Julius Hůlek
Jistá „síla“ plzeňské skladatelské enklávy – alias Západočeského hudebního centra Plzeň – se mj. projevuje samostatnými koncerty jeho členů, současných hudebních tvůrců. Poslední takovou událostí na sklonku roku 2021 se stal pražský koncert v malostranském Kaiserštejnském paláci (16. 11.).
Program byl jak počtem skladeb, tak generační příslušností autorů i obsahem samým bohatý a pestrý. Uvedla jej Úvaha o časech minulých pro kontrabas a klavír mladičké Michaely Augustinové (1996) v podání kontrabasisty Tomáše Karpíška a klavíristy Petra Nováka. Naši zvědavost podnítilo, že autorka, již známe většinou z vlastní interpretace jejích klavírních skladeb, tentokrát přišla s ne zcela běžným obsazením i žánrem komorní hudby. Kompoziční technikou i výrazem se má jednat o jakýsi dialog a propojení principů středověké ars novy s romantismem. I zde se, jako obvykle, autorka vyjadřuje v tradičním duchu, nicméně výsledkem i kvalitou vypracování je přesvědčivý tvar.
K mladé generaci plzeňských skladatelů patří zručný Pavel Samiec (1984), stylově rovněž píše relativně tradičně, což potvrdilo Rondo giocoso pro dva akordeony (Ladislav Horák, Petr Vacek). Skladba byla napsána na podnět interpretů k zpestření výuky mladých akordeonistů, kompozičně je však zcela plnohodnotná, a to technicky, zjevným vtipem a vkusně líbivým efektem.
Závažná umělecká sdělení přinášejí skladby Jana Slimáčka (1939), aktuálně prezentovaná Tři nokturna pro flétnu a klavír (Aneta Prokopová, Věra Müllerová) navíc s výrazově i obsahově převažujícími polohami přemýšlivosti a dramatismu. Instrumentačně, právě v souladu s obsahem i výrazem, zaujme zjevná vyhrocenost exponovaného klavíru a spíše – i sólově – „komentující“ flétny. Takto se jeví první nokturno, druhé zprvu kontrastními polohami ovládá klavír, ale flétna posléze nabývá na zpěvnosti, aby promyšleně a přesvědčivě stavěný, hutný celek vrcholil vyrovnaným podílem obou nástrojů.
Duo akordeonistů – tentokrát ve složení Ladislav Horák a Josef Hřebík – se uplatnilo ještě jednou, a to v Exposé pro dva akordeony Jiřího Bezděka (1961). Svižná, temperamentním nábojem pulzující kompozice, formálně sice jednovětá, ale zřetelně členitá, mj. též svou melodickou stránkou prokazuje nepochybnou důležitost sdělení, včetně inspirujícího odkazu autora natolik unikátního, jakým byl Václav Trojan, ovšem s výslednicí osobitě naprosto autonomní. Bezděk tu navíc projevil hluboké instrumentační porozumění jak akordeonu o sobě, tak virtuózovi na tento nástroj, L. Horákovi, jemuž dílo věnoval.
Druhá polovina programu po přestávce začala žánrově drobnou, ale vítanou změnou v podobě Variací na národní písně pro klavír a mezzosoprán Romany Schuldové (1965). Ke vzniku Variací autorka udává rozmezí dat 2012 a 2018. „Inspirované moravskou lidovou poezií“ představují textově i hudebně individualizovanou, volnou stylizaci, jejíž těžiště spočívá v bohatě profilovaném klavíru (Petr Novák), jenž v poměrně dramatickém naladění je takto zdařilou a přesvědčivou osou celé výpovědi. Vokálně do jisté míry překvapivě může působit převažující recitace oproti skromnější připomínce lidové poezie v podobě zpěvu, kdy bylo možno plně ocenit vklad příjemného a kultivovaného mezzosopránu Vítězslavy Krahmerové.
Jeden z nestorů českých skladatelů, Karel Pexidr (1929), dovede své příznivce překvapit, zvláště když jeho důkladná práce kontrastuje obsahem i promyšleností se skromností komentáře, jakým ji uvádí. Platí to i o Selance pro hoboj a klavír, příležitostné skladbě dokončené „lehkou rukou během tří dnů“ (Kateřina Trojanová, Petr Novák). Hoboj tu uplatní charakteristickou, sice transparentní, avšak neokázalou kantabilitu, podíl klavíru imponuje vyrovnanou závažností umocněnou dramatickou, ale vůbec ne samoúčelnou exponovaností.
Permanentně úspěšně se prosazující Roman Haas (1980) překvapil nástrojově homogenním, a tím pádem žánrově výlučným Violoncellovým kvartetem č. 2, jehož se zapáleně a s potřebnou dávkou spontaneity ujali Andrej Lekeš, Vladimír Kubálek, Tomáš Strašil a Matyáš Keller. Haas patří k enklávě skladatelů stylově tvořících – dalo by se říci – „v poutech tradice“, ale oproti některým přespříliš opožděným romantikům přesto nově, originálně a hlavně invenčně.
K připomínce letošního 100. výročí narození a pěti let od úmrtí Karla Husy (1921–2016), „skladatele mezi Evropou a Amerikou“, bylo vždy ke každému koncertu aktuálního ročníku festivalu DSH začleněno jedno opus z jeho odkazu, v tomto případě 8 Bohemian Duets pro čtyřruční klavír z roku 1957. Při uvedení skladby samotné, vyznačující se osobitou stylizací s vyloučením jak polopatického folklorismu, tak artificiální vyumělkovanosti, je na místě ocenit příkladný interpretační vklad klavíristů Věry Müllerové a Petra Nováka, jejichž perfektní výkony bývají pravidlem a také ozdobou na koncertech z děl plzeňských autorů.