Lubomír Tyllner
Marta Ulrichová
„Pohřebních písní prostonárodních západní Slované nemají žádných. Místo jich zastupují písně, jež učitel se svými žáky zpívá u těla mrtvého v domě a pak na hřbitově. Písně tyto, majíce vůbec ráz písní nábožných, jsou někdy dost starobylé, ano některé jich pocházejí patrně z věku šestnáctého…“.Takto zdůvodňuje Karel Jaromír Erben v předmluvě k druhému vydání svých Prostonárodních písní a říkadel (1886) mizivé zastoupení pohřebních písní ve své monumentální sbírce. Podobná situace se opakovala jak u Erbenových následovníků – v Čechách Čeňka Holase, na Moravě pak Františka Bartoše, tak i jeho předchůdců. Tyto písně např. nenajdeme ani v Českých duchovních písních (1831, 1832) Josefa Václava Kamarýta. Tyllner pro to nalézá zdůvodnění v jejich původu a délce. Písně o mnoha strofách považovali sběratelé za umělou kostelní produkci, navíc fixovanou písemně, tudíž o ně nejevili zájem.
Jediná odborná edice pohřebních písní sebraných na území Čech a Moravy vzešla z pera rodáka z Petrova nad Desnou Rudolfa Hadwicha. V roce 1926 ji pod názvem Pohřební písně a pohřební řeči ze severní Moravy a ostatního sudetoněmeckého území / Totenlieder und Grabreden aus Nordmähren und dem übrigen sudetendeutschen Gebietevydalo Sudetoněmecké vydavatelství Franze Krause v Liberci. Jak sám název napovídá, jednalo se o písně německých obyvatel Čech.
Výše uvedená publikace renomovaného folkloristy Lubomíra Tyllnera má tedy v oboru naší hudební folkloristiky jistou prioritu. Zavádí nás do prostředí jihočeských veselsko-soběslavských Blat, kde mohl její autor koncem 60. let v Borkovicích, posléze pak v roce 1975 v Mažicích přihlížet tamějším pohřebním obřadům. Jak v písemné, tak částečně i zvukové podobě (pomocí magnetofonu) se mu podařilo zaznamenat zpěvní projev tamějšího ceremoniáře, borkovického rodáka Václava Peterky (1896–1989). Kniha tedy není kritickou edicí, ale spojuje v sobě analýzu tří pramenů s autorovým terénním výzkumem.
Prvním písemným pramenem je rukopisný kancionálek s datací 1840 borkovického učitele Tomáše Kukly, druhým příruční Peterkův rukopisný zpěvník, který představuje výběr z předešlého kancionálu, třetím zvukový záznam z pohřbu zemědělce Josefa Dvořáka, pořízený, jak výše uvedeno, v Mažicích. Příčina vzniku Peterkova zpěvníku je prostá. Václav Peterka nedovedl číst „český kurent“, výběr textů z Kuklova koncionálku mu diktoval jeho otec Josef, po němž Václav tuto „živnost“ zdědil. Oba písemné prameny obsahují pouze texty, starší z nich, Kuklův kancionál, je však komplexnější – na rozdíl od Peterkova příručního zpěvníku odkazuje na konkrétní melodie duchovních písní nebo tzv. obecnou notu. Zatímco oba prameny autor podrobil důkladné analýze, zvukový záznam mu navíc umožnil poznat i způsob Peterkovy interpretace v přirozeném autentickém prostředí. Jeho hlas Tyllner charakterizuje jako neškolený, unavený, poznamenaný stářím, nicméně dodává, že v dané situaci více než dokonalost zpěvního projevu ceremoniáře bylo pro pozůstalé podstatnější zachovat vžitou tradici a zajistit důstojnou atmosféru obřadu, což splňoval především obsah písňových textů. K jejich komparaci autor použil magisterskou práci Ludmily Chvátalové (2011), publikaci Marie Škarpové zabývající se Šteyerovým kancionálem a internetovou databázi duchovních písní z tištěné kancionálové produkce 16.–18. století. Z analýzy vyplynulo, že písně z Kuklova kancionálku byly vytvořeny řadou známých i neznámých autorů v různém období na různých místech Čech a Moravy a vyskytovaly se paralelně v různých konfesních prostředích. K základním předlohám mohl patřit Šteyerův Kancionál český (1683 a 1727) a Koniášův Kancionál aneb Citara Nového zákona pravého boha(1727). Tyto a další souvislosti odkrývá závěrečná část nazvaná Statistiky a seznamy. V ní se uplatňuje Tyllnerova erudice zkušeného folkloristy, neponechávající stranou žádnou z možností, kterak poukázat na souvislosti obou rukopisných pramenů. Patří k nim mimo jiné seznam nápěvů, na něž Kuklův kancionálek odkazuje či přehled incipitových sylabických struktur jednotlivých písní, jež odhaluje techniku kontrafaktury umožňující mechanické spojování různých textů a nápěvů. V příloze je obsaženo, byť ve zmenšené podobě, i faksimile Kuklova kancionálku.
Vkusně vybavená publikace je doplněna CD se sestřihem magnetofonového záznamu z mažického pohřbu, který autor v textové příloze upřesnil notovou transkripcí Peterkova zpěvu a smutečního pochodu v podání dalších účastníků posledního rozloučení – dechové hudby Ladislava Kubeše. Tyllnerova publikace jako komplexní pohled na problematiku posledního rozloučení a jeho zpěvního repertoáru je v české folkloristice svého druhu ojedinělá a jako komplementární k pohřebním nářkům zaznamenaným v 50. letech na Horňácku Dušanem Holým navíc i v tomto směru dokazuje odlišnost lidových hudebních tradic Čech a Moravy.
Lubomír Tyllner: Písně, letanie a modlitby, které při pohřbích zpívati se mohou. Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., Praha 2017, ISBN 978-80-88081-16-6