1) Symfonie č. 6 F dur, op. 68 „Pastorální“ (v úpravě Selmara Baggeho pro klavír na čtyři ruce)
2) Sonáta pro klavír č. 17 d moll, op. 31, č. 2, „Bouře“
Martha Argerich – klavír (1), Theodosia Ntokou – klavír (1, 2)
udební a zvuková režie neuvedena, producent nahrávky Michael Rast, nahráno 24.–29. 2. 2020 (2) a 30.–31. 7. 2020 (1) v Auditorio Stelio Mollo v Luganu
Vydáno 2020, 1 CD, celkový čas 66:37. Miloš Pokora
K realizace této nahrávky se spojily dvě pianistky rozdílných generací, slavná Martha Argerichová a mladá řecká klavíristka (rodačka z ostrova Rhodos) Theodosia Ntokou. Nejde o náhodné spojení. Martha Argerichová totiž posledních deset o umělecký růst řecké pianistky osobně pečuje. Trochu mě překvapilo, že si obě umělkyně vybraly pro své společné vystoupení čtyřruční úpravu Beethovenovy 6. symfonie „Pastorální”. Vždyť všechny čtyřruční klavírní úpravy Beethovenových symfonií slouží především amatérským milovníkům hudby k tomu, aby si mohli tuto hudbu vlastnoručně „ohmatat” (škoda, že zájem o tuto praxi v době nepřeberného množství nahrávek opadl), nikoli ke koncertnímu provádění. Navíc čtyřruční verze německého hudebního publicisty, pedagoga a varhaníka Selmara Baggeho z poloviny 19. století nepatří k těm nejzdařilejším, jelikož křehkému předivu a přírodně poetickému témbru Beethovenovy Pastorální symfonie vtiskává příliš hutnou zvukovost, v níž se ztrácejí jemné instrumentační proměny této hudby.
Problematický je i interpretační přístup obou klavíristek k této hudbě. Obě usilují o to, aby tato úprava byla pianisticky zajímavá. Je pravda, že se jim to také částečně daří a, jak napsal jeden losangeleský kritik, že jejich hra „osvěžuje, jako by tato hudba koupala v čistém horském potoce”. Ale Beethoven to není. Zvlášť v první větě slyšíme příliš masivní homofonii, jednotlivé modulující plochy, v nichž se posedle opakuje stejný model, plochy, které narušují tempové proměny a jsou vzhledem ke struktuře této kompozice naprosto nelogické. Druhá a zvlášť pak třetí věta (ta je z celé této interpretační kreace nejzdařilejší) tento obraz podstatně vylepšuje, ale například v té čtvrté (Bouřka) jsem od obou pianistek čekal mnohem víc, zejména lépe vygradovaný klíčový vrchol v onom přes šest taktů drženém zmenšeném tutti akordu před zklidňujícím závěrem.
K druhému číslu nahrávky v podobě Beethovenovy Klavírní sonáty d moll, op. 31 č. 2 „Bouře“ přistupuje Theodosia Ntokou s nadhledem umělkyně, která touto hudbou žije. Vstupní largové akordické rozklady, uvádějící tepající allegrové úseky, vystihuje přesvědčivě, ve zmíněných allegrových dílech však inklinuje k až příliš monotónnímu pohybu. Na druhé straně nás vzrušuje „vzteklými“ nárazy subito forte akordů i oktáv a na doraz jemně vymodelovanými jednohlasými recitativy. Ve stavebně choulostivém Adagiu druhé věty ruší v jejím podání přílišná zvuková tvrdost crescendových akordických zdvihů, návaly kantilén jí však vycházejí přesvědčivě, stejně jako všechny ony složité rytmické přiznávky v levé ruce. Ve finálním Allegrettu působí Theodosia Ntokou nejpřesvědčivěji – vyzdvihl bych zejména s permanentním napětím rozkrytý díl sonátového provedení. Zde byl vrchol této vzhledem k vábivému interpretačnímu obsazení atraktivní, leč po stránce repertoárové dramaturgie problematické nahrávky. Výtvarně zdařilý booklet s průvodním textem anglického pianisty Davida Murraye postrádá informace o jednotlivých aktérech nahrávky a jejím technickém zázemí.