Markéta Hallová
V pondělí 18. 10. 2021 se konal v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze Vzpomínkový podvečer k 100. výročí narození Jarmila BURGHAUSERA (* 21. 10. 1921), připravený ve spolupráci Muzea a Společnosti Antonína Dvořáka. Program, na němž zavzpomínali klavírista Radoslav Kvapil (jenž také doprovodil pořad provedením Burghauserovy jemu dedikované skladby Pocta písni a ukázkami z díla A. Dvořáka), dále dr. David R. Beveridge, Mgr. Zdeněk Vild za skauty a dr. M. Hallová za SAD, doplnila i výstavka not, knih a dalších prací J. Burghausera (připravil Mgr. P. Kudláček z MAD). Markétu Hallovou požádala naše redakce o osobní vzpomínku:
S Jarmilem Burghauserem jsem se osobně znala od poloviny 70. let, kdy jsem začala po ukončení svých studií hudební vědy a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracovat v Muzeu Antonína Dvořáka. Záhy jsem se stala členkou Společnosti Antonína Dvořáka (dále SAD), jejímž byl Jarmil Burghauser po Daliboru C. Vačkářovi od r. 1985 předsedou (až do své smrti v roce 1997).
Ale vlastně už jako dítě a pak na střední škole jsem četla několik jeho popularizačních knížek (např. Nejen pomníky: Smetana-Dvořák-Fibich) a v hudební škole hrála z jím redigovaných not, v konci 60. let občasně slyšela jeho skladby v rozhlase (to než byl jako autor na indexu, a tudíž umlčen). Je to poněkud úsměvné, ale tehdy jsem si naivně myslela, že když je známý, musí být už mrtvý. Ve skutečnosti byl v nejlepších letech – čtyřicátník.
Od 70. let pracoval Jarmil Burghauser na revizi a rozšíření svého Tematického katalogu díla Antonína Dvořáka (vyd. původně r. 1960) a v 80. letech začal na půdě Dvořákovy společnosti v souvislosti s blížícím se 150. výročím skladatelova narození, které mělo připadnout na rok 1991, připravovat tzv. Dvořákovu pětiletku (Burghauserův termín). Pod hlavičkou České hudební společnosti (ČHS), která Společnost A. Dvořáka od r. 1983 zastřešila, aby ji zachránila před hrozícím zánikem pod politickým nátlakem, inicioval Jarmil Burghauser oživení zájmu o nové dvořákovské výzkumy a podnítil uspořádání řady seminářů o díle a životě Antonína Dvořáka, na které byli pozváni domácí i zahraniční, a zvláště mladí dvořákovští badatelé. Na půdě SAD pod ČHS dal J. B. impuls ke vzniku několika specializovaných komisí, z nichž vědeckou vedl Milan Pospíšil; já jsem byla vyzvána, abych pracovala pro komisi tiskovou a společně s panem Jindřichem Jarošem jsem začala vydávat informativní dvořákovský „plátek“ Zprávy, posléze též v němčině a angličtině. Po sametové revoluci roku 1989 bylo možno uspořádat i velký mezinárodní dvořákovský kongres na zámku v Dobříši, jehož organizace a následného vydání sborníku se ujal Milan Pospíšil a Marta Ottlová (17.–20. 9. 1991). Kongres přitáhl pozornost a účastnila se jej i řada mladých domácích a zahraničních muzikologů, které se Jarmil Burghauser snažil připoutat k Dvořákovi nejrůznějšími cestami – radil jim (nejprve korespondenčně) při práci na jejich disertacích a studiích (David R. Beveridge, Alan Houtchens, Jan Smaczny) a někteří mladí badatelé se dočkali i dlouhodobějšího pohostinství v jeho domě na Ořechovce (manželé Alan a Lu Houtchensovi), kontaktoval se s Michaelem Beckermanem, Danielou Philippi, Hartmutem Schickem ad. Jako vynikající kuchař pořádal dokonce i netradiční akce, jako např. tematické večeře pro mladé muzikology, aby je získával a vedl k zájmu o bádání na dosud nezodpovězené otázky z Dvořákova života a díla i k vydávání Dvořákových dosud nepublikovaných skladeb, neboť si uvědomoval svou smrtelnost a hledal následovníky ve své dvořákovské činnosti. Také jsem měla možnost se takovéto zajímavé kulinářské záležitosti účastnit.
Významnou součástí dvořákovského pětiletí se stal velký cyklus koncertů Festivalu komorní hudby Antonína Dvořáka v Anežském klášteře v Praze (17. 9. – 10. 10. 1990), koncipovaný jako prvé souborné provedení Dvořákových instrumentálních komorních skladeb – vše v Burghauserově dramaturgii (pořádáno Společností koncertních umělců), a pak v září 1991 tradiční „Dvořákova Nelahozeves“ ve skladatelově rodišti. Tu J.B. naplánoval ve velkolepém stylu ve spolupráci s Karlem Brumovským (SAD), s obcí (starostou Jaroslavem Otáskem), Středočeskou galerií (sídlící tehdy na zámku posléze vraceném rodině Martina Lobkowicze), Kruhem přátel hudby v Kralupech (Vojen Očenášek) a s Národním muzeem – Muzeem české hudby – Muzeem Antonína Dvořáka. A protože jsem se stala roku 1990 vedoucí Muzea A. Dvořáka, pod nějž spadal i Památník A.D. v Nelahozevsi, přípravy této výrazné oslavy – včetně aktualizované expozice – stály značně na mých bedrech. Do oslavy se dokonce zapojili i České dráhy s opravou tamního nádraží – zastávky stojící naproti Dvořákovu rodnému domu. Jak víme, stavba této železniční dráhy z Prahy do Drážďan skladatele v mládí velmi zajímala a vedla k jeho celoživotnímu obdivu pro technický pokrok. Koordinace se zmíněnými spoluorganizátory probíhala perfektně a s neobyčejným nadšením všech zúčastněných.
Na získání řady zvl. regionálních sponzorů měl zásluhu především dr. Brumovský, na získání politických kontaktů dr. Burghauser. Především jeho zásluhou přijeli do zcela „vyšperkované“ Nelahozevsi na tuto Dvořákovu oslavu čestní hosté: především polistopadový prezident republiky Václav Havel, předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová (která byla s Jarmilem Burghauserem kamarádkou ještě od skautských let), tehdejší arcibiskup (posléze kardinál) Miroslav Vlk, který celebroval mši v kostele sv. Ondřeje, a další hosté – mezi nimi na pozvání ředitele Muzea české hudby, Stanislava Tesaře, četní interpreti Dvořákovy tvorby. Sám i jako dirigent zde tehdy vystoupil se svým Sukovým orchestrem skladatelův pravnuk, houslový virtuos Josef Suk. Kromě projevu pana prezidenta Václava Havla v centru obce pod Dvořákovou sochou měl hlavní slovo jako přední znalec díla a života Antonína Dvořáka – jak jinak – Jarmil Burghauser. Mám na tuto velkou slávu i humornou vzpomínku, neboť vizáž J. Burghausera nebyla v povědomí širší veřejnosti a když hovořil – tehdy již s vlasy bílými, leč stále s bohatou kudrnatou kšticí, slyšela jsem, jak se jedna mladá dívka zeptala: „Kdo je ten pán, co má hlavu jako květák?“
Zvláště po změně režimu byl zván dr. Burghauser na různé konference do Velké Británie, Německa, a především do USA, kde pak také přednášel na různých univerzitách. Jazykově nebyl omezován, protože mu studium na Akademickém gymnáziu v Praze dalo dobrý základ a udržoval stále styky především s britským dvořákovským badatelem Johnem Claphamem, který, jak známo, s ním pracoval na Tematickém katalogu díla A. Dvořáka, a komunikoval často také s Dvořákovou společností ve Velké Británii, později především s jejím dlouholetým předsedou, panem Grahamem Melvillem-Masonem.
V únoru 1991 proběhl důležitý festival a mezinárodní konference v New Orleansu (zásluhou D. R. Beveridge a A. Houtchense), další pak v červenci 1993 v Iowa City University a ve Spillville (v „režii“ Petra Alexandera a Michaela Beckermana) a v srpnu téhož roku na Bard College na řece Hudson u New Yorku (Leon Botstein, Michael Beckerman, Rudolf Firkušný). Na všech těchto a dalších konferencích (o Janáčkovi, o Smetanovi) byl Burghauserův referát středem pozornosti a všeobecného zájmu. Měla jsem možnost se také některých účastnit.
Z paměti mi nevymizí humorné zážitky z oslav v místě, kde trávil Dvořák s rodinou své první americké prázdniny mezi osadníky přišlými z Čech v obci Spillville ve státě Iowa. Po stu letech od skladatelova tamního pobytu si vesnice Spillville připomínala Dvořáka formou jakési veselice s koncerty (z Prahy bylo pozváno Havlákovo, dnes Martinů kvarteto, vystupovali A. Smíšek a J. Blahník z USA mj. se souborem muzikantů a s českými lidovými písněmi), přijela i delegace členů Společnosti A. Dvořáka z Čech, o něž se v nedalekém Protivíně a ve Spillville Američané povětšinou z rodin českého původu vzorně starali. A J. Burghauser měl jako předseda SAD také pozdravný projev na ústředním náměstí společně s Dvořákovým vnukem Antonínem Dvořákem III., přičemž zaznělo Largo z Dvořákovy „Novosvětské“ symfonie se zpívaným textem v podání černošského basisty zvučného hlasu (jméno si již nevybavím). Tak jsme se dozvěděli, že je tato úprava Dvořákova proslulého Larga neoficiální hymnou státu Iowa. Zmínění pánové jeli v poněkud pitoreskním průvodu připraveném místními obyvateli (většinou oblečenými do českých a moravských národních krojů, které uchovávali po svých předcích) s všemožně ozdobenými alegorickými vozy. Antonín Dvořák III. se synem a vnuky – všichni oblečení v historických kostýmech ze skladatelových časů, a dokonce na dobovém povoze – představoval samotného skladatele a jeho rodinu, zatímco Jarmil Burghauser jel v otevřeném moderním automobilu s guvernérem státu Iowa, Terry Branstadem, a oba kynuli davům – což mi vybavilo cestu prezidenta J. F. Kenedyho Dallasem. Ve Spillville ale bez tragických následků. Já jsem dostala zvídavou otázku od jedné z místních organizátorek oslavy, proč nemám na sobě také národní kroj. Zdráhala jsem se jí říci, že ho nejen nevlastním, ale že jsem ho v životě na sobě neměla. Myslela si pravděpodobně, že ho nosíme běžně, tak, jak jí to vykládala její babička, která přišla do Ameriky z jižních Čech před více než sto lety.
Vzpomínám-li na Jarmila Burghausera v Americe, nelze nezmínit můj silný zážitek z návštěvy u Rudolfa Firkušného v jeho letním domě, kam nás přivezl Mike Beckermann cestou do New Yorku z Bard College. Mistr Firkušný měl studio s klavírem zbudované v prostoru původně jakési stodoly, a to mu sloužilo jako tvůrčí ateliér, kde byl od domu vzdálen na několik metrů a měl tam svůj klid. Mohla jsem tehdy být přítomna rozhovoru obou výrazných osobností na téma interpretace klavírních děl Leoše Janáčka. Jak známo, byl Rudolf Firkušný Janáčkovým žákem, Jarmil Burghauser pak vydavatelem Janáčkových děl v tzv. kritickém vydání. A z tohoto setkání jsem si odnesla mj. překvapení ze sdělení Rudolfa Firkušného, že si Janáček přál, aby se jeho klavírní skladby hrály poeticky, lyricky, jemně, nikoliv dynamicky, úsečně, ostře, řezaně, jak se většinou provádějí.
Také setkání J. Burghausera s americkým dirigentem Mauricem Peressem, při kterém jsem byla přítomna, bylo zajímavé. Téma bylo tentokrát smetanovské. Maurice chtěl vědět více o Smetanově Mé vlasti, kterou dirigoval Jarmil už v mládí na konzervatoři a účastnil se editorských příprav při týmovém vydání v 80. letech. Peress byl svého času asistentem Leonarda Bernsteina (jehož Mši provedl ve světové premiéře), poté působil jako dirigent Kansas City Philharmonic a od 80. let jako pedagog na Aaron Copland School of Music při Qeenns College v New Yorku. Ptal se tehdy na provádění tohoto Smetanova díla, které měl na repertoáru, ale hodně se zabýval také Dvořákem. O něm napsal dokonce knihu Dvořák to Duke Ellington (vyšla poprvé r. 2004 v Oxford University Press). S některými svými objevy skladeb Dvořákových amerických žáků přijel už na konferenci do New Orleansu a také je rekonstruované provedl v Praze na Pražském jaru, tehdy s vtipným podtitulem: koncert z děl Dvořákových žáků a pra-žáků (např. Ellington byl krátce žákem Dvořákova žáka Williama Cooka).
Další má vzpomínka patří premiérovému nastudování Burghauserova baletu v trubadúrském stylu: Tristam a Izalda Národním divadlem v Brněroku 1995. Tato baletní sága v 10 obrazech na libreto Vladimíra Vašuta, dokončená už roku 1969, se dočkala scénického ztvárnění až po šestadvaceti letech. S několika zájemci z Burghauserova blízkého okolí jsem se měla možnost vydat na brněnské představení. Byla jsem nadšena především stylovou čistotou všech složek nastudování, která se málokdy tak v souzvuku podaří. Hudba, scéna ale i samotná budova Janáčkova divadla svou architekturou, to vše mělo krásně sjednocující umělecký ráz 60. let 20. století. Jarmilova hudba mne zaujala barevností mj. s využitím elektrofonických zvuků.
Paradoxně zní, že jsem však osobnost Jarmila Burghausera poznala více až po jeho smrti (zemřel na embolii po zápalu plic, který si pravděpodobně přivodil z nachlazení v tiskárně při posledních úpravách svého druhého vydání Tematického katalogu díla Antonína Dvořáka, jež – opět paradoxně – vyšlo v den jeho úmrtí 19. 2. 1997 a jež hotové už neviděl). Mé burghauserovské poznávání souviselo s mým zpracováváním velké části Burghauserovy pozůstalosti, která se stala roku 1998 akvizicí Muzea Antonína Dvořáka.
Při práci s jeho osobními dokumenty a dalšími materiály jsem se seznamovala takřka důvěrně s Burghauserovým rodinným zázemím, které dalo dobrý základ pro jeho další rozvoj, pro život a tvorbu – respektive rozmanitost jeho širokých aktivit. A tak se mi před očima vytvářel obraz jeho výjimečné osobnosti, kterou možno označit za renesanční, stále v přesnějších rysech:
Jarmil Burghauser byl jediným synem malířky, grafičky a umělecko-průmyslové výtvarnice Zdenky Burghauserové (1894–1960), zakladatelky Kruhu výtvarných umělkyň v Praze, a o dva roky staršího malíře a grafika Františka Viktora Mokrého (1892–1975) původem z Písku. Dvojice se seznámila v době studií na Umělecko-průmyslové škole v Praze (otec ještě pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze, přičemž se na obou školách učil u významného českého malíře Jana Preislera). Velká vzájemná láska rodičů však skončila po necelých sedmi letech dramatickým rozchodem. Po rozvodu se výchovy malého Jarmila ujala téměř výhradně matka a její rodina z Chrudimi, kde byl děd Gustav Burghauser (1861–1951) významnou osobností jako místostarosta tamního Sokola, jinak občanským povoláním profesor na Vyšší hospodářské škole. Babička Miloslava, rozená Hájková (1864–1946), pocházela údajně z jedné větve rodiny českého kronikáře a kněze Václava Hájka z Libočan. Erb tohoto rodu měl Jarmil Burghauser pověšený na stěně velkého pokoje svého domu. A babiččino jméno jej inspirovalo k pseudonymu Michal Hájků, který užíval Jarmil Burghauser v letech politické represe (jež následovaly za jeho aktivity v Klubu angažovaných nestraníků v dubčekovském Pražském jaru). Tímto pseudonymem podepisoval (od počátku 70. let) skladby komponované v historických stylech (např. Apokryfy historie české, Rožmberská suita, Lobkovické trio ad.), čili skladby napsané mimo jeho předchozí kompoziční linii, kdy se dostal přes neoklasicismus k tzv. harmonickému seriálnímu principu.
Při tomto zpracovávání hlavní části Burghauserovy pozůstalosti jsem získala i odpověď na otázku, kde se vzalo pro hocha neobvyklé křestní jméno Jarmil. Dostal je po své tetě Jarmile Burghauserové, výtvarně i divadelně talentované mladší sestře matky, která zemřela v necelých čtyřiadvaceti letech krátce před svou svatbou, roku 1920. Na její památku byly pojmenovány v rodině dokonce dva nové přírůstky následné generace: zmiňovaný „náš“ Jarmil, narozený r. 1921, a pak jeho sestřenice Jarmila Havlová, narozená r. 1930 (dcera matčiny nejstarší sestry Miloslavy).
Po rodičích sice zdědil Jarmil Mokrý – Burghauser umělecké nadání i k výtvarnému projevu, ale už od raného dětství inklinoval především k hudbě. Ta se také v rodině čile pěstovala. Projevoval se jako „zázračné dítě“. Od šesti let hrál dobře na klavír a velmi záhy veřejně vystupoval a koncertoval i v rozhlase. Dochovalo se velké album s novinovými výstřižky s recenzemi Jarmilových sólových koncertních vystoupení i konvolut dopisů nadšených posluchačů psaných v reakci na jeho vystoupení v rozhlase, na živě přenášený koncert dětských hvězd.
Od jedenácti let komponoval. S datem 1932 se dochovala samostatná věta pro smyčcové kvarteto (Adagio). Dochovaly se též skici dětských skladeb psaných na náměty knih Karla Maye, zhudebňoval ale i další dobrodružné příběhy (Kapitán Nemo).
Jarmilův vrstevník, muzikolog Jan Ledeč, dával později k dobru informaci, že chlapcům z Klidné ulice, kteří zvonili na malého Jarmila a chtěli, aby si s nimi šel zahrát fotbal, odpověděla jeho matka z okna slovy: „Jarmil nepřijde, komponuje symfonii“ … a Symfonie G dur, označená jako prvá, vznikala skutečně od r. 1933; autor byl dvanáctiletý.
Právě od svých dvanácti let navštěvoval Jarmil soukromě hodiny skladby u Jaroslava Křičky bydlícího v blízkém sousedství (tj. v letech 1933–1937), následně pak u Otakara Jeremiáše (v letech 1937–1941). Dvě věty (Adagio a Furiant) z Jarmilovy Druhé symfonie d moll provedl Symfonický orchestr FOK v rozhlase, když mu bylo patnáct (1936).
Téměř celý život bydlel Jarmil na Ořechovce v domě, který si rodiče po svatbě nejprve pronajali a který posléze matka zakoupila. Po léta dům navštěvovala řada význačných osobností. Mimo jiné jsou dochovány fotografie z mládí, ze setkání malého Jarmila s fenomenální dětskou hvězdou své doby, houslistou Jiřím Strakou a jeho sestrou Ljubou (klavíristkou) – provdanou později za Ivana Medka, nebo s mladičkou, posléze slavnou herečkou Lídou Baarovou.
Matka Zdenka Burghauserová řadu známých osobností také průběhem let portrétovala: např. dirigenta Václava Talicha, renomovanou pěvkyni Jarmilu Novotnou, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, Otakara Ostrčila, Václava Neumanna, nebo flétnistu a výtvarníka Lutobora Hlavsu.
Málo známý je fakt (zjištěný ze vzájemné korespondence uchované v pozůstalosti), že profesionálním, a dokonce významným hudebníkem v rodině byl Jarmilův vzdálený příbuzný z matčiny strany, Hugo Burghauser (nar. 1896 ve Vídni, zemřel 1982 v New Yorku). Jeho životopis ukazuje na vynikajícího hudebníka, který se dožil výjimečného uznání: po studiu hry na fagot na vídeňské Akademie für Musik působil záhy v orchestru Vídeňské státní opery a brzy i ve Vídeňské filharmonii. Roku 1937 vystřídal na své alma mater svého vyučujícího hry na fagot, Karla Strobla, a získal zde profesuru. Průběhem 30. let obdržel řadu významných ocenění (od rakouské vlády zlatý kříž za zásluhy, po něm čestný odznak za zásluhy o vědu a umění, francouzský ministr vyučování jej poctil titulem Officier d’Académie, se svými filharmonickými kolegy obdržel Hugo Burghauser italský korunní řád i maďarský kříž za zásluhy a konečně papežský řád sv. Sylvestra). Byl zvolen také do ředitelství Gesellschaft der Musikfreunde. Jako sólista vystupoval i na Salcburském festivalu. Po anšlusu Rakouska emigroval do zámoří; nejprve do Kanady, pak do USA, kde se stal nejdříve členem newyorského orchestru NBC; od r. 1943 působil dvaadvacet let v orchestru Metropolitní opery (do r. 1965, kdy byl penzionován). V roce 1967 byl pozván na oslavy jubilea Vídeňských filharmoniků jako čestný host a byl jmenován čestným členem orchestru. Jeho hry si vážili skladatelé a dirigenti té doby, např. Richard Strauss mu dedikoval skicu svého Concertina pro klarinet a fagot. Znal se dobře i s Oskarem Nedbalem. Jeho dlouholetým životním přítelem, který mu napomohl po emigraci k uplatnění v USA, byl sám Arturo Toscanini.
S tímto „strýcem“ – hudebníkem se sešel Jarmil Burghauser ve svých teenagerovských letech po tři roky za sebou (1935–1937) v Salcburku, kam jel se svou matkou. Záhy však přišla 2. světová válka… A po ní se zase uzavřela hranice na západ následkem „železné opony“. Oba muži se pak už nikdy nesetkali.
Krátce po válce se snažil Hugo Burghauser svému synovci Jarmilovi pomoci svými známostmi, neboť Jarmil, který právě dostudoval na pražské konzervatoři dirigování, měl krátce po válce plány uplatnit se v zahraničí. Všem těmto jeho ambicím a snům učinil konec únorový převrat v roce 1948; jejich vzájemná korespondence se odmlčela na dvacet let.
Až roku 1967 získal Jarmil opět na Hugo Burghausera kontakt a v uvolněné politické atmosféře zval svého příbuzného (dopisem z 26. 9. 1967) do Prahy, mj. na provedení své opery Most vNárodním divadle. Hugo Burghausera těšilo, že se Jarmil stal úspěšným hudebníkem. Ve svých listech se pak rozepisoval o svém vlastním uměleckém životě (mimo jiné zmiňoval, že hrál na smuteční slavnosti za prezidenta T. G. Masaryka roku 1937 v Lucernu). Vyjadřoval potěšení ze zprávy, že Jarmil obdržel za svou skladbu Barvy v čase cenu Českého hudebního fondu (1968), a sděloval mu, že nalezl v jednom newyorském knihkupectví Jarmilovu knihu – Tematický katalog díla Antonína Dvořáka (1. vyd.).
Mezi tím ale opět v Čechách politicky přituhlo; po pádu Dubčekova režimu Jarmil sděluje, že pracuje více jako editor než skladatel, komponuje jen „do šuplíku“, ale některé skladby v historických stylech uplatňuje v televizních filmech pod pseudonymem. K Vánocům Hugo Burghauser poslal Jarmilovi svou knihu memoárů, která byla r. 1979 publikována ve švýcarském Curychu pod titulem Philharmonische Begegnungen a která se setkala s nadšeným ohlasem. Je v ní mj. otištěna i fotografie Hugo Burghausera z mládí, která – dle mého názoru – ukazuje i na genetickou vizuální podobnost obou Burghauserů.
Nejen tato korespondence v pozůstalosti Jarmila Burghausera mi dala nahlédnout do neznámých zákoutí jeho života, do něhož startoval s velkou hřivnou talentu a úžasnou dávkou pracovitosti, což jistě maximálně využil a i přes velké životní překážky dokázal zanechat v hudební kultuře velmi výraznou svébytnou, obdivuhodnou stopu. Jako málokdo.