Hana Jarolímková
O projektu „Češi ve Vídni“, který se snaží oživit a prezentovat díla v Čechách nebo na Moravě narozených tvůrců žijících a komponujících v osmnáctém století ve Vídni, náš časopis už dříve informoval. Firma Naxos zatím vydala pět kompaktních disků (3 CD se symfoniemi a 2 CD s kantátami a další vokálně instrumentální tvorbou) Leopolda Koželuha (1747–1818). Nahrávky získaly skvělý mezinárodní ohlas, díky globální distribuční síti společnosti Naxos seznámily s tvorbou tohoto rodáka z Velvar nejširší veřejnost a pomohly obraz české hudby zase o něco obohatit a rozšířit. Ve většině případů se jedná o světové premiéry nahrávek, kterým předchází práce s archivními materiály a produkce moderního provozovacího materiálu. Marka Štilce, dirigenta a autora celého projektu, jsem zastihla po předchozím natáčení v Pardubicích, kde na konci listopadu proběhla další produkce této rozsáhlé řady a hned jsem toho využila k několika otázkám.
Zajímalo by mě, zda nahrávání Leopolda Koželuha už skončilo nebo zda se v něm bude pokračovat a proč se začaly nahrávat symfonie Pavla Vranického (1756–1808)?
Tvorbu Leopolda Koželuha bychom rádi nahrávali i dál. Měli jsme již připravený čtvrtý kompaktní disk jeho symfonií, sestavený z archivů po celé Evropě. Ale až podrobný muzikologický rozbor děl nás utvrdil v přesvědčení, že se jedná buď o velmi raná díla, nebo o díla bratrance Jana Antonína Koželuha. Jejich autorství je tak velmi sporné. Logicky jsme tak přistoupili k nahrávání symfonií Pavla Vranického. K dílu Leopolda Koželuha se však vrátíme, a to jak na discích, tak na koncertech.
Čím je tvorba Pavla Vranického zajímavá?
Pavel Vranický byl jedním z největších symfoniků ve Vídni druhé poloviny 18. století. Byl logickou spojnicí mezi Haydnem a Beethovenem. Zatímco Leopold Koželuh byl do značné míry spíše „konzervativním“ typem symfonika, Vranický byl doslova symfonickým revolucionářem. Experimentoval v řadě ohledů a svými inovacemi v lecčems předčil i samotného Beethovena. Napsal přes 50 symfonií a vzhledem ke své pozici měl k dispozici jeden z nejlepších orchestrů v Evropě, který navíc sám řídil. Těším se, jak budeme postupně jeho díla odkrývat. Z partitur mohu slíbit, že se máme nač těšit.
Jaký repertoár bude na prvním CD nové řady Vranického symfonií a předeher?
Tvorba Pavla Vranického se dá rozčlenit do tří období – rané, střední a pozdní. My přineseme z každého období jednu symfonii a ještě předehru k jeho singspielu Der Schreiner, který už začínáme připravovat pro provedení v roce 2021/22. Ze symfonií asi nejvíce zaujme charakteristická symfonie v d moll „La Tempesta“, jejíž poslední věta líčí bouři. Na dobu svého vzniku je však velmi futuristická. Pavel Vranický v ní předbíhá dobu o desítky let, stejně jako v řadě dalších skladeb.
Většina nahrávek Leopolda Koželuha vznikla ve spolupráci s Komorní filharmonií Pardubice, jak se vám spolupracuje s tímto orchestrem?
S Komorní filharmonií Pardubice a jejími skvělými hráči nás pojí dlouholetá spolupráce a rozsáhlá nahrávací i koncertní činnost. Myslím, že společných CD jsme natočili kolem deseti a to už je pořádná porce hudby. Jsem tomu velice rád a velice si toho vážím. Jsem rovněž rád, že se nám podařilo řadu děl „Čechů ve Vídni“ kromě nahrávání provést i koncertně. To je opravdu skvělé. Vždyť takový repertoár je výkladní skříní orchestru tohoto typu.
Sborového partu se v kantátě Joseph der Menschheit Segen ujal Český chlapecký sbor Boni pueri a tato kantáta se dokonce letos v dubnu vrátila do Vídně, to bylo také součástí projektu „Češi ve Vídni“?
Přesně tak. V mimořádném večeru jsme za přítomnosti řady aristokratů, včetně zástupců Habsbursko-Lotrinské dynastie, provedli mimořádnou kantátu Josef, požehnání lidu Leopolda Koželuha. Kantáta oslavuje panovnické reformy Josefa II. a to zejména vůči zednářskému hnutí. Sám Koželuh byl jeho členem, stejně jako Haydn, Mozart či Pavel Vranický. Rovněž obsazení bylo reprezentativní: nově etablovaný komorní orchestr Wranitzky Kapelle, který je složený z předních hudebníků zabývajících se historicky poučenou interpretací, Český chlapecký sbor Boni pueri, který je pro toto dílo mimořádně autentický, a dvojice vídeňských umělců, sopranistka Simona Eisinger a recitátor Wolfgang Klivana.
Do jaké míry lze hovořit v případě nahrávek Vranického o autentické interpretaci a jaký je váš názor na tuto oblast?
Na vrcholu pomyslné pyramidy, které pracovně říkejme „historicky poučená interpretace“, pro mne stojí především širší povědomí o způsobu interpretace v dané době, včetně povědomí o způsobu zápisu. Tvrzení, že stejně nevíme, jak se v dané době hrálo, jsou pro mne trochu lichá. Pokud si totiž otevřete například mojí oblíbenou houslovou školu Leopolda Mozarta, narazíte na vcelku jasné instrukce, jakým způsobem vést smyk, mnoho informací o artikulaci, tempech, výrazu apod. Podobných velkých hudebníků, kteří nám zanechali své svědectví, byla celá řada, obraz dobové interpretační praxe se vám tak před očima skládá. Základním vstupem je však vědomí, že hudební text není z podstaty univerzální, stejně jako jeho hudební znaky. Je třeba ho provádět v kontextu doby, v které vznikl.
Jsou v symfoniích a předehrách, které jste natáčeli tento týden v Pardubicích, nějaké zajímavosti?
Samozřejmě, celá řada! Pokud jsme hovořili o symfonii La Tempesta a její finální větě, jistě nikoho nepřekvapí, jak barvitě hudebně Vranický bouři popsal. Blesky, hromy, tichý déšť i finální ústup bouře a projasnění do D dur. V předehře Der Schreiner pak dokonale imituje zvuky hoblíků, které se mohly z dílny ozývat. Takovou zvukomalbu a instrumentačně programové momenty byste nečekali od skladatele, který se narodil ve stejný rok jak Mozart. Ve svých symfoniích Vranický velice rád uváděl melodie lidových nebo obecně známých dobových písní. Jedna stará německá Freut euch des Lebens se nám objeví jako téma k variacím ve volné větě (mimochodem tato píseň se v Rakousku a Německu zpívá dodnes), vídeňská odrhovačka „O, du lieber Augustin“ pak posloužila jako variační trio v Menuetu.
Jaké je místo Pavla Vranického ve vídeňském souhvězdí Haydn, Mozart, Beethoven?
Ve své době byl Pavel Vranický naprosto rovnocenný, svým společenským postavením pak některé možná i převyšoval. Zcela určitě byl skladatelem, který v oblasti symfonií udával ve Vídni směr. V řadě ohledů hleděl do budoucnosti ještě více, než jeho souputníci. Společensky byl velkým oblíbencem Marie Terezie, zastával post ředitele v celé řadě divadel ve Vídni, po smrti Wolfganga Amadea Mozarta pomáhal Mozartově ženě jednat s řadou nakladatelů o finančních otázkách. Byl prostě pevnou součástí vídeňské hudební elity.
Vedle symfonií Pavla Vranického jste letos natáčel ještě další české skladatele, v lednu v Ostravě a nedávno v Olomouci…
Ano, jsem rád, že kromě intenzivní práce v oblasti klasicismu nezanedbávám ani českou romantickou linii. Letos v únoru jsme společně s Janáčkovou filharmonií Ostrava dokončili komplet díla Zdeňka Fibicha, ale hned vzápětí jsme s orchestrem Moravské filharmonie Olomouc navázali velkým turné a nahráváním díla Vítězslava Nováka. S oběma orchestry pak budeme pokračovat a čeká nás opravdu velký nahrávací cyklus nazvaný „národní triptych“. Tedy jmenovitě Fibich – Foerster – Novák.
Foto © archiv ArcoDiva
Jaké jsou vaše nejbližší plány a uslyší posluchači něco z této tvorby i na koncertech?
Kromě řady koncertů již v lednu 2020 natáčíme další CD symfonií Pavla Vranického, v květnu nás čekají abonentní koncerty s Komorní filharmonií Pardubice a především v červnu obnovená premiéra kantáty Leopolda Koželuha Galatea, opět se skvělou Simonou Eisinger a vynikající Pražskou komorní filharmonií, a na podzim budeme nahrávat v Olomouci díla Josefa Bohuslava Foerstra.
Ukázky Vranického tvorby, která se v Pardubicích natáčela: https://www.facebook.com/dbernhardsson/videos/10156698529322304/