Markéta Jůzová
Mezinárodně proslulý hornista Radek Baborák, vynikající komorní hráč, dirigent a pedagog, zastává post kurátora 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Když jsme se setkali, hovořili jsme nejen o jeho říjnových koncertech na letošní hudební přehlídce, ale i o velkém záběru jeho aktuálních profesních aktivit v zahraničí…
Mezinárodní hudební festival Lípa Musica usiluje o česko-německou spolupráci a nabízí koncerty posluchačům Libereckého kraje s přesahem do Ústeckého kraje a Saska. Sudetoněmecká oblast je spojena s bolestnou historií 20. století. Festival do krajů přináší hudební program s pozitivními idejemi…
I po sametové revoluci a desetiletích je vidět devastace oblasti. Stačí se jen rozhlédnout po kraji. Festival, sklárny, různé organizace a jednotlivci se snaží o zlepšení reality života krajů, což je velmi důležité. Kultura a vzdělávání patří k životu. Je nutné, aby byly ve zdejší lokalitě velmi podporovány.
Vaše účast na festivalu je vzhledem k vašemu postu kurátora omezená. Přesto už teď se mohou posluchači těšit na koncerty, v nichž v rámci hudební přehlídky u nás a v Německu vystoupíte. Které to budou?
Jsem rád, když festival může využít mých kontaktů. Těší mne, když kolegům mohu pomoci a zprostředkovat vedení přehlídky spolupráci s jinými hudebníky. Určitým způsobem se mohu za kvalitu programové nabídky zaručit. Nápady a plány na festivalový rok 2018 krystalizovaly již před uplynulým 16. ročníkem. Kulturní výměna mezi českými a německými kraji stále probíhá a jsme rádi, že budeme nejen u nás, ale i v naší sousední zemi pořádat komorní koncerty. Zájemci si mohou detailně prohlédnout náš program na webových stránkách www.lipamusica.cz.
V Zittau vystoupím 5. 10. sólově s varhaníkem Alešem Bártou a také s Českým hornovým sborem, koncert v Johanneskirche bude dirigovat Miloš Bok, který řadu skladeb pro nás upravil. Představíme dějiny zvuku lesního rohu od loveckých fanfár přes úpravy renesančních kompozic, které jsou velmi oblíbené a krásně zní. Program zahrnuje i romantickou hudbu a Bokovy soudobé skladby. V Bautzenu budu 26. 10. v sále Srbského národního souboru dirigovat Pražské komorní sólisty a 9. 11. v České Lípě v Jiráskově divadle povedu mistrovské kurzy.
Ve své profesní kariéře se již delší dobu věnujete nejen hraní na lesní roh, ale i dirigování a pedagogické činnosti. Jaké své aktivity byste rád vyzdvihl v souvislosti s vaším působením u nás a v zahraničí?
Ano, své profesní aktivity v současnosti dělím mezi sólové hraní, dirigování, komorní projekty a pedagogickou činnost. Ze svých novějších CD bych rád zmínil nahrávku skladeb W. A. Mozarta se souborem Baborák Ensemble. V Čechách jsem měl sólový koncert zatím naposledy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, na rok 2018 jsem velký a slavnostní koncert neplánoval. V současnosti mé sólové koncerty probíhají v Asii, Japonsku a na Tchaj-wanu. Pravidelně jezdím koncertovat do Jižní Ameriky a z evropských zemí především do Německa. V Berlíně spolupracuji často s tělesem Sinfonie Orchester Berlin, vyučuji na škole Barenboim-Said Akademie a jsem členem Boulez Ensemble, který Maestro Daniel Barenboim založil. Občas vypomáhám v berlínské Státní opeře Pod lipami. Pedagogické profesi se věnuji i v Japonsku, jsem hostujícím profesorem v oboru hry na lesní roh na TOHO University v Tokiu.
Do Japonska jezdíte profesně velmi dlouho a váš záběr koncertního vystupování v zemi vycházejícího slunce je stále více rozmanitější a významnější. Je vám blízká japonská mentalita?
Japonská mentalita mi velmi vyhovuje. Líbí se mi obchodní přímost a standard, se kterým se hudebník v zemi setkává. Koncertuji v krásných sálech. Skvělá je kvalita cestování Shinkansenem a velký zájem posluchačů o vážnou hudbu.
Co vás nejvíce těší na koncertech v Japonsku?
Do Japonska jezdím koncertovat přes dvacet let. Jsem hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Jsem také členem Mito Chamber Orchestra, jehož je Maestro Seiji Ozawa generálním hudebním ředitelem. Dlouho jsem byl Ozawovým asistentem. Obrovským krokem dál byla pro mne jeho nabídka, společně dirigovat s rozdělením po větách Symfonii č. 9 d moll, op. 125 Ludwiga van Beethovena u příležitosti slavnostního stého koncertu tělesa.
V Japonsku dostávám velké příležitosti. Těší mne, že mohu ukázat své schopnosti a hudební nadání z více stran. Rád hraji s japonskými muzikanty i na školách. V zemi je velká tradice rozšířenosti Brass Bandů, velkých dechových orchestrů, které hrají klasický repertoár. Občas diriguji jejich školní orchestry. Mám velkou radost, že jsem v Japonsku velmi aktivní.
Čím vás překvapilo koncertování v Jižní Americe?
Do Jižní Ameriky se vracím průběžně. V roce 2017 jsem debutoval v argentinském Teatro Colón, kde jsem hrál sólově na lesní roh v doprovodu Filharmonického orchestru města Buenos Aires. O divadle se říká, že je Carnegie Hall Jižní Ameriky. Divadlo má obrovské hlediště s krásnou akustikou a zaujímá v zemi skutečně výsadní postavení. Velmi mne překvapilo, když jsem slyšel hrát Filharmonii Bogota. Orchestr je vynikající navzdory podmínkám a slabé ekonomické situaci, která je v zemi horší než v Argentině. Je obrovsky povzbudivé, že klasika má ve společnosti své místo. Venezuelský hudebně vzdělávací program El Sistema se šíří úspěšně do různých zemí a dětem z chudých vrstev dává určitou naději věnovat se aktivnímu provozování hudby. Rád podporuji jejich aktivity. Pravidelně se vracím do Mexika a spolupracuji také s univerzitním filharmonickým orchestrem OFUNAM. Vždy se těším na své přátele, s nimiž rád poznávám různá muzea, pyramidy a zajímavá historická místa.
Váš repertoár je mimořádně široký…
Záběru interpretace skladeb od baroka až po soudobou hudbu se nevyhýbám. Snažím se také rozšířit hornový repertoár o řadu překvapivých či bláznivých kompozic z různých období, patří mezi ně i hudba Johanna Sebastiana Bacha, protože nehrát jeho hudbu je pro muzikanty velká škoda. V poslední době jsem si oblíbil díla Astora Piazzolly a začal jsem se věnovat úpravám jeho skladeb pro lesní roh. Ve svém projektu, který jsem nazval „Orquestrina“, vzniká řada úprav. Aranžmá většinou navrhnu já, ale protože neumím tak rychle a dobře psát noty na počítači, mí spříznění kamarádi skladatelé mi pomůžou s dokončením. Občas si dopíši part lesního rohu, který si často udělám těžší.
Svůj profesní záběr jste rozšířil o dirigování, které můžete provozovat do vyššího věku než hru na lesní roh.
Ano, máte pravdu. Hornisté namáhají svaly a nervy v obličeji i ústech, nátisk je velmi citlivá záležitost, stejně jak hlas. Stává se, že hráč se v jistém věku unaví. Nedá se odhadnout, jak dlouho bude moci hrát, ale určitě se lze aktivně do vyššího věku než hře na lesní roh věnovat dirigování.
Když jsem před lety popsal svému manažerovi svou představu o dalším profesním směřování s kombinací hry na lesní roh a dirigování, domluvili jsme se na plánech spolupráce s menšími orchestry. Baví mne nazkoušet program, naučit se partituru do detailů a gestikulací zprostředkovat hudbu.
V České republice jste hrál koncertně před pěti lety úspěšně dokonce i na alpský roh. Nástroj jste odložil?
Tehdy se jednalo spíše o mimořádnou příležitost zahrát koncertní skladby na tak krásný nástroj, pro který složili skladatelé poměrně málo kompozic, podobně jak pro přírodní lesní roh. Alpský roh nevlastním, ale pokud by mne ke hře na tento neobvyklý nástroj někdo z pořadatelů opět vyzval, s velkou pravděpodobností bych výzvu na zajímavý koncert přijal.
Zkoušel jste hrát na vídeňský typ lesního rohu?
Ano. Zvuk vídeňského lesního rohu se mi líbí a připomíná mi trochu českou hornovou školu, je mi bližší než americký způsob tvoření tónu či vnímání jeho zvukové kvality, ale zároveň je limitován. V historii vývoje lesního rohu si ve Vídni zachovali svou tradici až do dnešní doby. Věřili, že jejich systém je nejlepší. Kdyby Češi hráli na více než sto třicet let starou ventilovou mechaniku, zjistili by, že hrát s ní není vůbec jednoduché. Bývalý vynikající hornista Vídeňské filharmonie Günter Högner, jenž měl prarodiče z Čech, mi kdysi řekl, že jestli si chci zničit život, ať začnu hrát na vídeňský lesní roh. Poznamenal, že budu jen cvičit, protože riziko kiksů je u nástroje velké, a že je lepší hrát na modernější lesní roh. Tak jsem dal na jeho radu. Domnívám se, že pro kompozice 20. a 21. století jsou modernější nástroje vhodnější a pojí se s určitým perfekcionismem.
Letos se konala v oboru lesní roh Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara. Proč jste odmítl nabídku stát se porotcem mezinárodní komise?
Absolvoval jsem sice úspěšně do osmnácti let řadu českých a mezinárodních soutěží, ale přihlásil jsem se do nich na základě rozhodnutí svých pedagogů. Soutěže jsem vždy vnímal negativně, nejen psychicky, ale i fyzicky. Stres je během jejich konání velký, zcela jiný než na normálních koncertech. Zažil jsem různé zákulisní boje a viděl, jak se při soutěži i vynikající hornista psychicky složil téměř ve třiceti letech… Soutěžící jsou pod enormním tlakem a stresem, takže jsem se tehdy rozhodl, že nepůjdu do žádných soutěžních komisí.
Nikdy jsem neměl rád ani konkurzy, které jsou rovněž stresující. Na své koncerty si dokáži vybrat spoluhráče a sestavit bez konkurzu ze skvělých hudebníků i celý orchestr. Znám mnoho inspirativních a technicky vybavených muzikantů, kteří dělají kariéru, a mnozí laureáti jim nesahají ani po kolena. Když mám možnost, rád vyzvu mladé nadané hudebníky, aby si se mnou zahráli. Vítězství v soutěžích v mém rozhodování nehraje žádnou roli.
Laureátů a vítězů soutěží je mnoho. Když někdo vyhraje soutěž, nemá ještě životní zkušenosti. Technicky je na určité výši, ale v hraní nemůže mít emocionální hloubku. V dílech Johannese Brahmse, Roberta Schumanna a Richarda Strausse jsou emoce zapotřebí, někteří šikovní hráči cit
napodobí, ale jejich hra působí chladněji. Je výjimečné, když hráč v mladistvém věku dokáže intenzivně vnímat klasickou hudbu.
Na Pražském jaru v porotách nebudu, jen pokud by soutěž prošla velkou reorganizací. Z titulu člena Umělecké rady jsem ji navrhl.
A jak by měla vypadat?
Nejde jen o můj pocit, i jiné soutěže pozvolna začínají přehodnocovat přístup k programové náplni. „Vzdělávání je důležitější než soutěžení“ by mohlo být heslem 21. století. Soutěže více kladou důraz na skutečnost, aby člověk nejen přišel a zahrál skladbu, co nejrychleji, nejsilněji, nejvýš a pokud možno bez chyby, ale hledají v mladých studentech i jiné talenty. Účastníci soutěže by měli dostat k dispozici nějaký soubor, aby ve spolupráci s ním předvedli své nápady.
Malou vlaštovkou už bylo letošní finále MHS Pražské jaro v oboru lesní roh, do kterého byly zařazeny komorní skladby W. A. Mozarta. Finalisté byli nuceni hrát jednu skladbu komorní a pak koncert Richarda Strausse, což se jim v reálném životě opravdu nestane. Dát jim ocenění a příležitost v podobě dalších koncertů a navázání spolupráce s festivalem jsou pro ně jistě motivující.
Hudebník může být nejen skvělý sólista a komorní hráč, ale i dirigent, pedagog či skladatel. V hodnocení mladého umělce by se mělo ocenit vše.