Julius Hůlek
Poslední únorový den roku 2021 uplynulo 100 let od narození českého skladatele Vladimíra Sommera (1921–1997), jednoho z nejvýznačnějších a také výlučných tvůrčích zjevů české hudby 2. poloviny minulého století. Jeho tvůrčí odkaz je relativně nepočetný, avšak svými kvalitami o to závažnější. Věnoval se hlavně instrumentální hudbě komorní, orchestrální a koncertantní, též filmové. Zcela zvláštní místo v jeho tvorbě náleží žánrům vokálním. Dílem přelomového významu se stala Sommerova Vokální symfonie, jež založila jeho slávu a stala se důležitým mezníkem české hudební tvořivosti i širší hudební recepce 50. a 60. let minulého století.
Důstojnou oslavou jubilea, zajištěnou žánrově pečlivě a dobře volenou programovou dramaturgií i celkovou kvalitou interpretace, se stal koncert čerpající ze skladatelovy komorní tvorby (22. 11., Sukova síň Rudolfina). Uskutečnil se z iniciativy skladatelovy dcery, houslistky Anny Sommerové, a jejího manžela, hobojisty a dirigenta Vojtěcha Jouzy.
Večer charakteristicky uvedla Sonáta pro dvoje housle z roku 1948, tedy ještě z doby Sommerových studií, avšak zahrnující všechny předpoklady vyspělého kompozičního myšlení i umu. Housle přece byly „jeho“ nástrojem a v celém průběhu skladby, v koncepci každého z obou partů i jejich skloubení, je to naprosto jasně znát. Interpretace pak byla logickým výsledkem adekvátně vyzrálého prožití této skutečnosti (Anna Sommerová, Leoš Čepický). Každá ze čtyř vět byla sdělením svého druhu: první skvělým kontrapunktem nástrojové individualizace, druhá nádhernou ukázkou lyricko-expresivní kantilény prvních a témbrovostí druhých houslí, třetí mj. umocněnou zpěvností a čtvrtá koncentrovaně gradující náladovou kumulací.
Následující programové číslo nejen svým kompozičním tvarem, ale ruku v ruce především provedením poodhalilo niterný svět skladatelův. Vladimír Sommer byl až příliš vědoucím, aby skryté záhyby svých myšlenek a emocí vyjevoval naprosto bezprostředně právě neokázalou linií zpěvního hlasu a pečlivě uváženého klavíru. Sedm písní pro mezzosoprán a klavír, dokončených roku 1983, je zralým plodem nejen jeho celoživotně nabyté kompoziční zkušenosti, ale i hodnot obecně lidských. K zhudebnění vybral poezii autorů jemu obzvláště blízkých – R. M. Rilkeho, A. Bloka a S. Jesenina v překladech J. Pokorného, V. Daňka a O. F. Bablera. Sommerovu písňovému artefaktu se dostalo adekvátního, citlivého a bezpečně zvládnutého ztvárnění Markétou Cukrovou, a to v aspektech, kterým je třeba věnovat obzvláštní pozornost – ve vedení vokální linie jen s nezbytným podílem mírného dramatismu, a pak v tvořivém uchopení deklamace zhudebněného textu. Pojetí klavírního partu ve vzorném, pozorném a ohleduplném podání Daniela Wiesnera neslo všechny atributy hodnotově souměřitelného pendantu. Jedinečný posluchačský prožitek se přece jen odvíjel linií mírné lyrické dějovosti – od prvních dvou písní v blízkosti řeči takřka mluvené, přes výrazově exponovanější píseň třetí, vokálně průzračnou i vnitřně kontrastní a klavírně rezolutnější čtvrtou a živějším spádem obdařenou pátou píseň až k relativně exponovanějšímu a rezolutnějšímu vyznění závěrečné dvojice písní.
Z poloviny 80. let minulého století pochází definitivní verze Smyčcového kvartetu č. 2 – původní dvouvětá kompozice byla přepracována a rozšířena v čtyřvětý celek a takto dílo bylo roku 1987 poprvé uvedeno Panochovým kvartetem. Nyní je provedlo Kvarteto Vladimíra Sommera – Anna Sommerová a Anna Masojídková (housle), Radim Sedmidubský (viola) a Petr Malíšek (violoncello). Dílo jako celek charakterizuje hutná, dynamicky se odvíjející a proměnlivá, přitom přehledná struktura. Koncepční uváženost, přehlednost a zřetelnost je vůbec jedním z určujících faktorů Sommerova kompozičního stylu. Niterně působivé a na poslech skutečně krásné jsou pomalé sudé, polyfonně založené věty a mezi nimi v až divokém kontrastu s prudkými nástupy a nárazy téměř groteskně parodické melodické úseky s přiznávkami. Jako by to byl život sám se všemi peripetiemi i nadhledem, včetně věnování „památce nejdražšího člověka“, jímž skladateli byla jeho matka. Vesměs mladí kvartetisté věnovali dílu pečlivou pozornost a dostatek potřebné invence s výsledným efektem přesvědčivého a interpretačně homogenního zvukového obrazu (snad jen s upozorněním na drobné rezervy v partu druhých houslí).
Závěrečnou skladbou jsme se vrátili do druhé poloviny 60. let, ba dokonce ještě o celé desetiletí dál do minulosti. Komorní hudbu pro smyčce z roku 1967 provázel co do hledání definitivního tvaru nejednoduchý osud, neboť jako orchestrální verze se postupně utvářela dvojím přepracováním autorova Prvního smyčcového kvartetu z roku 1950. V kvartetní verzi se skladbě dostalo zasloužené popularity v zahraničí. Není divu, hned první ze tří vět překypuje líbivým melodickým efektem a plynule se odvíjejícím mírným dramatismem, jenž v průběhu skladby sílí, aby ve finále vrcholil rytmicky vypointovanou expresí. Dějovost je tu opět zabezpečena, avšak nezatížena propracovanou tektonikou. Komorní orchestr Vladimíra Sommera si počínal s odpovídající vervou i svědomitostí a na výsledném a zaslouženém efektu i úspěchu měl evidentní zásluhu Vojtěch Jouza, jehož dirigentský výkon byl svrchovaně iniciativní, na hráče měl účinný dopad a na publikum působil přesvědčivým dojmem.
Vydařený koncert ve svém celku i vyznění – soudě mj. z přítomnosti jubilantova jména v názvech zúčastněných ansámblů – by měl být příslibem k hojnějšímu zveřejňování tvůrčího Sommerova odkazu. Je ovšem otázkou, nakolik je a bude o stejný problém postaráno na poli neméně žádoucího odborného, tedy muzikologického zhodnocení, zejména kvalitní monografickou prací a pokud možno soubornou notovou edicí. Vladimír Sommer by měl z koncertu určitě radost, i proto, že byl zajištěn mladými interprety. Vždyť on sám se mezi mladými dlouho pohyboval a měl k nim blízko v rámci své pedagogické působnosti v oboru hudebně-teoretických disciplín při výchově mladých muzikologů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.