Vít Zouhar a Gabriela Coufalová
Jaroslav Someš
Už víc než deset let vydává Palackého univerzita v Olomouci kritickou edici korespondence Bohuslava Martinů. Po souborech Milý příteli: Dopisy Bohuslava Martinů Zdeňku Zouharovi (2008, editoři Zdeněk a Vít Zouharovi), Milý příteli Bureši: Dopisy Bohuslava Martinů Miloslavu Burešovi (2017, editoři Vít Zouhar a Gabriela Coufalová) a Drazí: Dopisy Bohuslava Martinů rodině v Poličce (1. díl 2018, 2. díl 2019, editoři Jaromír Synek a Gabriela Všetičková) vyšel další svazek, nazvanýMilý Miloši: Dopisy Bohuslava Martinů Miloši Šafránkovi. Připravila ho opět dvojice Vít Zouhar a Gabriela Coufalová a zahrnuje skladatelovu korespondenci s jeho dlouholetým příznivcem a životopiscem.
Miloš Šafránek (1894–1982) patřil k významným osobnostem českého kulturního a společenského života především v době předmnichovské republiky a v průběhu 2. světové války. Působil v diplomatických službách jako legační rada (s oblibou se představoval jako „legrační rada“). Svou kariéru začal v meziválečném období v Paříži jako tiskový atašé. Byl horlivým propagátorem české tvorby, podporoval naše umělce, žijící ve Francii, spisovatele, výtvarníky, a hlavně skladatele a hudebníky. Podílel se na uvádění českých skladeb, do francouzštiny přeložil libreto Prodané nevěsty, Její pastorkyně a Zápisníku zmizelého a zejména právě Bohuslavovi Martinů pomáhal v prosazení se a uplatnění. Jejich vzájemné styky pokračovaly v průběhu války, kdy oba pobývali v USA, i po ní, kdy se Šafránek vrátil do vlasti. Po únoru 1948 byl penzionován a začal se plně zabývat hudbou jako muzikolog a publicista, spolupodílel se na založení Divadla hudby, a především se intenzivně věnoval tvorbě Bohuslava Martinů. Odrazem jejich vzájemných vztahů je obsáhlá korespondence, z níž je dnes zachováno 183 položek ze strany skladatelovy, ale ze strany Šafránkovy pouze jeden dopis a jedna pohlednice – Martinů došlou poštu nearchivoval.
Korespondence je vedena v češtině, jen v období od srpna 1940 do února 1941, kdy skladatel se svou chotí opouštěli přes Lisabon Francii, je deset dopisů psáno ve francouzštině, a v pozdějších letech je francouzsky psán ještě jeden dopis a jedna pohlednice. Od listopadu 1946 už listy nejsou psány rukou, ale na psacím stroji, zjevně s anglickou klávesnicí, tedy bez české diakritiky. Vůbec prvním ze zachovaných dokumentů je pohlednice je z léta 1928, z doby skladatelova prázdninového pobytu v Poličce, posledním je dopis z Nice, datovaný 14. 5. 1959. Frekvence korespondence je v různých obdobích různá; někdy byla výměna dopisů téměř okamžitá (např. v průběhu léta 1945), naopak po roce 1948, kdy se Martinů ocitl v pozici exulanta, v ní nastala šestiletá odmlka.
Kritické vydání korespondence má zásadní význam pro bližší poznání jak tvorby Bohuslava Martinů, tak některých peripetií jeho života. Umožňuje však také oboustranný psychologický vhled, který není bez zajímavosti. Vzájemné sbližování probíhalo lineárně; odráží se v postupných proměnách oslovení od „Milý pane doktore“ přes „Milý příteli“ až k „Milý Miloši“ nebo „Drahý Miloši“. Až do poloviny 30. let jde o dopisy, které Šafránkovi do Paříže posílal Martinů v měsících, kdy pobýval doma ve vlasti (ve Francii si nemuseli psát, stýkali se osobně). Skladatel se zprvu na Miloše Šafránka obrací především jako na vlivnou autoritu, která mu může být v mnohém nápomocná – od propagace jeho opusů přes obstarávání různých hudebních materiálů až po zajištění bezcelního převozu šatů pro paní Charlottu. Určitý zlom přichází počátkem roku 1935, kdy Martinů zjevně chápe, že našel svého příštího životopisce – posílá Šafránkovi zhodnocení celé své dosavadní tvorby a její seznam (dopis z 16. 2. 1935). Od té doby až do konce života v pravidelných intervalech tento seznam doplňuje. Šafránek se pro něho stává také jakýmsi dobrovolným agentem, zprostředkovatelem jeho styků s nakladateli a interprety, a kromě toho se mu skladatel začíná stále více svěřovat i s některými svými osobními problémy (např. existenčního nebo finančního rázu). Dokumentární cenu mají též informace o ohlasech scénického nebo koncertního uvedení jednotlivých děl.
Téměř jako vzrušující drama se čte korespondence z období od počátku roku 1939 do 27. 3. 1941, tedy do dne, kdy mohli manželé Martinů s úlevou telegraficky ohlásit šťastný příjezd do USA svým čechoamerickým přátelům. K nim patřil i Miloš Šafránek, který se už s rodinou přes Londýn do New Yorku dostal. Skladatel mu během těch dvou let 1939–41 napsal řadu dopisů. Obsahují historicky cenné informace o situaci české menšiny v Paříži, mj. poměrně detailní líčení III. sjezdu Čechů a Slováků ve Francii nebo zprávu o zatýkání Čechů za domnělou protifrancouzskou činnost. S postupem času se však v korespondenci objevují stále naléhavější prosby o pomoc při útěku z Evropy. Je truchlivé číst věty, jako „Na legaci si platí kdejakého přivandrovalce… a o mne nikdo nehne ani prstem, jako kdybych neexistoval“, jinde „Na cestu bych si zde vypůjčil“ anebo „Prosím Vás, zakročte velmi důrazně na té naší legaci ve Washingtonu, je jejich povinnost se o mne postarati, byť by to bylo i místo písaře nebo cokoliv, ale musím se odsud dostat, i když vyváznu teď se zdravou kůží“. A jakkoli Martinů sdílí se Šafránkem zcela výjimečně svůj ryze soukromý život, tentokrát svou rezervovanost překračuje: „Chtěl bych, kdyby bylo možno vzíti i malou Kaprálovou, která se asi také těžko bude moci vrátit do Čech“. V srpnu 1940 pak sděluje: „V. Kaprálová zemřela, a já vám raději ani nebudu psát, co si o tom myslím, když vidím, že jiné národy udělaly vše možné pro své umělce“. Pod dojmem z této ztráty Martinů žádá Šafránka o apel u československé exilové vlády, aby ve prospěch ohrožených krajanů zasáhla, „pokud nás tedy považuje za umělce, kteří reprezentují naši zemi“. V opačném případě hrozí rozhodnutím, „které dozajista vládě po chuti nebude“, a sám za sebe varuje: „Mám vysokou kartu, a tu vynesu“ (!?). Ostrý tón tohoto dopisu je v kontrastu s ostatní korespondencí z té doby, v níž je prvotní deprese vystřídána nadějí, že se odjezd do USA může podařit.
V průběhu války je frekvence výměny dopisů různá a souvisí s častými změnami skladatelových amerických bydlišť. Obsah se týká opět zejména existenčních otázek, vzniku nových děl a jejich uplatnění a jen letmo také osobního života. Velmi významná je korespondence z léta 1945, adresovaná už do Prahy, kam se Šafránek vrátil. V celé sérii dopisů se Martinů obšírně vyznává ze svého postoje ke společenským změnám. Zároveň s netrpělivostí očekává, že bude vyzván k návratu do vlasti, a s neskrývaným zklamáním až ironicky komentuje svůj pocit opomíjenosti. Současně však už vyslovuje obavy, jakým směrem se vývoj v poválečném Československu bude ubírat. Z reakcí na Šafránkovy odpovědi se zdá, že „milý Miloš“ v té době ještě optimismus neztrácel. Postupem času se skladatelova zraněná ctižádostivost mění jen v silný stesk po domově („Pořád trčím zde, a mám takovou touhu býti doma“).
Události roku 1948 se v obsahu dopisů neodrážejí. Zpřetrhaly ovšem vzájemný kontakt mezi oběma pisateli téměř na šest let. Je však zajímavé, že první dopis, který po této pauze následoval (datovaný 5. 9. 1954 v Nice), nenese žádné stopy odmlky – Martinů Šafránka opět pověřuje různými úkoly a informuje o svých tvůrčích záměrech a o komponování opery Mirandolina. Velmi intenzivní byla oboustranná korespondence v letech 1955–56, kdy Martinů opět pobýval v New Yorku a Šafránek byl vyslán Státní bezpečností do Paříže. Tón dopisů není tímto jeho posláním nijak nepoznamenán. Spíš je zajímavé, že když se tehdy Šafránek ocitl ve finanční tísni, Martinů mu opakovaně odmítal pomoc, ačkoli v předchozích letech od něho takovou podporu sám vyžadoval (v průběhu války mu Šafránek zajistil pravidelné příspěvky od České informační služby v USA, kde sám pracoval).
Posledních padesát dopisů Bohuslava Martinů Miloši Šafránkovi mířilo do Prahy převážně ze švýcarského Schönenbergu; pocházejí z let 1956–59. Najdeme tam podrobné informace k okolnostem vzniku děl ze závěrečné etapy skladatelovy tvorby, zprávy o jeho zahraničních úspěších i o událostech z osobního života, a také jeho komentáře k politickému dění. Teprve teď začíná do dopisů čím dál víc pronikat duch skutečně důvěrného přátelství – už tolik nejde jen o pracovní a existenční záležitosti. Martinů se svěřuje se zážitky a dojmy, vzpomíná na mládí a cíleně se podílí na přípravě své biografie, na níž Šafránek pracuje. Její rukopis stačil ještě skladatel v průběhu roku 1958 přečíst a řadou dopisů detailně zkorigovat.
Kritické vydání dopisů Bohuslava Martinů Miloši Šafránkovi není jen významným přínosem pro studium skladatelova života a tvorby a připomínkou osoby jeho podporovatele a příznivce. Je také obrazem peripetií doby, v níž oba žili, tzn. celé druhé čtvrtiny 20. století. Poznáváme z něj duch meziválečné avantgardy, neklidná válečná léta i poválečné období, kdy tzv. železná opona rozťala svět na dvě poloviny.
Editoři Vít Zouhar a Gabriela Coufalová vydání publikace vzorně připravili. Vybavili ji především bohatým poznámkovým aparátem (3190 položek!), který podstatnou měrou přispívá k pochopení obsahu dopisů a kontextu jejich vzniku. Knihu doplňuje životopisný portrét Miloše Šafránka, bibliografický soupis, rejstříky i fotografická příloha.
Vít Zouhar a Gabriela Coufalová: Milý Miloši: Dopisy Bohuslava Martinů Miloši Šafránkovi. Vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 1. vydání, Olomouc 2019, 813 stran, ISBN 978-80-244-5521-1 (print), ISBN 978-80-244-5533-4 (online: PDF)