou pandemie, viděli jsme to tzv. světlo na konci tunelu. Nějaké východisko. A ačkoliv již tehdy bylo pro nás všechny velmi bolestivé rušit naplánované akce, většina z nich byla přesunuta na letošní podzim a tím se to zdálo vyřešené. Ale potom se situace začala vyvíjet nepříznivým směrem a jsme tam, kde jsme byli, ovšem s tím rozdílem, že jsme na tom výrazně hůře po finanční stránce.
Spousta institucí, zejména tedy větších divadel a orchestrů se rozhodla pro živé přenosy, dokud byly ještě povoleny, případně potom pro zpřístupnění již existujících nahrávek. Konkrétně tak učinila Metropolitní opera v New Yorku, která každý den zpřístupní divákům kompletní záznam operního představení, a to bez jakéhokoliv poplatku. Od vedení opery je to velmi vstřícný krok k divákům, ale zároveň to může být obrovským přínosem pro tento žánr. Opera se tak může dostat do domácností po celém světě, do Vaší televize, počítače, tabletu, telefonu. O tom, že záznamy představení se nikdy nevyrovnají živému představení, asi není třeba příliš hovořit, to je jisté. Ale přesto přináší i výhody, které mohou přilákat i „neoperní“ publikum. Nejčastějšími argumenty, proč lidé nechtějí na operu, jsou věty jako „V půlce mě to přestane bavit…“ nebo „To se na to musím obléknout…“ nebo „Když mně se večer nikam nechce…“. Online streaming všechny tyto argumenty činí irelevantními. Když nechcete, nemusíte představení zhlédnout až do konce, případně si můžete pustit jen vybrané části. Nebo se uprostřed představení můžete zvednout a dojít si do kuchyně pro něco k jídlu. Nemusíte se oblékat do velké večerní, pokud se budete na představení dívat v pyžamu, nikoho tím nepobouříte. A hlavně se na něj můžete klidně dívat z pohodlí svého obýváku. Myslím si, že tyto faktory mohou přispět jak k rozšíření opery, tak i vážné hudby, jelikož ta paradoxně nikdy nebyla lidem blíže, než je tomu právě teď. Když budu chtít, během několika vteřin se můžu dívat na celé představení z Metropolitní opery ze svého telefonu. Když se na to podíváme z tohoto pohledu, je to vlastně skvělé! K tomu přispívá i fakt, že lidé teď mají více volného času a mohou ho tak věnovat aktivitám, na které by jindy nenašli čas.
Bohužel je nám ale všem jasné, že ač situace divákům přináší i nějaké výhody, je nanejvýš jisté, že není dlouhodobě udržitelná. Největší problém spatřuji v tom, že nikdo z nás netuší, kdy se situace opět zlepší a bude možné znovu pořádat kulturní akce. Celý náš hudební svět se tak ocitá v obrovské nejistotě.
Je ale pár věcí, které nám mohou být útěchou. Od výše zmiňovaných streamingů si slibuji, že by mohly přilákat nové publikum. Jistě to nebude závratný počet, ale osobně jsem toho názoru, že pokud se představení líbilo třeba jen jednomu člověku, kterého v budoucnu přiměje k návštěvě divadla, stálo to za to. Zadruhé si nemyslím, že by si lidé tzv. „odvykli“ chodit do divadla ale naopak si myslím a pevně doufám, že nám konečně dojde, jak velkou část našich životů tvoří kultura a že se opravdu nejedná jen o volnočasovou aktivitu, ale o něco, co nás dělá lidmi a formuje naši společnost.
Všechny nás samozřejmě sužují závažné problémy, zejména ty finanční, na které žádnou útěchu nemám, ale pevně věřím, že pokud vytrváme, budeme se snažit divákům přinášet alespoň ty záznamy či živě přenášené koncerty a naše síly zaměříme na plánování akcí v nadcházejícím roce, který, jak všichni doufáme, bude již o poznání lepší, vyjdeme z celé situace jenom silnější a mnohem zkušenější.
Co přináší doba, kdy většina hudby nezní v přímé fyzické konfrontaci s posluchačem a divákem?
Štěpánka Hrůzová
Doba koronaviru je pro člověka velmi nekomfortní. Ale člověk je od přírody tvořivý a nastavený k překonávání překážek. Mnoho orchestrů a interpretů, kteří by ještě před rokem nikdy neuvažovali nad streamováním svých vystoupení, je nyní díky moderním technologiím propojováno se svými posluchači a fanoušky na dálku. Umění a umělci trpí – o tom žádná, ale kde je vůle, najde se vždy i cesta. A možná je to jedno z několika málo pozitiv, které se dá na COVIDu nalézt. Tato nemoc nás jako lidstvo posouvá opět kousek dál a jsme tak svědky rychlejšího procesu digitalizace v hudebním prostředí. Je to dobře? Dá se emoce a jedinečné kouzlo okamžiku streamovat, nahrávat nebo dokonce prožít na dálku?
Celý digitální proces je trochu nespravedlivý k interpretovi. V normálním provozu – tedy pódium, hlediště – interpret, divák, dochází k jevu fyzikálně nepopsatelnému. Interpret nasává energii, která pramení v očekávání diváků a to ho bičuje k lepším výsledkům, divák si pak užívá krásné melodie a energii, vycházející z hudebních myšlenek autora, prostřednictvím interpreta zase přijímá. Je to podobný přírodní jev, který bychom mohli přirovnat snad ke koloběhu vody v přírodě – koloběh emocí (chcete-li energií) v koncertním sále. Jen se nedá uchopit, ani dokázat. A právě tento koloběh digitální proces zachytit nemůže.
Máme tu v neposlední řadě konec vystoupení a s ním spojenou odměnu v podobě aplausu. Digitálním aplausem by mohl být maximálně tak „like“, srdíčko, či komentář pod příspěvkem …možná počet shlédnutí. Ale jistě mi dáte za pravdu, že bez tečky za posledními tóny – rozumějte potlesk – je dílo jaksi neukončené a interpret ochuzen o krásný prožitek z energetické bomby v podobě potlesku, která mu po vyčerpávajících 40 minutách precizního výkonu dodá opět sílu a chuť do další práce.
Pojďme se ale rozloučit starým českým moudrem – Je lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. V aktuálním hudebně-covidovém světě – Je lepší suchý stream dnes, nežli plné Rudolfinum v nedohlednu.
Lze živou hudbu udržet naživu v době pandemie? Aneb klady a zápory zprostředkované hudby
Aneta Baďurová
Pandemie Covidu-19 a s ní spojená opatření, se kterými v určitých proměnách koexistujeme již od poloviny března, zásadně ovlivnily provozování živé hudby. V době, kdy jsou koncertní sály uzavřeny a koncerty pro veřejnost zrušeny nebo přesunuty na neurčito, čelí umělci výzvě, jak hudbu svým posluchačům zprostředkovat bez přímé fyzické konfrontace. Umělci se uchýlili nejen k nahrávání, ale čím dál více využívají možnosti živých přenosů koncertů či záznamů vystoupení. Jaké jsou výhody a nevýhody nahrávání a přenosů koncertů v době pandemie? A mohou tyto alternativní způsoby zprostředkování hudby do budoucna nahradit její živé provozování?
Zatímco obnovení živých hudebních vystoupení je v nedohlednu, nahrávací průmysl vzkvétá. Ze začátku pandemie musela být kvůli vládním restrikcím řada předem naplánovaných nahrávání pochopitelně zrušena, avšak brzy byla nahrávací činnost za podmínky dodržování hygienických pravidel znovu obnovena. Zatímco koncertní sály zůstávají uzavřené, spousta umělců proto odmlku ve své koncertní činnosti využívá právě k tvorbě nových studiových nahrávek.
Přestože se hudebním nakladatelstvím ekonomická krize zatím vyhýbá, i tak se nahrávací průmysl potýká s řadou komplikací. Na sólové umělce či komorní soubory sice vládní opatření nemají při nahrávání významný dopad, avšak větší soubory jako symfonické orchestry či velká sborová tělesa čelí zásadním problémům s logistikou. Kvůli nutnosti dodržování sociální distance není totiž možné nahrávat běžným způsobem: soubory jsou buď nuceny hledat větší prostory k nahrávání, které jsou často akusticky méně vhodné, nebo musí nahrávat jednotlivé sekce souboru odděleně. V obou případech vyvstává otázka, do jaké míry takto vzniklé nahrávky mohou reflektovat autentický zvuk souboru. Spolu se samotnou podstatou studiového nahrávání, ve které hraje velmi významnou roli post-produkce, tento způsob zprostředkování hudby sice zaručuje kvalitní posluchačský zážitek (samozřejmě úměrný kvalitě interpreta), avšak značně odlišný od návštěvy živého koncertu.
V tomto ohledu se přenosy a záznamy koncertů (šířené on-line, televizí či rozhlasem) živému provozování hudby pochopitelně blíží mnohem více. Pozitivním aspektem přenosů je také jejich široký dosah – nejenže milovníci hudby mají jedinečnou příležitost objevovat nové umělce, ale díky přenosům se k hudbě dostanou i lidé, kteří by běžně na koncert do koncertní síně nepřišli. Přenosy jsou finančně výhodné pro posluchače, pro umělce však méně: stejně jako studiové nahrávání jsou přenosy a záznamy finančně nákladné, avšak na rozdíl od koupě fyzické nahrávky na nosiči nejsou posluchači zvyklí za zhlédnutí přenosu platit. Pokud soubory nemají vybudované vlastní zázemí k přenosům ve své domovské koncertní síni, jako např. Berlínská filharmonie a nově i Česká filharmonie, nemůže si většina souborů z tohoto důvodu pravidelné přenosy svých koncertů finančně dovolit.
I tak je od jara internet zahlcen živými přenosy a záznamy koncertů milionů umělců do té míry, že se spousta posluchačů cítí přesycena. Nabídka volně dostupné hudby je rozsáhlejší než kdy dřív, ale spousta posluchačů po prvotním nadšení o přenosy ztratila zájem – pro řadu z nich sledování koncertu z prázdné koncertní síně na vlastní televizní či počítačové obrazovce není uspokojivé.
Pravdou je, že jakkoli mohou nahrávky a přenosy posluchačům pomoci překlenout období s absencí živých vystoupení, žádný z těchto alternativních způsobů zprostředkování hudby nedokáže dlouhodobě suplovat zážitky z živé hudby. Návštěva živého koncertu totiž obnáší mnohem více než pouhý poslech hudby v interpretaci daného souboru: posluchač si musí předem vymezit čas, vhodně se obléknout, dopravit se na místo, před koncertem si v programu přečte informace o skladbách a interpretech, během přestávky si spolu s přáteli zakoupí sklenku vína, na konci koncertu odmění umělce svým potleskem a během cesty domů může sdílet své dojmy z koncertu s ostatními. Na samotném hudebním zážitku se potom z velké části podílí atmosféra v sále, reakce ostatních posluchačů, nuance v interakci mezi umělci, které v přenosu nelze zachytit, a spoustu dalšího. Jinými slovy, navštívit živý koncert je kulturní i společenská událost, které se ani nahrávka, ani živý přenos nevyrovná.
Šíření hudby on-line, televizí a rozhlasem či nahráváním na nosiče, které umělci využívají v době pandemie, má tedy své klady i zápory. Nahrávky a přenosy umožnují umělcům zůstat aktivní, udržovat kontakt se svými posluchači a spousta z nich tímto způsobem svou posluchačskou základnu dokonce rozšířila; toto zprostředkování však umělcům nedokáže plně finančně kompenzovat ztrátu z příjmů z živých koncertů. Pokud by nenastala nějaká zásadní změna, kdy by posluchači za přenos byli ochotni zaplatit podobně jako za návštěvu koncertu (jako v případě získání přístupu k archivu se záznamy z Metropolitní opery nebo Digitální koncertní síně Berlínské filharmonie, například), nahrávání a přenosy jako výhradní forma šíření hudby není z finančního hlediska pro umělce dlouhodobě udržitelná.
Posluchači si samozřejmě cení všech možností, jak s hudbou zůstat stále v kontaktu i v době pandemie, a spousta z nich se zejména díky přenosům dostala k hudbě, ke které by běžně neměla přístup. Je možné, že pro část z nich je toto zprostředkování dostačující a k pravidelným návštěvám koncertů se již nevrátí. Pro většinu posluchačů však nahrávky a přenosy slouží pouze jako krátkodobá náhrada, jež v dlouhodobém horizontu živé produkci hudby nedokáže konkurovat – autenticitu živé hudby nahrávkami ani přenosy totiž nelze nahradit.
ONLINE KULTURA
Eliška Volfová
Od jara 2020 se v kulturním sektoru potýkáme s neobvyklou situací, kulturní akce jsou výrazně omezeny nebo rušeny, vzhledem k hygienicko-bezpečnostním nařízením okolo pandemie viru Covid-19. Způsoby, jak se s tím pořadatelé kulturních akcí vypořádávají, jsou různé. Někteří rezignují a doufají, že se toto období rychle přežene. Jiní se rozhodli bojovat a jejich zbraní je internet a sdělovací prostředky.
Od března se tedy setkáváme se streamy koncertů, divadelních představení,
ale i vernisáží a besed či workshopů. Jaká je ale jejich sledovanost a oblíbenost
u běžných diváků, a jaký to bude mít vliv na hudební průmysl?
Kultura je práce s emocemi a prožitkem. Na kolik je toto možné zprostředkovat přes obrazovky televizí, počítačů nebo mobilních telefonů je však velkou otázkou
a možná i dilematem již zmíněných pořadatelů i diváků. Je ale jasné, že v plném rozsahu tento zážitek skrze online či televizní přenosy pravděpodobně nezprostředkujeme. V této aktuální situaci se o to však musíme alespoň snažit.
Technologický rozvoj a tendence přenést kulturu do světa internetového sdílení zde byli i před coronavirem. Co ale můžeme říct s jistotou je, že jeho četnost využití tato pandemie o mnoho urychlila. Rychlé a krizové jednání s sebou však často může nést
i zbrklost a nedostatečné propracování samotné věci. Vytvořit kvalitní přenos umění
je nesmírně náročná disciplína a žádá si své odborníky a prostředky. K tomu však z pochopitelných důvodů dochází jen u malého počtu případů, a tak se setkáváme s levnými přenosy, které mnoho uměleckého prožitku nezajistí. Pokud je však přenos vytvořen profesionálně a pečlivě, může nabídnout i bonusy, které by u živého koncertu byly těžko docílitelné. Každý z diváků bude mít ten nejlepší výhled, v recenzích jsem
se dočetla třeba i názoru, že díky přenosu se divák cítil umělci blíže, neboť mu díky přiblížení kamer vyděl do obličeje a lépe zaznamenal umělcův výraz. Kamery mohou nabídnout nahlédnutí do zákulisí, díky možnosti předtočení jde do pauzy vložit rozhovor se samotných umělcem. Hlasitost koncertu si divák změní dle své preference, nepohodlná večerní róba a nejistota v oblasti etikety odpadají. To, co pro někoho může být kladem, však pro někoho jinému může být mínusem a nedostatkem autenticity již zmíněného zážitku.
Tím se dostávám k oblíbenosti živých přenosů umění. Z počátku, když se toto stalo jediným možným východiskem pro uskutečnění naplánovaných kulturních událostí, jsme mohli pozorovat solidaritu ze strany příznivců daných oborů. Konalo se několik benefičních koncertů, na kterých se nevybraly zrovna nízké částky. Předprodejní portál GoOut dokonce v květnu spustil iniciativu „Vstupenky na NIC 2020“, pomyslný festival, do kterého se mohli zapojit pořadatelé kulturních akcí a v rámci něj je jejich příznivci mohli podpořit nákupem vstupenek. Když se podívám na tyto akce nyní, při „druhé vlně“, mám silný pocit, že zájem o ně klesá. Některé iniciativy se v druhé vlně prozatím neobnovili, mezi nimi právě zmíněné Vstupenky na NIC; GoOut. Na druhou stranu například na MALL TV iniciativa „Kultura žije“ pokračuje a zdá se být poměrně oblíbenou. Sledovanost těchto stremů je bohužel zpětně těžce zjistitelná, na tvrdá data si proto budeme muset nejspíš počkat na případné závěrečné zprávy a statistiky. Pokud by ale zájem o streamované koncerty klesal, jedním z důvodů může být přesycení posluchače – diváka. Obávala bych se, že se těchto koncertů „přejí“ i ten, který by jinak na koncert šel každý týden, a to právě proto, že zážitek z přenosu je o mnoho jiný, než zážitek ze živého koncertu.
Jak docílit neupadajícího zájmu o tyto akce je však otázka, na kterou si zatím odpovědět neumím. V jednom mám však jasno – koncert, ač kvalitativně na naprostém vrcholu, v rámci přenosu nikdy nezaujme tolik, jako by tomu bylo na živo. Přenos tedy vždy musí nabídnou něco navíc, přidanou hodnotu, která diváka nadchne a donutí jej si pustit i ten další. Pokud by tento stav musel trvat ještě dlouho, dovedu si ale představit i scénář, kdy lidem kultura začne chybět a rádi si ji dopřejí alespoň v podobě živého přenosu nebo záznamu na nějakém nosiči. V takovém případě bychom nejspíše zaznamenali i přesun financí do oborů hudebního průmyslu, které tyto formy zprostředkované hudby generují. Upřímně však doufám, že doba, kdy by zprostředkovaná kultura již nevratně nahradila tu živou, nám nehrozí.
Živé provozování hudby v současné krizi
Jakub Šandera
Současná bezútěšná situace spojená s coronavirovou krizí narůstá do takových rozměrů, že my lidé začínáme upadat do zádumčivé až chmurné nálady. Není jisté, kdy značné omezení skončí a vše se vrátí do běžného režimu. Právě nejistota nás, budoucí manažery a produkční hudebního průmyslu, nejvíce trápí a vybízí nás k zamyšlení. Bude vše zase jako dříve, nebo nás zkušenosti ze změny společenského života v krizi posunou někam jinam? Existuje vůbec něco pozitivního, co si můžeme z krize odnést do budoucí praxe?
Kulturní život jako by se zastavil. Divadla, koncertní a společenské sály, hudební kavárny a kluby jsou zavřené nebo fungují ve velmi omezeném provozu. Kdybychom však tvrdili, že se kulturní život úplně zastavil, nebylo by to fér. Technologie 21. století nám umožňují alespoň částečně zachránit některé produkce a přiblížit je až do obývacích pokojů kulturních návštěvníků. Online prostor nám substituuje zážitek osobní, udržuje kontakt se sólovými hudebníky, pěvci, hudebními tělesy nebo jinými kulturními institucemi. Skvělým průnikem online prostředí a živých produkcí se staly živé koncerty hudebníků v atriích, či na střechách domů. Atria se na krátký čas proměnila v provizorní městské amfiteátry, které zprostředkovaly lidem osobní kontakt s umělci, a zároveň potěšily tisíce dalších pomocí současných technologií.
Z pohledu umělců krize přináší nebezpečí ztráty motivace se v profesi udržovat nebo dále rozvíjet. Umělce sužují existenciální otázky, v USA dokonce někteří členové orchestru Metropolitní opery museli opustit město New York, protože neměli dostatek finančních prostředků, aby zde zůstali, než krize skončí. Česko je naštěstí v těchto oblastech méně radikální, a nabízí i muzikantům „na volné noze“ jisté finanční kompenzace. Tato forma zabezpečení jim dává příležitost pracovat na zlepšování svých technických dovedností, vytváří prostor pro práci na studiových nahrávkách nebo poskytuje chybějící čas na zlepšení sebeprezentace a marketingové komunikaci s diváky a posluchači.
Přes všechny technické možnosti umělcům, a na straně druhé posluchačům a divákům, něco chybí. Je to blízkost, intimita, komunikace mezi umělci a posluchači. Toto zjištění mi dává velkou naději. Naději v návrat k živému umění, jak ho známe. Máme se obávat úbytku zájmu lidí o kulturu? Někdo mi nedávno řekl: „Lidé si odvyknou chodit na představení, koncert. Co bude s kulturou dál?“ Já zůstávám klidný. Jak se říká „zakázané ovoce nejlépe chutná“ a po kulturním půstu se rádi vrátíme k tomu, co bezpochyby patří k našim životům. Člověk byl, je a bude tvor společenský a k tomu kultura bezpodmínečně patří.
Doba covidová v hudebním průmyslu
Eliška Zamouřilová
Jelikož v hudebním oboru nejen studuji, ale i pracuji, tak vím z první ruky, v jaké situaci se nyní hudební průmysl ocitl. Naše organizace pořádá celoročně několik větších pražských festivalů, kam zveme i zahraniční umělce. Tento rok se musel obejít takřka bez ciziny. Musel se také obejít bez větších davů diváků, bez většího příjmu peněz ze vstupného a také jsme se museli zkusit adaptovat do nové situace, která přinesla enormní využití technologií. Aby naše firma nezkrachovala, rozhodli jsme se přizpůsobit aktuálním vládním restrikcím a místo festivalu, který se měl konat na jaře v několika kapacitně velkých prostorech, jsme začali využívat stream neboli online přenos koncertů. Kapelám jsme tak měli možnost proplatit určitý honorář, na který pak mohli přispět i diváci v rámci crowdfundingové kampaně, a my nepřišli o dotace, které nám byly zkraje tohoto roku uděleny.
Na podzim je nyní situace o něco ztížená. Ani takové umělecké vyjádření není aktuálně povoleno. A ti, co se na jaře o streamy zasadili, nyní ani nemají prostředky k tomu v činnosti pokračovat.
Avšak problémem streamů zůstává, stejně jako při jarním coronavirovém ataku, přehlcenost trhu. V takzvaném online prostředí vznikalo mnoho živých koncertů, divadelních představení či jiných uměleckých vyjádření a divák neměl šanci vše sledovat. Hlavně tyto vystoupení postrádají atmosféru, kterou člověk může zažít jedině na vlastní kůži a je to ta jedinečnost, kterou nemá počítač a ostatní elektronická zařízení, a která se opravdu nedá přenést přes obrazovku. Proto si ve většině případů konzument pustí to, co zná nebo neměl možnost doposud vidět/slyšet s ohledem nejen na cenu vstupenky, která je v online prostoru buď symbolická či snížená, ale i na vzdálenost – pokud se jedná třeba o umělce, který je k vidění pouze v zámoří, má nyní člověk možnost vidět performance i bez toho, aby někam musel cestovat.
Lidé jsou sociální tvoři a myslím si, že pocit, který můžeme zažít převážně v živém provedení, je nenahraditelný. Z tohoto důvodu diváci, ať už hudebních vystoupení nebo divadelních představení, nezanevřou na přímý kontakt a opět se kultura nastartuje, tak jak má. Jen ten nájezd bude pomalý, jelikož nejdříve musí povolit strach, který lidé v sobě nosí. I pro umělce je tato elektronická doba lehce nepříjemná, jelikož jsou zvyklí na přímou interakci s publikem. Nyní nemají odezvu na to, co dělají. Nemohou pohotově reagovat.
Vyšší zisky a nové uživatele určitě v tomto období získají streamovací platformy jako jsou Spotify, iTunes, YouTube apod. Tento trend vzkvétá posledních pár let, tedy není to jen nastalou situací. Kompaktní disky patří spíše do sběratelské kategorie a lidem, kteří je ještě mají kde přehrát. Naopak vinylové desky se vrátily a ti, kteří svůj gramofon před několika lety nevyhodili, neprohloupili. Vinyly jsou sice také sběratelskými kousky, ale jsou jak pro hudební fajnšmekry, tak pro mladou generaci, pro kterou je velmi módní něco takového vlastnit.
Tato asociální doba má i několik pozitiv. Lidé se zdokonalili v užívání techniky. Televize, které v poslední době ubývali diváci, má žně, a čím více hudebních záznamů ze světových operních domů, koncertních hal či divadelních prken nabídne, tím větší bude mít sledovanost. Lidem kultura bezpochyby chybí a tato cesta je alespoň mírná kompenzace za něco, co nyní nefunguje.
Rok 2020 měl být z hlediska numerologie příznivější než rok předešlý, ale opak se stal pravdou. Nezbývá nic jiného než doufat, že hudební agentury, kluby, organizace, festivaly, promotéři, divadla, ale i kavárny a restaurace situaci ustojí a my se budeme mít kam za kulturou vracet.
Kultura bez diváků?
Kamila Uherková
Pokud bychom se chtěli objektivně podívat na tuto „dvojitou dávku“ kulturní ale i všeobecné izolace, v jejíž druhé části se v současnosti nacházíme, asi bychom museli počkat až do doby, kdy se situace již s větší jistotou uklidní a bude se vracet do zdánlivého normálu. Pravdou ale je, že již teď se jisté věci zdají být pohnuty trvaleji a na delší dobu.
Důležité je zdůraznit, že doba jarního umlčení kultury byla z nějakých důvodů odlišná od toho současného podzimního. A to možná ani ne tak v reálných ekonomických a provozních aspektech, ale spíše změnou nastavení přístupu společnosti.
Na jaře nás epidemie nového koronaviru zastihla jakožto něco zcela nového, v daném rozsahu nečekaného. Lidé byli náhle bez možnosti volby odstřiženi od velké části věcí, které měli rádi. Ať už jakožto diváci či coby pořadatelé jsme počítali s koncerty, s festivaly, s divadelními představeními – ovšem víceméně ze dne na den se vše v původní podobě rozplynulo. Kultury milovní lidé ihned pochopili, že pro hudební instituce může být nastalá situace zničující a ohrožující v dlouhodobém horizontu. Ve velkém jsme byli povzbuzováni, ať nenárokujeme zpět vstupné, jelikož to bylo to nejmenší, co mohl běžný člověk pro podporu kultury udělat. Velké orchestry i menší uskupení začaly pořádat online přenosy koncertů, ať už pro charitativní účely – na podporu oněch „v první linii“, nebo čistě pro své věrné či potenciální nové příznivce.
Zkrátka všichni se snažili udržet si své posluchače, vymýšlet nové originální projekty, kompenzovat si vypadlé příjmy všemi možnými způsoby. Byla zde vidina, že tato situace jednoho dne skončí a platící diváci budou v koncertních síních potřeba více než kdy předtím… Dle mého si jednotlivé instituce – a to jak soukromé, tak veřejné – začaly skutečně vážit svých „živých“ návštěvníků. Tak nějak v reálnějších obrysech se ukázalo, že o každého příznivce kultury je třeba intenzivně pečovat. Kvalitních hudebních těles a obecně institucí máme v České republice mnoho. Lidí, kteří si na pravidelnou návštěvu divadla či koncertů „vážné hudby“ najdou chuť, čas a finance již méně.
Na jaře se tak jednotlivé orchestry a divadla doslova předháněly v tom, kdo přijde s lepším online obsahem. A lidé koncerty s chutí sledovali, kolikrát rovněž posílali poměrně štědré finanční dary. Všem bylo a je jasné, že plnohodnotný a zejména skutečně komplexní kulturní zážitek, jakému se člověku dostává při návštěvě koncertů či představení, doplněný onou společenskou stránkou věci, nemůže být zastoupen pouhým přenosem koncertního programu bez diváků. Ale lidé za to byli i tak vděční.
Na jaře, ačkoliv restrikce byly víceméně stejně přísné jako teď, zdá se, byli lidé o něco více “paralyzováni“, teprve se učili užívat si čas nuceně trávený doma a nařízení vlády se brala vážně. I ekonomika byla přeci jen asi zabrzděnější než nyní na podzim a lidé si tak trochu povolovali režim například v rámci nařízené práce z domova, což už se teď možná děje o něco méně. Situace pro nás všechny byla zkrátka nová a lidé se snažili držet si své rutinní zvyky, být co možná nejblíž všemu, co brali jako samozřejmou součást svých životů – s tím mohl souviset právě i velký zájem o alespoň virtuální kontakt s kulturou.
Nyní prožíváme velmi obdobnou situaci, ale v důsledcích přeci jen jinou – počty nakažených narostly exponenciálně, hromadné akce byly z logických důvodů opět zakázány, řada lidí přišla o většinu svých příjmů. Nicméně toto období trvá již několik týdnů, ale ono kulturní dění, které se na jaře naprostá většina všech orchestrů a divadel snažila alespoň nějakým způsobem substituovat skrze zveřejňování dříve nahraných koncertů, zdravice umělců či přímé přenosy komorních koncertů, to teď již trochu chybí. Nevím proč, ale přijde mi, že chybí i samotný zájem pomyslné cílové skupiny. Lidé se možná už naučili ten čas, kdy jsou nuceni být doma, trávit efektivněji.
Ačkoliv mi dnes přijde, že volání po kultuře alespoň v nějaké omezené formě v průběhu druhé vlny tzv. lockdownu značně zesláblo, rozhodně bych se nebála, že by se po tom, co koronavirová krize opět pomine, lidé do koncertních síní nevrátili. V posledních letech jsou na nás možná v rámci společnosti kladeny velké nároky, co se týče jakési neustálé sebekontroly a žádoucích vzorců chování a vystupování před ostatními, tím pádem pak občas potřebujeme a vítáme možnost setrvat doma, s rodinou, sami, zkrátka zcela vypnout. Nicméně člověk je stvořením společenským a návštěvy kulturních akcí k tomu bezesporu patří. Věřím, že tato tradice je v nás zakořeněna až příliš dlouhou dobu na to, aby někdy došlo k tomu, že se obejdeme zcela bez živých produkcí koncertů.
Je samozřejmě možné, že se bude poptávka po klasických koncertech v budoucnu snižovat a tím pádem postupem času nebude reálné udržet v provozu stávající počet dotovaných kulturních institucí. Nemyslím si ale, že pokud k něčemu podobnému v následujících letech dojde, bude to mít souvislost s letošní koronavirovou krizí. Jediné, v čem nás k tomu možná mohla trochu posunout, je to, že jsme všichni zjistili, že to vlastně „jde“. Máme tu nějakou náhradu, která rozhodně není plnohodnotná, ale v jistých situacích je dostačující a do budoucna by v jistém smyslu kartami zamíchat mohla. Ale to pro tuto chvíli berme jako pozitivum – rozšiřují se nám obzory v alternativních formách jednotlivých částí hudebního průmyslu.
Poměrně tvrdým a objektivním faktem rovněž je, že část společnosti tato doba naučila mnohem více přemýšlet o financích, o tom, že když máme příjem teď, již ho rozhodně nemusíme mít tak jistý za měsíc, za rok. Můžou se náhle objevit nové skutečnosti, které si nevybírají a zastihnou odvětví, která se cítila býti neohrožena a profitovala z blahobytu společnosti. Nejspíš budeme chudší a nejspíš budeme muset rozmýšlet, za co své peníze utratíme a pragmaticky se naučíme rozlišovat, jaké věci k životu skutečně potřebujeme a hlavně v jaké míře. My, co jsme s kulturou už tak nějak více či méně spjati, si nemusíme klást otázku, jak si v tomto rozmýšlení stojí kultura. Věřím ale, že pro velkou část lidí je věcí postradatelnou a potřebují-li ušetřit, proč ne právě zde.
Vrátím-li se nyní po tomto spíše obecnějším uvažování opět nohama na zem, jisté trendy nám izolace ukázala. Lidé se doma stále chtějí bavit, byla-li jim odepřena možnost jít ven s přáteli. Bez pochyb stouplo množství předplatitelů zahraničních online serverů pro možnost sledování nespočtu filmů a seriálů. V hudbě máme protipól ve streamovacích serverech typu Spotify, Apple Music apod. Věřím, že i těmto firmám letošní rok přinesl o něco větší zisky.
Větší strach již ale mám o mechanické nosiče. Jakkoliv by prodeji CD tato situace rozhodně mohla hrát do karet, mladší a střední generace asi bohužel nemá mnoho důvodů vracet se k této formě užívání hudby. Je to složité, je to drahé, je to dočasné a je to konečné. U nahrávek na CD tak snad ale zůstávají alespoň ti, kteří disk doma chtějí mít jako cosi věcného, reálného, uchopitelného, krásného. Starší lidé možná již často ani nemají energii probírat se nekonečným množstvím nahrávek na online streamovacích platformách, kdy by stejně s největší pravděpodobností skončili u digitální verze CD, které mají doma v knihovně, jelikož ho znají, mají ho rádi a vědí, co od této nahrávky čekat. Tak proč si to dělat složitější.
Věřím zkrátka, že současná doba, kdy se při pohledu na společnost třeba může zdát, že si vlastně lidé již pomalu zvykají na absenci živých kulturních akcí, brzy skončí. A až skončí, věci budou nejspíš jinak, to ano. Hudební instituce se budou muset s jasnými plány a strategiemi snažit vrátit zpět do plného provozu, možná zefektivnit provoz. Získat zpět své diváky a obecně se velmi snažit o zachování svého postavení ve struktuře české kultury, která je nesmírně bohatá a tím pádem ale také velmi křehká, neboť (jak už bylo řečeno výše) možných oblastí zájmu je v naší hudební kultuře mnoho, ale počet zájemců a lidí kultuře nakloněných je možná konečnější než tušíme. Hlavním pozitivem by tedy mohla být právě změna přístupu k divákovi, který je díky Bohu velmi tvárný – to jsme teď také mohli zjistit.
Nazvěme to tedy třeba o něco větším „prodiváčtějším“ přístupem některých institucí, které tuto naprosto bazální myšlenku třeba doposud ještě tak úplně nepochopily. Teď se totiž reálně ukázalo, jak ta naše neochvějná kultura vypadá bez diváků – a nutno říct, že moc hezky ne.