Dalibor v Augsburgu

Tento týden, konkrétně 27. 6., uvede pražské Národní divadlo Smetanovu operu Dalibor. I proto jsme s uveřejněním předkládané recenze, která hodnotí provedení této opery u našich sousedů ve Státním divadle Augsburg, kde byla nastudována a premiérována v loňském roce, čekali až do těchto dnů. Zvláště pro ty operní nadšence, kteří se půjdou do Národního divadla na Dalibora podívat, to bude bezesporu zajímavé čtení – a to přinejmenším proto, že obě pojetí budou moci bezprostředně porovnat…

 

Dalibor v Augsburgu

Augsburg, Staatstheater

Milan Pospíšil

 

Smetanův Dalibor se zpívá ve Státním divadle Augsburg německy v překladu Kurta Honolky. Kvůli porozumění opeře, kterou tamní publikum asi vůbec nezná, je to dobře. Volba německého textu (včetně titulků) dosvědčuje, že tvůrcům inscenace velice záleželo na tom, aby divák chápal, co a proč se na jevišti odehrává. Honolka Špindlerovo libreto přeložil a navíc také upravil (vydání 1959). Úprava spočívá hlavně v pozměněné motivaci děje a ve zvětšení úlohy Budivoje, jemuž je přidělena druhá árie žalářníka Beneše (samozřejmě s novým textem). V Augsburgu naštěstí tyto Honolkovy zásahy – mimo povýšení Budivoje z „velitele stráže“ na „kancléře“ – nepoužili. Ať už měli jinou verzi Honolkova překladu nebo si sami pořídili nový s větším zřetelem k českému originálu, důkladná revize textu svědčí o poctivé dramaturgické přípravě inscenace. Můžeme k tomu na okraj poznamenat, že se Wenzigův původní německý text Dalibora v německojazyčných provedeních nikdy nezpíval, protože v závěru nesouhlasí s definitivní verzí opery a především odporuje Smetanovu zhudebnění Špindlerova českého libreta.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V české interpretační tradici Dalibor zkameněl natolik, že se zdá domácím divadlům dnes nejspíš ne-li nehratelný, tedy alespoň nezajímavý. Nic na tom nezměnily pokusy Dalibora z otupělé lhostejnosti vymanit – dopadaly buď polovičatě (Národní divadlo v Praze 2001) nebo trapně až směšně (Moravské divadlo Olomouc 2008). Inscenátoři v Augsburgu přistoupili ke Smetanovi bez této zátěže. Vidí a slyší ho v jiném kontextu, v jiných historických souvislostech a dokáží vyhmátnout, vyostřit a domyslet jeho dramatické konflikty. Ačkoli se koncepce sdělované režisérem v programovém sešitu stávají leckdy vděčným terčem kritiky jak pro údajnou desinterpretaci inscenovaného díla, tak i pro nezdary v jejich realizaci, v našem případě režisér Roland Schwab vykládá a uskutečňuje své pojetí tématu Dalibora tak jednoznačně, že ho lze sotva vystihnout lépe, než on sám: „Dalibor je považován za operu o svobodě. Přitom jde o čirou negaci svobody. Nezažíváme ji ani na okamžik. Po tři jednání zůstáváme s Daliborem ve vězení. Žádný únik, ani na konci. Zabetonovaná stagnace. Převažující díl času, který Dalibor tráví ve vězení, se utápí v deliriích a ve snové touze po smrti. Hudba přitom zůstává jeho jedinou cestou k domnělé volnosti a vysvobození. Hudba, konkrétně housle. Obraz nebezpečně blízko kýči? Ne od Terezína. Ne od doby, kdy celá orchestrální tělesa putovala pryč do plynových komor Osvětimi. Hudba a její ohrožení a zničení terorem jsou zdůrazněná témata, která se nás dnes dotýkají. Housle hrají útěšnou melodii smrti. Jejich zvuk otevírá brány k onomu světu, po němž mučený člověk touží. Ale nejde jen o zvuk houslí, ale o houslistu, zavražděného přítele Zdenka. Daliborova touha a extáze neplatí ničemu jinému, než příteli, a ženská protagonistka Milada se v opeře jeví jen jako most k tomuto jeho milenci. Dalibor ji miluje jen proto, že ho chápe v jeho lásce ke Zdenkovi. Jestli si toho byl Smetana vědom nebo ne: Daliborem složil první explicitně homoerotickou operu v dějinách hudby. Svou láskou se Dalibor ocitne v teroristickém státě hned dvakrát ve vězení. Lásku k milenci může nakonec prožít jen v paralelním světě: ve smrti.“   

Roland Schwab, někdejší žák Götze Friedricha, asistent Harryho Kupfera nebo Christiny Mielitzové ví, co chce, a jak toho dosáhnout. Všechno podřizuje své intenci, každá jednotlivost tu má opodstatnění. Přitom pracuje se zdánlivě jednoduchými, ale dokonale technicky zvládnutými prostředky. Strohý prostor s horizontálně nepravidelnými stupni (výprava Alfred Peter) se osvětlením proměňuje mezi krajními póly černé a bílé barvy. Při hudbě doprovázející vstup krále Vladislava a soudců se otevřeným zadním prospektem valí oblaka prozářená zezadu. Vytvářejí pohyblivé bílé pozadí, před nímž se rýsují siluety sboristů. S pozvednutými pažemi a roztaženými prsty vypadají jako fantastická vegetace, která s gradující hudbou pomalu vadne a sklání se až k zemi. Atmosféra udolávajícího strachu a hrůzného očekávání vyvolaná kontrastem pompézního, svítivě bílého, ale zpočátku neviditelného, pouze hudbou zpřítomněného průvodu a černými siluetami pomalu se vynořujících nositelů a vykonavatelů státní moci je nesmírně působivá. Na Dalibora jako ústřední postavu všeho dění se soustřeďují ze všech stran bodové reflektory, které ve zředěném a proto nepostřehnutelném kouři přesto vytvářejí svazky „hmatatelných“ paprsků. Režie ukázala i zvláštní optický efekt, že takto viditelné kužely reflektorů byly v určité výšce nad jevištěm „ustřiženy“. K vrcholu bitvy za osvobození Dalibora pak byl mohutně využit skutečný oheň hořící ve čtyřech barelech a také na horizontu v celé šíři jeviště.

Režie sborů a sólistů je propracovaná do nejmenších detailů. Ukazuje se to hlavně tam, kde se postavy na jevišti delší dobu odmlčují. Příklad naplnění takového času předvádí král Vladislav, který u nás soud nad Daliborem zpravidla jen „vysedí“. Tady herecká akce dokresluje krále jako samolibého tyrana: Vladislav (Alejandro Marco-Buhrmester) krouží kolem Milady s ohleduplnou galantností k dámě, když ale má dojít na skutečný projev vcítění při její prosbě o milost pro Dalibora, je po jeho ostentativní lidskosti veta. Režisér tu králův charakter nijak nedeformujeme proti duchu díla. Vždyť druhý soud nad Daliborem a rozkaz k jeho tajné popravě není nic jiného než úkladná vražda zdůvodňovaná snahou o bezpečnost státu. Režie to jen stupňuje až k vrcholu, kdy král bez mrknutí oka snese, aby před jeho očima Budivoj uškrtil žalářníka Beneše za to, že Dalibora dostatečně nehlídal. V soudní scéně prvního jednání si režisér „vyhrál“ rovněž s proměnou žalobkyně v dívku plnou soucitu a lásky k Daliborovi. Představitelka Milady Sally du Randt předvedla tuto metamorfózu s maximální přesvědčivostí a dojímavostí zejména v momentě, kdy se nezpozorována Daliborem k němu přiblížila, aby ho pohladila, ale v poslední chvíli se toho neodváží. „Kancléř“ Budivoj (Wiard Witholt), tato inkarnace despotického režimu, je výstižně zpodobněn jako „velký bratr“ a gestapácký sadistický psychopat. Jím řízená brutální ochranka terorizuje obyvatelstvo při sebemenším náznaku odporu: když Jitka (Jihyun Cecilia Lee) vybízí k projevu solidarity s uvězněným Daliborem rozsvěcením svíček, okamžitě tuto mlčenlivou demonstraci uhasí. Jednomu mladému muži příslušník ochranky zlomí vaz. Tím se dostane na scénu jako oběť represivního aparátu Daliborův přítel Janko (Jan Plausteiner), který se i zde bezdůvodně jmenuje „Zdenko“. Je to nereflektovaný pozůstatek dávné úpravy českého libreta od Václava Judy Novotného. Jak se z anonymního zástupu vyloupla důležitá osoba, tak se vtipného přehodnocení dostalo i rekvizitě: objemná kabela, s níž k soudu zřejmě zdaleka přicestovala Jitka, vydá v potřebné chvíli džíny a další součásti mužského oblečení, do nichž se Milada převlékne už na jevišti během svého dvojzpěvu s Jitkou. Důsledné domýšlení režijního konceptu dosahuje až extrémní polohu v případě žalářníka Beneše (Stanislav Sergeev). Ten slouží věrně zločinnému a pokryteckému režimu jako jeho spolutvůrce, ale je zároveň i jeho obětí. Režie umocňuje rozpornost tohoto člověka tak, že Beneš úporným sledováním dětí na televizní obrazovce i osaháváním „chlapce“ Milady dává divákům na srozuměnou, že ho k nezletilcům nepoutají jen nerealizované otcovské city.

Dalibor se prezentuje jako člověk, který vzal spravedlnost do vlastních rukou, když se jí marně dožadoval od státu. Vzdoruje režimu tak, že se ho celý represivní aparát přes všechno věznění a týrání vlastně bojí. Scott MacAllister dokazuje zcela věrohodně sílu osobnosti jak vnější, třeba když vytrhne ze země znak královské moci meč a rozežene se s ním proti králi a soudcům, tak vnitřní, když projevením svého citu dokáže uchvátit davy i svou nepřítelkyni. Daliborem vzývané housle účinkují ne reálně (např. akce s prasklou strunou jako předzvěstí nezdařeného útěku z vězení je vynechána), ale jako symbol touhy po svobodě. Ve vězení housle drží mrtvý Janko, který pak v závěrečné scéně povstává a nese je ve zdvižené pravici jako živá socha svobody, než ho Budivoj zastřelí.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

Sugestivnímu vizuálnímu účinu inscenace odpovídaly i dojmy zvukové. Po dobu rekonstrukce velkého divadla v Augsburgu opera hraje v areálu bývalých továrních hal zvaném martini-Park. Sál, kde je orchestr usazen prakticky v úrovni první řady a kam je vestavěna kovová konstrukce nesoucí více než 600 sedadel hlediště, poskytuje optimální akustické podmínky, v nichž orchestr zní plně a zároveň průzračně. Díky tomu byla slyšet v orchestrálním partu spousta detailů a efektů, které se obvykle v divadelním příkopu „utopí“. V přeneseném smyslu se zdálo, jakoby se zašlý obraz po očištění zjevil v původních jasných barvách. Augsburští filharmonikové hráli ve velkém obsazení s 5 kontrabasy a prezentovali se ve znamenité kondici. Jejich generální hudební ředitel Domonkos Héja je vedl ke strhujícímu výkonu. Rozehrál Smetanovu partituru v plné barevné a dynamické škále, nebál se nejvyšší intenzity orchestrálního pléna i bez ohledu ke zpěvákům, což není výtka, neboť respektoval podstatnou úlohu, kterou Smetana svěřil orchestru a která označením za „wagnerismus“ iritovala někdejší obecenstvo pražského Prozatímního divadla. V augsburském provedení bylo možné toto novum, které Smetana vnesl do české opery, jakoby autenticky znovu prožít. S potenciálním nebezpečím dynamické převahy orchestrálního zvuku nad zpěvem si poradil Roland Schwab a ukázal se zrovna tím jako schopný operní režisér: organizoval pohyb sólistů tak šikovně, že je v exponovaných momentech nenápadně přivedl na rampu.

Dalibora zpíval již zmíněný Scott MacAllister, rodilý Američan, který začínal v Německu jako mozartovský pěvec, ale postupně přešel až k dramatickému oboru. Jeho hlas si však zachoval světlou barvu, což se u nás pojí s představou tenoru hodícího se k této roli přinejmenším od časů Bena Blachuta. Zpěvák obdařený mohutným hlasovým orgánem zvládl úlohu suverénně v celém rozsahu nároků na hrdinný i lyrický projev, a tak trochu překvapilo, že v árii z 3. jednání na vypjatém místě „k novému činu“ zvolil Smetanou připuštěný alternativní tón o tercii níž namísto očekávaného vysokého h. Stejný vysoký tón v dynamice pianissimo „krev smyje vše“ pak ale nasadil, jak se patří.

S výjimkou titulní postavy byly všechny role obsazeny ze stálého souboru augsburského divadla. Sally du Randt (Milada) má štíhlý, ohebný dramatický soprán, v hlubší poloze trochu slabší, ale s nádhernými výškami. Z jejího pěveckého projevu vyzařovala naprostá jistota, že je takříkajíc nad věcí, a tak se právem dalo čekat, že v kadenci dvojzpěvu s Daliborem bude zpívat vysoké c. Smetana tento vrchol předepsal, ale pro jistotu nabídl interpretům i snazší variantu, která se u nás ke škodě gradace duetu zpívá téměř vždy.

Stejně dobrý dojem zanechala i Jihyun Cecilia Lee (Jitka) a bez výjimky všichni představitelé dalších rolí. Ruský basista Stanislav Sergeev jakoby připomněl, že úlohu Beneše Smetana napsal pro výtečného basistu Josefa Palečka, jehož si velmi cenil a který potom udělal velkou kariéru v Petrohradě. Sergeev vládne požadovaným hlubokým basem. Zazpívá nejen předepsané hluboké E, ale v árii „Ach, jak těžký žalářníka život jest“ na konci ještě sestoupí na C.

Hudebnímu nastudování lze vytknout jen jednu vážnou vadu, která nicméně nejde úplně na vrub dirigenta. Přivodil ji zvyk dělit operní večer jednou pauzou. V případě tříaktového Dalibora by jediná přestávka buď po prvním, nebo po druhém jednání působila asymetricky, a tak byl k prvnímu jednání připojen ještě první obraz druhého. Ten ovšem mezihrou plynule přechází do obrazu ve vězení, a tak vznikla otázka hudebního ukončení. Řez byl proveden po nedoprovázených slovech zbrojnošů „až budou sudy všechny ty tam“. Nesmyslnost takového konce zjevně zarazila i obecenstvo, které v první chvíli asi nevědělo, co se děje, že opera tak najednou přestala. Naopak k nenápadnému spojení druhého a třetího jednání dirigentovi vadily zase poslední takty orchestru fortissimo, tak je vynechal a s nimi i předchozí reminiscenci na lyrickou transformaci tématu Dalibora. Tím se ale vážně narušila stavba duetu. Jinak v partituře škrtal dirigent jen minimálně v některých výstupech Budivoje. Vynechání krátkého dvojzpěvu Milady a žalářníka nad houslemi zavedl kdysi Gustav Mahler ve Vídni, a jak vidno traduje se to dodnes.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V divadelním programu otištěná slova, která zpívá Jitka: „Nicht verzagen und alles wagen“ (Neztrácet kuráž a odvážit se všeho), by mohla sloužit jako moto přístupu augsburského souboru ke Smetanovu dílu. Lze si jen přát, aby se k provedení Dalibora s takovým elánem odvážilo co nejdříve další divadlo.

 

Augsburg, Staatstheater – Bedřich Smetana: Dalibor. Dirigent Domonkos Héja, režie Roland Schwab, výprava Alfred Peter, kostýmy Renée Listerdal, nastudování sborů Carl Philipp Fromherz a Katsiaryna Ihnatsyeva-Cadek. Premiéra 14. 10. 2018, psáno z reprízy 9. 2. 2019, martini-Park.