Markéta Jůzová
Baletní mistryně a tanečnice Tereza Podařilová patří k významným osobnostem současné umělecké scény. V angažmá Baletu Národního divadla v Praze je již sedmadvacet let, v roce 1992 byla jmenována sólistkou a v roce 2003 získala statut první sólistky. Zazářila v inscenacích českých i zahraničních světoznámých choreografů. S bravurou techniky a přednesu tančí náročné role v klasických titulech i v moderním repertoáru.
Pro její vyjádření postav je specifická schopnost vystižení dramatického obsahu, vnitřní napětí a cit pro komediální nadsázku. Ve své kariéře získala mnohá ocenění za své výkony. Za rok 1997, 2003, 2005 a 2014 má ve své sbírce dokonce prestižní Ceny Thálie.
V nové sezoně 2017/2018 má do konce letošního roku ve svém profesním kalendáři pevně stanovená představení ve Stavovském divadle, kde bude tančit v baletech Valmont a Malá mořská víla v měsících září, listopad a prosinec. Rozhovor jsme zaměřily nejen na její současné role, ale i souvislost mezi baletem a krasobruslením a specifika konkurzu tanečníků do Baletu Národního divadla v Praze…
Ve Stavovském divadle budete tančit v nové sezoně opět roli Markýzy de Merteuil, za její ztvárnění jste získala Cenu Thálie 2014. Nechala jste se inspirovat při zkouškách baletu Valmont i stejnojmenným filmem Miloše Formana nebo jen vaším choreografem a režisérem Liborem Vaculíkem?
Pokaždé, když studuji nějakou roli, čerpám ze všech dostupných zdrojů. Z filmů jsem zhlédla Valmonta i Nebezpečné známosti a četla jsem literární předlohu. Co se týká nastudování role Markýzy de Merteuil, zpočátku jsem s ní měla vnitřní problém. Byla jsem dlouho mimo scénu, prožila jsem docela těžké období a najednou jsem měla ztvárnit mrchu manipulátorku, která mi byla naprosto cizí. Do každé role dává umělec něco ze sebe a svých zkušeností. Každý z nás se někdy zamiloval, takže se umí přenést do pocitů například Julie.
Když jsem se zamýšlela nad ztvárněním postavy Markýzy de Merteuil, myslela jsem si, že ji asi nezvládnu. Vždyť ona je nemocná a odporná. Během zkoušek s kolegy jsem však přípravu na roli vnímala postupně s jiným pohledem, že jde jen o hru, stejně jako celý balet Valmont, jenž je hrou na svádění. K tvůrčí fázi jsem přistoupila odlehčeněji. Role je nádherná, velmi si ji užívám a děkuji za ni především choreografovi a režisérovi Liborovi Vaculíkovi.
V létě se konala premiéra baletu Valmont v plenérové verzi, kterou Libor Vaculík připravil s Baletem Jihočeského divadla před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Jak jste byla do příprav zainteresována?
Pomáhala jsem při studiu sólových rolí se sólisty Baletu Jihočeského divadla, a pak už jsem se moc těšila na jejich podání v krásném prostředí zámecké zahrady v Českém Krumlově.
Na podzim se vrátíte do Stavovského divadla, kde jste nastudovala v loňské sezoně novou roli Babičky v baletu Malá mořská víla v choreografii Jana Kodeta společně s režijním tandemem Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Tančíte v pěkných kostýmech. Vnímáte emotivně magičnost scénického prostoru?
Ano, rozhodně. Scénografie celé inscenace, kterou vytvořil Jakub Kopecký, je opravdu magická. Když máte na sobě krásný kostým, se kterým jste sladěná a tančíte ve scénografii, jež vás oslovuje, pak cítím velkou inspiraci a radost.
Z postu baletní mistryně jste se podílela společně s kolegy Alexandrem Katsapovem a Alexejem Afanassievem na loňských přípravách premiéry baletu Chvění, který choreografoval a režíroval Petr Zuska v historické budově Národního divadla v Praze. Zuskovo autorské taneční divadlo je výrazně symbolické. V čem byl proces zkoušení náročný a jak na vás jeho relativně nové dílo působí?
Světová premiéra baletu Chvění se uskutečnila v roce 2016 v Národním divadle Brno. Celou inscenaci jsme převzali od brněnských kolegů, takže dílo bylo již hotové. Společně se Sašou Katsapovem jsem pracovala na sólových partech. Petr Zuska přenášel choreografii a dolaďoval s námi drobné změny pro naše sólisty, do obsazení byli vybráni Nikola Márová a Giovanni Rotolo, Ondřej Vinklát a Aya Watanabe, Klára Jelínková a Karel Audy. Choreografie je těžká ve své specifičnosti Petrova pohybového slovníku – ostrost, pohybová a hudební přesnost, dynamika a emocionální naplnění postavy. Vše musí být v absolutním souznění…
Letos jsem navštívila Mistrovství Evropy v krasobruslení v Ostravě. Jaký je váš vztah ke krasobruslení z pohledu baletní mistryně a tanečnice?
Krasobruslení mám opravdu ráda. Z mého pohledu baletní mistryně a tanečnice se samozřejmě přistihuji, že nahlas před televizí hodnotím: „Ta má krásnou arabesque, jiná by mohla mít vyšší passé nebo dát ramena dolů….“ Obdivuji výšku a dokonalost piruet či skoků. Užívám si, když vidím, že krasobruslaři na ledě jsou pohlední, mají krásné pohyby v dokonalosti s uměleckým projevem i kostýmem.
Jízdy krasobruslení mužů, žen, sportovních dvojic a tanečních párů jsou na šampionátech doprovázeny hudbou nejrůznějších žánrů. Dvojnásobná mistryně světa a Evropy Jevgenija Medveděvová má za sebou důkladnou baletní průpravu. Dvojnásobný mistr světa a pětinásobný mistr Evropy Javier Fernández si zase zvolil do krátkého programu v interpretaci Plácida Dominga song Malagueña, který choreografoval Antonio Najarro, ředitel Národního divadla Španělska. V čem vidíte podobnosti mezi baletem, tancem a krasobruslením na vrcholné úrovni?
Hodiny dřiny, cizelování detailů, umělecký projev, charisma, technická dokonalost. Samozřejmě i dobrá choreografie v součinnosti s výběrem hudby a pokud se nejedná o sólový výstup, pak dobrá partnerská souhra.
Krasobruslení mám velmi ráda a také se na něj ráda dívám. Mám pocit, že čím dál více se jejich projev i prvky přibližují tanci a baletu. Jsou zkrátka „baletící“ akrobati na bruslích. Všímám si této tendence také u moderní gymnastiky. V každém případě bych si přála, aby balet zůstal baletem, krasobruslení a gymnastika stále tím, čím jsou.
Na Mistrovství Evropy v krasobruslení se hodnotili programové komponenty v pěti kategoriích – bruslařské dovednosti, spojovací prvky, předvedení, rozložení prvků po ledě a interpretace hudby. Když probíhá konkurz tanečníků do Baletu ND, jaké pohybové schopnosti komise hodnotí?
Pokud bych nějaké hodnocení musela vyjádřit v rámci baletního světa, pak bych zdůraznila, že vše záleží na potřebách a vizích uměleckého šéfa. Záleží na jeho představě o vizuální stránce celého souboru, zda preferuje velmi vysoké a štíhlé tanečníky nebo jiné proporce či charaktery.
Pro představu uvádím požadavky, které byly v rámci letošního konkurzu: Balet Národního divadla v Praze hledal sboristy – profesionální tanečníky ženy i muže do věku pětadvaceti let, demi sólisty / sólisty – profesionální tanečníky ženy i muže do věku třiceti let a první sólisty – muže. Ke konkurzu si měli připravit klasickou či moderní sólovou variaci. Vynikající technika, klasická i moderní, je nutností. Ženy měly dosahovat výšky min. 165 cm a max. 173 cm, muži min. 180 cm. Pokud splnili vstupní požadavky, pak byli teprve vyzváni k účasti na konkurzu.
V momentu, kdy jsou již přítomni v rámci tréninku klasického baletu, moderního repertoáru či partnerské práce, pak baletní mistři hodnotí samozřejmě vizuální stránku, dispozice, technickou připravenost (rotace, skok, špičková technika, partneřina), muzikálnost a taneční projev.
Vše, co jsem zmínila, hraje významnou roli. V neposlední řadě je důležitá také pohotovost, dobrá pohybová paměť, charisma a samozřejmě štěstí.