Marta Ulrychová
Ke sběru písňového i prozaického folkloru byl Gustav Jungbauer (1886–1942), rodák z Horní Plané na Šumavě, motivován již v době studií na českokrumlovském gymnáziu svým profesorem němčiny, rodákem z tyrolského Innsbrucku, Josefem Johannem Ammannem (1852–1913), tvůrcem nové verze hořických pašijových her. I když se Jungbauer intenzivně věnoval sběru písní, další studium na pražské německé univerzitě obhájil roku 1904 doktorskou prací z oblasti prozaického folkloru, a to Lidovými podáními ze Šumavy [Die Volksdichtung aus dem Böhmerwalde]. Pověstem pak věnoval jak svou habilitační přednášku – Pověst o Bílé paní [Die Sage von der weißen Frau], tak i práci – Pověst o Krakonošovi [Die Rübezahlsage] (1922).
Na univerzitě si jeho schopností povšiml profesor německého národopisu Adolf Hauffen (1863–1930), který ho v rámci projektu Lidová píseň v Rakousku [Das Volkslied in Österreich], založeného v roce 1904, zařadil v roce 1906 do Pracovního výboru pro sběr a vydávání německé písně v Čechách [Arbeitsausschuss für Sammlung und Herausgabe des deutschen Volksliedes in Böhmen]. Hauffen byl zároveň členem i nadřízeného hlavního výboru tohoto projektu, kde spolu s ním a dalšími členy, zástupci mnohonárodnostního státu, zasedali znalci lidové písně Otakar Hostinský a Leoš Janáček.
Jungbauer se vedle členů německého výboru, povětšinou univerzitních a středoškolských profesorů, osvědčil jako zkušený terénní pracovník. Jeho přičiněním byl získán objemný písňový materiál ze Šumavy, Novohradska a novobystřického jazykového ostrova. Hauffen Jungbauera záhy pověřil sestavením bibliografie z písní, které měl německý výbor k dispozici. Vyšla v roce 1913 a vykázala překvapivé množství zápisů (cca 2000 písní, 6000 čtyřřádků[1] a 4000 říkadel). Stala se vzorem i pro ostatní země Rakouska, jejichž pracovní výbory ji začaly napodobovat.
Práci na písňových edicích přerušila 1. světová válka, do níž Jungbauer narukoval jako jednoroční dobrovolník. Po roce se dostal do ruského zajetí a byl deportován do někdejšího Turkestánu. I pobyt v zajateckém táboře však dokázal využít k folkloristickému výzkumu. Mezi zajatci se učil francouzsky, anglicky, rusky a – což bylo pro něj v budoucnu nezbytné – také česky. Ve víru revolučních událostí se mu v roce 1918 podařilo prchnout zpět do Prahy.
V prvních poválečných letech se jako člen repatriační komise věnoval vyjednávání návratu vojenských zajatců do Československa. Tato činnost vedle habilitačního řízení zřejmě způsobila, že se pedagogické a badatelské práci začal s plným nasazením věnovat až koncem roku 1922. Od zimního semestru 1922/23 zahájil dráhu vysokoškolského pedagoga, ta však neznamenala ukončení jeho povinností na gymnáziu. Působil nejprve v Rumburku, v letech 1922–1925 v Litoměřicích, po roce 1925 v Praze. Na univerzitu nastoupil nejprve jako soukromý docent, stálé místo však získal až o šest let později.
V Československu se všechny pracovní výbory pro sběr lidových písní včlenily do nové instituce – Státního ústavu pro lidovou píseň (zal. 1919). Roku 1922 sem byl přiřazen i německý výbor, který však na rozdíl od českých musel pokrýt sběr německých písní na celém území někdejšího Československa, tedy včetně Podkarpatské Rusi. Ústav spadající pod Ministerstvo školství a národní osvěty byl odkázán na státní subvence, což byla jedna z hlavních příčin, proč se vydání dvou do tisku připravených edic – 1. dílu Jungbauerových Lidových písní ze Šumavy [Volkslieder aus dem Böhmerwalde] a Moravských písní milostných L. Janáčka a Pavla Váši protáhlo až do roku 1937.
Předsedou německého výboru byl podle očekávání jmenován Hauffen, Jungbauer pracoval jako tajemník. S cílem oživit sběratelskou činnost se roku 1925 vydal na Moravu a do Slezska, poznal však, že tyto oblasti vyžadují doplňující sběr. Neváhal se spojit s ředitelstvím Vyšší zemědělské školyv Horních Heřmanicích, jejíž studenty a absolventy vybavil pomocnými návody ke sběru a jako vzor i novými publikacemi – Jihlavským zpěvníkem [Iglauer Liederblatt] Ignaze Götha a Walthera Hensela (1924) a Olomouckým zpěvníkem [Olmützer Liederblatt] Oswalda Fladerera (1925). Sám určil další garanty sběru, a to pro severní a severozápadní Moravu s přilehlým Slezskem, jihozápadní Moravu, okolí Znojma, Kravařsko a Hřebečsko.
Rok 1928 byl pro Jungbauera zásadním přelomem. Bylo dohodnuto, že se jeho dvoudílná sbírka bude tisknout po sešitech, a to současně s Janáčkovými a Vášovými Moravskými písněmi milostnými. Podařilo se mu také založit Sudetoněmecký národopisný časopis [Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde], jehož jedenáct ročníků se pro německé badatele v Československu stalo významnou platformou. Kromě profesionálů do něj přispívala i řada amatérských badatelů. V témže roce německý výbor navázal spolupráci s Německým archivem lidových písní ve Freiburku (zal. 1914), jemuž pravidelně zasílal kopie sebraného materiálu.
V roce vydání prvního sešitu Lidových písní ze Šumavy (1930) výbor utrpěl těžkou ztrátu úmrtím Hauffena. Jeho nástupcem byl jmenován Jungbauer, který v podstatě vedl celou agendu již v době Hauffenovy nemoci. Protože správce písňového archivu byl povolán mimo Prahu, ujal se Jungbauer i tohoto úkolu. Materiál rozdělil podle etnografických celků a uvnitř jednotlivých skupin zavedl rejstříky lokalit a sběratelů tak, aby se nové přírůstky daly snáze zařadit. Stejně tak pracoval na rejstříku nápěvných a textových incipitů. Bohužel toto členění se dochovalo jen zčásti. Roku 1933 Jungbauer předal písňový archiv k vedení studentům, neboť na univerzitě byl plně zaměstnán svým nástupnictvím za zemřelého Hauffena. Post vedoucího katedry německého národopisu mu však byl přisouzen až po tři roky trvajících průtazích.
Vraťme se však k Jungbauerově sbírce šumavských písní, která v německojazyčných oblastech ve své době znamenala jednu z nejlépe vybavených krajových edic. Písně získával dvěma způsoby – jednak zápisem zpěvních projevů informantů, pořízených buď jím samým, nebo dalšími sběrateli, jednak opisem zpěvníků. U mnoha písní uvedl varianty z různých lokalit, každou pak opatřil udáním místa, data, jménem sběratele, popřípadě srovnávacími odkazy. Nápěvy zapisoval v tóninách G, D, F, B, výjimečně v Es a A.
V textech zachoval všechny dialektické zvláštnosti. Podobně jako čeští badatelé i on dospěl k názoru, že lidová píseň nikdy neodráží dialekt místa, kde byla zapsána. Zatímco písně z jižní Šumavy podle něj vykazovaly vliv rakouských nářečí, střední část až po údolí Úhlavy představovala přechodovou oblast ovlivněnou nářečími z dolního Bavorska. Severní část s Českým lesem zůstávala pod vlivem hornofalckého dialektu, písně z Novobystřicka a Jindřichohradecka dialektů ze Saska a Durynska, odkud byla podle něj tato oblast kolonizována.
Druhý díl Jungbauerovy sbírky (1938) vyšel již ve zcela jiných politických podmínkách. Mnichovská krize a odtržení Sudet vyvolalo otazníky i nad existencí státního ústavu a německého výboru. Ten byl posléze i se svým archivem začleněn roku 1941 do Německé akademie věd[Deutsche Akademie der Wissenschaften]. Po příchodu okupantů projevila německá strana zájem i o písňový archiv výboru, Jungbauer však jeho vydání do Německa striktně odmítl.
Svou smrtí v říjnu 1942 byl ušetřen poválečného „vyřizování účtů“, bohužel se mu nevyhnulo místo jeho posledního odpočinku na hřbitově v Horní Plané, který byl po válce zdevastován.
Jaký byl osud písňového archivu? Po zkonfiskování vlastnictví Německé akademie věd byl po válce deponován na půdě jedné z budov Československé akademie věd. Nově byl uspořádán až v letech 1992–1993. Za spolupráce vědců pasovské univerzity, Německého archivu lidové písně ve Freiburku, Sudetoněmeckého hudebního institutu v Řezně a za účasti Lubomíra Tyllnera, Stanislava Šislera, Dagmar Culkové a Elišky Čáňové vznikla v roce 2001 s podporou nadace firmy Volkswagen a za pomoci restaurátorské dílny tehdejšího Státního ústředního archivu v Praze rukopisná Pražská sbírka německých lidových písní/Die Prager deutscher Volksliedsammlung 1894–1945,nyní uložená v Etnologickém ústavu AV ČR.
Hodnotíme-li dnes činnost německého výboru, nemůžeme jeho členům upřít erudici, činorodost, spolehlivost a organizační schopnosti. Němci, kteří se v době první Československé republiky ocitli v pozici národnostní menšiny, dobře pochopili význam soudružnosti a efektivity práce. Vykonali velký kus práce jak ve sběru, tak i v katalogizačním zpracování jevů materiální a duchovní kultury. Bohužel je smutné, že valná část výsledků této mravenčí práce přišla vniveč a že její plody mohli badatelé využívat až po zpřístupnění archivu v roce 1993.
Jungbauer patřil nejen k nejagilnějším členům výboru, ale také k nejpilnějším sběratelům na území Čech. Díky své činnosti vykonal dodnes nedoceněné množství práce, a to jak na úrovni odborné, tak i organizační a popularizační. Byl zkušeným sběratelem, editorem, pedagogem, osvětovým pracovníkem, zároveň i spolehlivým tajemníkem pravidelně vykonávajícím finanční i korespondenční agendu, kterou vedl i tehdy, když stanul na postu předsedy německého výboru a zároveň i vedoucího univerzitní katedry. Měl široký badatelský záběr, kromě lidové písně se zabýval pohádkami, pověstmi, v oblasti jazyka ho zajímal dialekt (zpracoval např. mluvu německých branců v Československé armádě). Ve svém rodišti byl spoluzakladatelem Muzea Šumavy. Díky němu se mohl Státní ústav pro lidovou píseň v době první Československé republiky prokázat objemnou sbírkou Lidových písní ze Šumavy, která představovala vedle Janáčkových a Vášových Moravských písní milostných ukázkovou vědeckou edici. Bohužel ne všechny výsledky jeho práce byly dalšími generacemi zúročeny. Bohatství jím sebraného a publikovaného materiálu zůstává i pro řadu našich odborníků bohužel neznámé.
[1] Čtyřřádky (něm. Vierzeiler) – jednoduché popěvky zpívané při muzice, zpravidla na obecnou notu.