Jaroslav Someš
Krásný mikulášský dárek připravila milovníkům hudby agentura Nachtigall Artists – 5. 12. 2021 uspořádala v Dvořákově síni pražského Rudolfina pěvecký recitál jednoho z nejlepších současných tenoristů, Juana Diega Flóreze. Nebyl v Praze poprvé, šlo už o jeho čtvrtou návštěvu v průběhu posledních deseti let; poprvé to bylo shodou okolností také na sv. Mikuláše, 6. 12. 2012, a také v Rudolfinu. Stejně jako tehdy, i tentokrát vystoupil za doprovodu svého dvorního klavíristy Vincenta Scalery.
Na programu koncertu byl v první polovině písňový repertoár a ve druhé operní árie. Večer zahájily tři písně Franze Schuberta, An Sylvia (Sylvii), An die Musik (Na hudbu) a Ständchen (Zastaveníčko). Už v nich zazněl Flórezův lahodný tenor lehce a zvukově vyváženě, i když bez většího výrazového odstiňování. Písňová tvorba Vincenza Belliniho je oproti jeho operní tvorbě mnohem méně známá, takže tři písně, které následovaly – Malinconia (Melancholie), Per pietá, bell’idol mio (Měj slitování, má krásná modlo) a La ricordanza (Vzpomínka) –, byly příjemným překvapením. Ve Flórezově podání zaujala zvláště druhá z nich. Písně Francesca Paola Tostiho jsou trvalou součástí koncertního repertoáru snad všech tenoristů světa. Jsou melodicky vděčné a pěvecky efektní. Flórez zařadil do svého programu Sogno (Sen), Seconda Mattinata (Druhé ráno) a Aprile (Duben) a využíval všechny možnosti, které k prezentaci hlasu nabízejí. Do Dvořákovy síně s nimi zavál dech ryzí italské zpěvnosti.
Teprve druhá polovina večera však ukázala, co je pravou Flórezovou doménou, totiž belcantový operní repertoár. K bouřlivému nadšení přivedl publikum už první z árií, velkou kavatinou Idrena z Rossiniho opery Semiramis. S naprostou suverenitou zvládal všechny jeho předepsané, ba i navíc přidané výšky, s absolutní lehkostí všechny koloratury. Totéž lze říci také o další rozsáhlé árii, o vyznání Marcella z Donizettiho opery Vévoda z Alby. Ačkoli se prakticky po celý večer Flórez soustřeďoval především na pěvecké podání s volným postojem u klavíru, v tomto případě mírně naznačil také duševní rozpoložení tragického hrdiny. Do Flórezova repertoáru dnes patří už i některé lyrické tenorové party Giuseppe Verdiho, např. Alfréd v La traviatě, vévoda v Rigolettovi nebo Fenton ve Falstaffovi. V Praze předvedl krásnou, měkkou kantilénu v árii Gastona z Verdiho méně známé opery Jeruzalém. Verismus zatím Flórez spíš jen opatrně obchází – vrací se jen k Rinucciovi z Pucciniho aktovky Gianni Schicchi. V Praze proto překvapil meditací Roberta z Pucciniho prvotiny Le Villy, přednesené s velkým citovým prožitkem a náznakem rozervanosti postavy. Tím plánovaný program skončil.
Vincent Scalera u klavíru mu byl po celý večer spolehlivou oporou. Byla znát letitá souhra obou umělců. Samostatně se klavírista představil jen ve třech krátkých vstupech, vhodně vybraných vzhledem k celému programu. Bylo to Belliniho Largo a téma e moll, Rossiniho Danse sibérienne (Sibiřský tanec) a Verdiho Romanza senza parole (Romance beze slov).
Po skončení plánovaného programu, který trval 90 minut bez pauzy, však došlo na přídavky, které se proměnily v něco jako druhý koncert. Flórez přidával šestkrát! Nejprve usedl ke kytaře a sám se doprovodil při zpěvu tří lidových písní. Pak, už s doprovodem klavíru, přednesl populární Torna a Surriento (Vrať se do Sorenta). Potom však doslova zvedl publikum ze sedadel – téměř po dvou hodinách zpěvu zařadil árii Tonia „Ah! mes amis“ z Donizettiho opery Dcera pluku s pověstnými devíti vysokými C, které doslova vypálil s naprostou samozřejmostí. A šestým přídavkem šokoval – Kalafovo „Nessun dorma“ z Pucciniho Turandot by od Flóreze jistě málokdo čekal. Jde o roli mimo jeho obor. V jeho podání zazněla slavná árie sice lyričtěji, než jsme zvyklí slýchat, ale možná tím přesvědčivěji, a závěrečné, dlouho držené „Vincero!“ korunovalo Flórezovo pražské vítězství.