Červnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Do základu pro červnová „nej“ dávám úctyhodný počet osmi operních inscenací a tři koncerty.

Z květnových operních premiér tuzemských stálých divadel jsem zatím zvládla tři. Chronologicky podle dat premiér: v Plzni to byl Šelma sedlák Antonína Dvořáka, v Ostravě Robert ďábel Giacoma Meyerbeera, v Brně kombinace Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů s Lidským hlasem Francise Poulenka a v pražském Národním divadle Dalibor Bedřicha Smetany. Nové inscenace Bizetovy Carmen v Ústí nad Labem a Weberova Čarostřelce v Opavě uvidím až při některé z podzimních repríz.

Červen byl ovšem bohatý na festivaly s novými operními produkcemi. Z bohatého programu Smetanovy Litomyšle jsem všechny operní inscenace viděla v domovských divadlech, takže jsem si vybrala jedinou původní festivalovou inscenaci – Gluckovu operu Paris a Helena uvedenou v přírodním amfiteátru na zámku Nové Hrady. A při tradiční barokní noci na Festivalu komorní hudby Český Krumlov v zámeckém divadle pořadatelé setřeli archivní prach z opery Handlíři Antoina Dauvergneho. Po loňském nultém ročníku festivalu Opera Nova pražské Národní divadlo uspořádalo první ročník. Dvě z jeho šesti produkcí jsem již v minulosti viděla (a byly v základu pro „nej“ daného měsíce)  – Wajsarovu Tramvestii při premiéře na Nové scéně /NEJ duben 2019/ a Komorousova Němého kanára na NODO 2018 /NEJ červen 2018/. (Produkce Briana Eno Apollo se překrývala s premiérou Dalibora a koncertní uvedení opery 66 sezón Marka Piačeka se konalo v den představení Glucka na Nových Hradech.) Z programu festivalu Opera Nova jsem mohla vidět Reichovy Patterns v provedení slovenského souboru Cluster Ensemble a Poselství – Poslední láska Dr. Kafky, které však s operním žánrem fakticky nesouvisely.

Kromě našich operních inscenací jsem pokračovala ve sledování nových nastudování českých oper v Německu – po drážďanské Prodané nevěstě jsem viděla premiéru této opery v Lipsku a v Darmstadtu dávali Rusalku.

V červnových koncertních produkcích doznívalo ještě Pražské jaro – Musica Florea uvedla Mozartovu Mši C dur a Rekviem Des dur Roberta Schumanna, Collegium Vocale 1704 připravilo druhý koncert svého nového cyklu Lamento di tre amanti a dirigent Václav Dlask se prezentoval programem s koncertním uvedením Hlasu lesa Bohuslava Martinů a části z fragmentu Mozartovy opery Lo sposo deluso.

Zážitek s Collegiem Vocale 1704

Soubor Collegium 1704 rozhojnil pro rok 2019 své úspěšné pražské působení o sérii koncertů věnovaných výhradně vokální hudbě, na kterém dostává „sólovou“ příležitost Collegium Vocale 1704. Pro druhý koncert tohoto cyklu v odsvěceném kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 11. června vybral Václav Luks s devíti sólisty madrigaly. Nikoli však ty slavné Claudia Monteverdiho, ale kompozice, jak se k tomuto výsostnému vokálnímu žánru pozdní renesance vracela generace skladatelů pozdního baroka na konci 17. a v první polovině 18. století – Alessandra Stradelly, Alessandra Scarlattiho, Antonia Lottiho a Antonia Caldary.  Program nazvali Lamento di tre amanti (Nářek tří zamilovaných) podle jednoho madrigalu Antonia Lottiho.

Koncertu předcházela „ouvertura“, ve které Václav Luks posluchače erudovaně i vtipně zasvětil do historie madrigalu jako formy, se kterou skladatelé odvážně experimentovali. A bylo užitečné si uvědomit, že tehdejší společenské elity byly mnohdy natolik hudebně zdatné, že madrigaly nejen „konzumovaly“ jako posluchači této výsostné intelektuální zábavy, ale dokázaly se do jejich provozování i aktivně zapojovat.

Václav Luks řídil Collegium Vocale 1904 od cembala a devět sólistů rozděloval podle obsazení dvou až pětihlasých madrigalů. Pěvecké linie se vrhaly do odvážných a překvapivých střetů a extravagantních harmonických kombinací při hudebním vyjádření afektů v obrazově bohatých básnických textech. Madrigaly respektovaly „klasické“ madrigalové náměty milostných útrap i vášní, pomíjivosti krás světa nebo smrti temné i jasné, jak už naznačují jejich názvy – Plačte, oči utrápené (Alessandro Stradella), Pohrdání plamen lásky zadusilo (Alessandro Scarlatti), Pomíjivý život (Antonio Lotti), Kárám tu krutost (Antonio Lotti), Z hořkého bolehlavu (Antonio Caldara). Barokní skladatelé však už nahlíželi milostná témata i z odlehčenější humorné perspektivy ženské nestálosti, her s láskou, ba parodie na opěvování ženských půvabů (Lottiho Nářek tří zamilovaných).

Interpretace madrigalů plných rafinovaných detailů vyžaduje propojení sólového pěveckého umění s velkým citem pro vzájemnou vyváženost hlasů. Třebaže akustika kostela sv. Anny byla při umístění pódia u levé delší strany sušší, než bychom v tomto prostoru předpokládali a nepomáhala zaoblovat a více stmelovat hlasy, s tak náročnou výzvou se vyrovnali všichni  –sopranistky Helena Hozová, Kamila Zbořilová, Marta Fadljevičová, altistky Kamila Mazalová a Aneta Petrasová, tenoristé Čeněk Svoboda a Ondřej Holub a basisté Martin Vacula s Tadeášem Hozou. Řadu z nich dobře známe z dřívějších koncertů, někteří však s Collegiem 1704 teprve začínají a skvělé bylo zjištění, jak Václav Luks dokáže vyhledávat pěvecké talenty i v té nejmladší generaci našich sólistů.

Vedle skvělé interpretace vedly k zamyšlení v dnešních souvislostech i italské texty dávných madrigalů, v programové brožuře uvedené v kvalitním přebásnění do češtiny. Zaujaly nejen niternou hloubkou vhledu do zákoutích lidské psychiky, kde touha po životě a jeho krásách je často rovnocenná touze po smrti, ale i elegancí a kultivovaností jazyka.

Vedle Luksova cembala doprovázela zpěv i theorba Jana Krejči – a oba muzikanti předvedli své mistrovské ovládání nástrojů v sólových skladbách, z nichž zejména cembalová toccata o obléhání pevnosti Filippsburgo Alessandra Pogliettiho byla nápaditým zvukomalebným vyjádřením dramatické bitvy, ale i utrpení vojáků.

V závěrečném madrigalu Antonia Caldary Fra loggie nevi e gelo /Za deště, sněhu a mrazu se uplatnili všichni společně – a toto rozloučení s ponaučením: „Jak vážíme si dobra, když o ně přijdeme!“ bylo i svrchovaným lamentem nad smrtí spisovatele Jiřího Stránského, který patřil do spřízněné „rodiny“ Collegia 1704.

Koncert přesvědčil, že madrigaly rozhodně nejsou jen obdivuhodně vycizelovanou miniaturou s připomínkou „starých časů“. Jejich provozování nese v sobě i dnes stále aktuální apel na nezbytnost usebrání se a hledání zdrojů a pramenů své identity. Krásný večer v přátelské atmosféře příznivců staré hudby byl také poděkováním mecenášům Collegií, jejichž podpora má díky mistrovství těchto mezinárodně renomovaných souborů velký smysl.

Koncert barokních madrigalů tak nasadil vysoké měřítko pro další obohacení pražského hudebního života cyklem, který se na podzim přesouvá do barokní kaple Italského kulturního institutu a slibuje přinášet další dosud ukryté poklady staré hudby.

Propadák s Rusalkou v Darmstadtu

Poslední premiérou operního souboru v německém Darmstadtu byla Rusalka Antonína Dvořáka. Pohádku o vodní víle s kašírovaným jezírkem a rákosím dnes v Německu můžeme sotva čekat. Režisérka Luise Kautz akcentovala environmentální téma devastace přírody dnešním člověkem. Celá inscenace (scéna Lani Tran-Duc) je „zabalená“ do igelitových fólií, „tone“ v mlze tajuplně prosvícené světly (světla Nico Göckel) a v různých odstínech šedi včetně skalisek, která už na začátku připomínají spíše pustou měsíční krajinu. Celkové vyznění je hodně pochmurné, bez Dvořákova závěrečného útěšného Božího smíru nad lidskou duší, jakkoli proradnou.

Zásadním nedostatkem darmstadtské inscenace však bylo hudební nastudování a průměrné až podprůměrné pěvecké výkony. Orchestr pod vedením Daniela Cohena hrál často intonačně velmi nepřesně a celkovou měkkost zvuku narušovaly hlasité žesťové nástroje a příliš intenzivní tympány a další bicí nástroje. Třebaže se představitelky Cizí kněžny (Katrin Gerstenberger) a Ježibaby (Elisabeth Hornung) pyšní titulem Kammersängerin, komorní pěvkyně mají vrcholy svých kariér  již zjevně za sebou. Thorsten Büttner jako Princ svým útlým tenorem dosahoval výšek spolehlivě, takže se dalo ještě vytušit, že kdysi vítězil i v takových soutěžích, jako je Operalia. Jemný soprán Kathariny Persicke se vhodněji uplatnil v lyrickém začátku partu Rusalky – dramatičtější výraz nahrazovala Persicke spíše herecky. Vodník v podání Johannese Seokhoona Moona sice dá na začátku Rusalce hodně energickou facku, ale bas tohoto korejského sólisty v partu Vodníka působil titěrně.

Z inscenace Rusalky v Darmstadtu bylo zejména ve srovnání s úrovní nastudování Dalibora v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem a obou Prodaných nevěst v Drážďanech i Mnichově zřejmé, že jde o menší oblastní divadlo. I když cesta vlakem z Darmstadtu do Frankfurtu trvá pouhých 18 minut, domácí publikum si toho „svého“ divadla zjevně považuje. Odpolední představení zaplnili hlavně prarodiče s vnoučaty.