Festival Dny Bohuslava Martinů je česká pocta skladateli a jeho tvorbě. Podílejí se na něm výhradně čeští interpreti. Mezi ně bylo pozváno také Quasi Trio, z domácích i zahraničních pódií oceňovaný soubor, který se již dostatečně etabloval jako kvalitní a s entuziasmem tvořící těleso. Vedle houslistky Marie Hasoňové a violoncellistky Judity Škodové měla účinkovat klavíristka Kateřina Ochmanová, ovšem pro onemocnění ji nahradila Veronika Böhmová. Koncert se uskutečnil v sále Martinů pražského Lichtenštejnského paláce 1. 12. 2021.
Úvodní skladbu programu, v první půli výhradně z díla Bohuslava Martinů, byla Česká rapsodie pro housle a klavír. Tu napsal Martinů pro Fritze Kreislera roku 1945. Je tedy vybavena virtuózními prvky především v houslích, ale i klavír má náročný part, místy až soupeřící s houslemi. Mladá houslistka, studentka HAMU hrající zpaměti, dokázala přesvědčit technickou vybaveností i emočním vkladem v kontrastech tanečních částí a adagia a upoutat, part klavíru, hudebně dosti rozeklaný, souzněl s pojetím, přesto byl dojem místy lehce zastřený, méně přesvědčivý. Až v zákulisí jsem se dozvěděla, že klavíristka měla pouze necelých pět dní na nastudování. V tomto světle tedy poklona tomuto provedení. Následovalo třívěté Duo pro housle a violoncello č. 2, komponované téměř na sklonku Martinů života na objednávku. Kultivovaně zahraná první věta s vyváženou zvukovostí a příkladnou souhrou vystřídala v barevných a artikulačních valérech melodicky vřelá věta druhá, vyvrcholení poslední části posluchači poskytlo skvěle podané mírně „jedovaté“ pasáže v pizzicatu, kouzlení s dynamikou i v obou nástrojích výborné rytmické zaostření, suverénní technicky i zvukově. Interpretace opravdu převyprávěla zralé skladatatelovo myšlení v již zcela zvládnutém neoklasicistním stylu. Před přestávkou zazněly Variace na Rossiniho téma pro violoncello a klavír, psané roku 1942 pro Grigora Pjatigorského na Rossiniho téma z opery Mojžíš v Egyptě. Jednoznačně to bylo skvělé vyvrcholení první části programu. V interpretaci obou umělkyň vyniklo ztvárnění střídavých poloh rozvernosti a dramatického odstínu hudby, přechody z dur do moll, hra s harmoniemi, tvarování krátkých hudebních článků a motivů, tu svižně veselých, tu jakoby rozčilených. Technicky těžké a vtipné pasáže poslední části vedoucí do furiantského závěru posluchače přímo strhly. Skladba gradovala, interpretačně se jevila stále lepší až do posledního tónu. Krásný zážitek a nadšený potlesk nepočetného auditoria. Judita Škodová vyzařuje velkou muzikalitou a přesvědčivostí.
Druhou polovinu večera obohatilo Trio g moll, op. 15 Bedřicha Smetany. Dílo svým kompozičním i výrazovým stylem zcela odlišné od „mluvy“ Martinů. Proud hudby se přeléval jako vlny moře, v dynamickém kolísání síly zvuku i v tempových proměnách, melodický zpěv se přenášel z cella do houslí, klidný a usmířený, klavír se zvukově i hudebně výborně pojil. Takovou práci bych ocenila zejména ve druhé větě, i když se zde občas objevila nesouhra. Polohy štěstí i zoufalství a smutku třetí věty soubor ztvárnil velmi věrohodně, v člověku vyvolal přímo hmatatelné pocity, z nichž tato Smetanova skladba vytryskla. I proto byl celkový dojem z interpretace vynikající. Zvláště s ohledem na mládí interpretek.