REŽIE A VÝTVARNÁ STRÁNKA MÁ HUDBĚ POMÁHAT, NE JI ZASTIŇOVAT
Oscarový režisér Jiří Menzel je držitelem řady prestižních ocenění. Jeho filmy si oblíbili lidé všech generací v různých zemích světa. O svém životě a filmové i činoherní tvorbě píše otevřeně v knize Rozmarná léta. Opera je jeho výzva.
Do programu hudební přehlídky I´Mozart v Praze bylo původně zařazeno představení opery Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta, kterou režíroval v loňském roce v Maďarské státní opeře. Necelý měsíc před hostováním divadla z Budapešti vydal pražský festival v tiskové zprávě vysvětlení: „Z důvodu náhlé zdravotní indispozice autora projektu a producenta pana Mgr. Vladimíra Darjanina, jeho dlouhodobému pobytu v nemocnici a následné náročné rekonvalescenci se v posledních týdnech oddálila důležitá jednání se sponzory a partnery, na kterých závisela realizace koncertních a operních představení.“ Avízované zahraniční představení bylo ve Stavovském divadle zrušeno a nahrazeno stejným titulem Národního divadla v Praze. Pan režisér Jiří Menzel si ovšem rád našel čas k našemu rozhovoru o svých operních režiích a ohlédl se i za svým filmem Donšajni,inspirovaným nejen operním prostředím…
V zahraničí jsi operu režíroval víckrát než u nás, naposledy v roce 2015 v Budapešti Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta.
Byl jsem pyšný, že mě pozvali k režii do Maďarské státní opery. Navíc na Mozarta. Tým byl mezinárodní a z českých tvůrců jsem přizval ke spolupráci kostýmní výtvarnici Sylvii Zimulu Hanákovou, která mi už navrhla kostýmy pro komedii Mnoho povyku pro nic Williama Shakespeara v roce 2014 na Pražském hradě pro Letní shakespearovské slavnosti. Sylvie má pro jeviště úžasný tvůrčí cit.
Její kostýmy jsou košaté a vtipné. S jakým odstupem jsi vnímal děj opery?
Trochu mi vadil její příběh. Děj je pitomý, ale je to jen milostná historka a důvod, jak dostat muziku na jeviště. Podle mne je však Mozartova hudba vše promíjející. To ostatní – postavy, jejich děj a scénografie jí jen doplňují. Její příběh nelze brát vážně. Není to drama, na jevišti má působit jen jako milá poslouchaná a podívaná. Přál jsem si, aby její divák vyšel z divadla a měl v uších hezkou muziku.
Vzpomínáš rád na spolupráci s maďarským dirigentem Péterem Halászem?
Domluva s Péterem byla skvělá. Shodli jsme se, jak bude opera dlouhá a co se nesmí porušit. Jeho rady mne inspirovaly a parta při zkouškách byla výborná.
Jak jsi pracoval na zkouškách se zahraničními pěvci?
Domluvím se francouzsky a německy, ale pro organizaci příprav jsme měli tlumočníky. U opery se nemusí moc vysvětlovat, může se jen říci, kde budou pěvci stát a kam půjdou, a aby nic nepředstírali, protože diváci mají poslouchat a ne se dívat, jak pěvci předstírají city, prožitky, něco, co je už v hudbě.
Nutil jsi pěvce opět, jako v Českém Krumlově, kde jsi režíroval na Otáčivém hledišti Mozartovu operu Don Giovanni, často se usmívat i ve vážných scénách, abys je odlehčil?
Dobrá muzika nepotřebuje, abychom jí přidávali tragické tváře. Operní pěvci mají mít radost ze zpěvu. Nevzpomínám si na operu, která by měla rozumný děj, a to včetně těch nejslavnějších… Kdyby se měly jejich texty hrát bez muziky, působily by trapně. Vždy se stydím, když pěvci berou operu vážně. Mají zpívat s chutí a radostí, že mají krásnou muziku v hrdle. Potěšení je z muziky a ne z hloupého děje. Když vidím v televizi pěvce, jak se mordují, tváří, trpí, předstírají drama, tak mi jejich projev vadí, protože odvádí pozornost od hudby.
Jsi tradiční režisér…
Nemám rád, když se v opeře režisér i scénograf předvádějí a muzika s pěvci jdou stranou. Důležitý je zpěv a radost z jeho poslechu. Vše ostatní je jen ambaláž, balení, které jinde pomáhá třeba bonboniérám, aby se dobře prodávaly, ale jejich kvalita je v bonbonech, ne v papírech a staniolech kolem. Nemám jako divák rád, když se na úkor hudby přehání výprava, upozorňuje diváka na to, že opera je režírována. Mám pocit, že řada současných režisérů nedělá operu pro diváky, ale aby upozornili na sebe. Kritiky to možná zaujme, protože jsou mnohými premiérami znuděni a vidí rádi, když je to „jinak“. Obyčejní diváci, kteří uvidí třeba Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany jednou nebo dvakrát za život, se mají seznámit s operou a její hudbou, ne s režisérovou exhibicí.
Opery a koncerty vážné hudby jsi postupně začal sledovat i v televizi.
Rád se dívám doma na televizní kanály, kde se hraje balet, opera, koncerty vážné hudby, ale někdy se nestačím divit, co někteří režiséři dokážou s operou udělat. V divadle má profesní tým tlumočit starou muziku tak, jak byla napsaná a myšlená. Přidávat si něco navíc je jen projev ješitnosti inscenátorů. Režie a výtvarná stránka mají hudbě pomáhat, ne ji zastiňovat.
Nezkoušel jsi hrát v dětství na hudební nástroj?
Chodil jsem dva roky na hodiny klavíru, ale jsem lenoch a brzy jsem od výuky utekl. Dodnes mě mrzí, že jsem přestal brnkat etudy a nemůžu si teď zahrát sám pro svou radost. Závidím Pepíkovi Abrhámovi, který si hraje, co chce, jen tak pro sebe. U muziky si člověk odpočine. Hudba má dar, že potěší. Je jak příroda, vánek, který tě ovane, nebo když se díváš na něco hezkého.
Ve filmech i k činohrám jsi používal k různým obrazům a situacím vážnou hudbu.
Měl jsem štěstí na spolupráci s Jiřím Šustem, který měl v notách i v deskách bohatý hudební archiv. Nacházeli jsme v něm poučení pro hudební podklady mých filmů. Do činoherních inscenací jsem komponovanou muziku používal málo. Líbí se mi, že režisér Woody Allen používá k filmům jen hudbu z hotových nahrávek. V Divadle na Vinohradech se hraje skoro už dvacet let Brouk v hlavě Georgese Feydeaua, komedie Každý rok ve stejnou dobu Bernarda Sladeho a Bez roucha Michaela Frayna v Divadle Bez zábradlí se hrají taky už mnoho let. Jsou pečlivě režírované tak, aby divácký zájem o ně vydržel třeba i pro mnoho sezon. Heč
Jsi především filmový a činoherní režisér, k opeře ses dostal až později. Proč ne dříve?
Nebyl jsem moc hudebně vzdělaný. Může za to moje maminka, která mne už jako sedmiletého kluka vodila na opery. Operu Hubička jsem během svých klukovských let viděl asi šestkrát a to mi na dlouho zprotivilo Bedřicha Smetanu a opery vůbec. Později, když jsem poznal jiné opery i jinou muziku, mne to přešlo, ale Hubičku dodnes vidět nemusím. Pro mne, osmiletého kluka, bylo sedět na koncertě vážné hudby, třeba Vivaldiho, utrpení a ukrutná nuda. Naštěstí jsem později našel zalíbení v Jaroslavu Ježkovi a díky jemu se dostal i k vážné hudbě. Postupně jsem, díky Mozartovi a Smetanovi, přicházel na chuť i operám. Prodanou nevěstu mohu poslouchat stále, dokonce si ji někdy zpívám: „Každý jen tu svou.“ Možná jsem konzervativní, ale jsem rád, když mne muzika baví. Opery W. A. Mozarta jsou jak pohlazení, dar z nebes.
Opery obou skladatelů, které zmiňuješ, jsi později režíroval. Tvou první velkou operou byl na přelomu roku 1998/1999 Dalibor Bedřicha Smetany. Jaké jsi načerpal zkušenosti ve významném italském divadle Teatro Lirico v Cagliari na Sicílii?
Ivo Žídek, když byl ředitelem Národního divadla v Praze, mi kdysi nabídl, abych v historické budově inscenoval Smetanovu Prodanou nevěstu. Mám k Prodance velkou úctu a obával jsem se, že bych jí zkazil, takže jsem pro nedostatek zkušeností jeho nabídku odmítl. I když jsem měl už za sebou Klusákova a Klicperova Zlého jelena, ale to byla zpěvohra s činoherci. Práce na zpěvohře mne naučila pokoře před hudební složkou. Později mi nabídli, abych v divadle v Cagliari inscenoval Dalibora, a když jsem jim namítl, že nejsem operní režisér, reagovali, že právě proto. Asi chtěli nějakou výjimečnou inscenaci, ale já nemám rád umění pro umění. Chtěl jsem operu realizovat, jak si ji asi Smetana představoval. S izraelským dirigentem Yoramem Davidem jsme se dohodli, že jde o první uvedení Dalibora v Itálii a opera musí zaznít, jak ji skladatel složil. Myslím, že jsem tehdy hodně snobů zklamal, protože jsem si nevymýšlel žádné hlouposti. Mám rád muziku jako muziku a chci, aby divák vychutnával hudbu a ne režijní extravagance. Operu pak vydali Italové i na deskách a psali o ní v tisku hezky, takže jsem byl na produkci pyšný.
Čím byla příprava opery na Sicílii specifická?
Do slavné operní budovy v Cagliari se sjíždí jednou až třikrát do roka milovníci oper a operní pěvci z různých koutů světa. Jen orchestr je místní, jinak vše ostatní je sjednané a dva měsíce se zkouší. Pro místní lidi je opera příležitostí k výdělku, jsou většinou v komparsu. Miladu zpívala Eva Urbanová. Ostatní obsazení bylo mezinárodní. Rus, Němka, Ital, Srb a všichni poctivě zpívali češtinu. Překvapilo mne, na co nejsem z činohry zvyklý. Na režírování jsem měl málo času, jenom ve chvílích, které mi uvolnil dirigent. Očekával jsem, že operní hvězdy jsou nafoukané a těžko ovladatelné. Vždy se hvězd trochu bojím. Když dojde v divadlech k jednání před plánovanou inscenací, žádám, abych v obsazení neměl nafoukané hvězdy, protože mohou všem zkoušky zošklivit. Naštěstí mám dosud s operní režií příjemné zkušenosti a rád bych inscenoval i jiná operní díla.
V roce 2009 jsi režíroval operu Láska ke třem pomerančům Sergeje Prokofjeva v Národním divadle v Bělehradě, kde jsi měl původně inscenovat operu z tvorby Gaetana Donizettiho. Jak došlo ke změně titulu?
Než jsem sedl do letadla a přiletěl, tak se změnila ředitelka opery Národního divadla v Bělehradě, která rozhodla, že se Donizettiho opera hrát nebude. Místo toho mi hodili na krk Lásku ke třem pomerančům Sergeje Prokofjeva, což není zrovna hudba mého srdce, ale děj je pohádka, která se dělala velmi hezky. Skočil jsem do režie po hlavě, ale prý nedopadla špatně.
V Čechách jsi režíroval v roce 2010 z Mozartovy tvorby operu Don Giovanni na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, kde jsi dříve inscenoval činoherní komedie Carla Goldoniho a Williama Shakespeara.
Znal jsem sice prostředí, prostor je zajímavý, ale v operní práci jsem byl vlastně pořád nováček. Po boku jsem měl naštěstí vynikajícího spolupracovníka Miloslava Veselého, který mi velmi pomohl. Byl šéfem opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde jsme pak na podzim operu Don Giovanni opět uvedli v nové premiéře. Dekoraci toho kousku jsme pak použili i v mém filmu Donšajni.
Jak vznikl scénář k filmu Donšajni?
Film Donšajni jsem napsal a natočil na zakázku generálního ředitele TV Nova Adriana Sarbu, který mě měl rád od mého prvního filmu. Donutil mě, abych si scénář napsal sám. Impulsem byla rovněž premiéra Mozartovy opery Don Giovanni. Děj je historkou o operním režisérovi, který asi tak, jako já, se sám nebere moc vážně. Odehrává se v prostředí kolem opery na malém městě. A také jsem chtěl pracovat s Libuškou Šafránkovou, se kterou jsme si už dlouho před tím slibovali nový film.
Je to, bohužel, tak, že filmy, které se líbí lidem, nejsou dost dobré pro filmové kritiky. Na jednu stranu se chce, aby snímek udělal velký dojem, na druhé straně, aby lidé chodili do kina, a to je těžké dilema. Buď jsou lidé, kteří rádi chodí na hlouposti, nebo jsou fajnšmekři, kteří chtějí vidět snímky, jimž třeba nikdo nerozumí, ale mluví se o nich jako o „filmech artových“. Je snadnější dělat umění, protože člověk nemusí dodržovat určitá pravidla. A pak dělá blbosti – čím je snímek blbější, tím víc se může líbit kritikům. U nás byli Donšajni kritikou přijati nevlídně. Když byl uveden ve světové premiéře v srpnu 2013 na prestižní kanadské přehlídce World Film Festival Montreal, byl zařazen do sekce Velikáni filmu a byl pozitivně přijat odborným publikem.
Filmy, které jsi natočil, měly v zahraničí úspěch.
Je to tak, že v zahraničí je český film stále spojen s mou generací. S Milošem Formanem, Evaldem Šormem, Věrou Chytilovou, Honzou Němcem a dalšími. Měli jsme štěstí, že jsme mohli na sklonku šedesátých let točit v době, kdy bolševický tlak nebyl tak silný a my jsme nebyli nuceni natáčet podle jeho direktiv, což nám dalo úžasnou svobodu. Navíc jsme mohli točit za peníze, které bolševik vydělal na promítání filmů zahraničních. Škoda, že tahle svoboda tvorby spojená s nezávislostí na tržbách se už asi nebude nikde a nikdy opakovat.