Darina Svobodová

Zatímco v loňském roce jsme si připomněli 105 let od úmrtí hudebního skladatele a vojenského kapelníka Julia Fučíka, letos oslavíme jeho mnohem významnější životní jubileum. Narodil se právě před 150 lety, což si zaslouží malé ohlédnutí za jeho životní cestou a skladatelským odkazem.

Julius Fučík pocházel z Prahy z rodiny drobného řemeslníka. Narodil se 18. 7. 1872 jako nejstarší z dětí Jaroslava a Kateřiny Fučíkových v domě na Karlově náměstí vedle Novoměstské radnice. Od mládí projevoval hudební i výtvarné nadání, v rodině se muzicírovalo a Julius již v raném věku hrál na housle i na klavír. Po absolvování měšťanské školy měl nastoupit do učení na rukavičkáře, jeho přáním však bylo věnovat se plně hudbě a studovat na konzervatoři. To tehdy nebylo dětem z chudých poměrů příliš dostupné, neboť na začátku studia konzervatoře se skládala kauce 60 zlatých. Za Julia se přimluvil u otce jeho učitel a finanční podporu slíbila i babička, a tak mohl talentovaný třináctiletý adept jít ke zkoušce, kterou úspěšně složil.

Na pražské konzervatoři začal Fučík v roce 1885 studovat hru na housle, ale brzy změnil hlavní nástroj na fagot ve třídě profesora Ludvíka Mildeho. Jako druhý nástroj studoval hru na tympány u profesora Bláhy. Mezi jeho spolužáky v ročníku byli budoucí významní hudební skladatelé a hudebníci, například Josef Suk, Oskar Nedbal, Karel Hoffmann, Rudolf Reissig, Prokop Oberthor a další. Významným mezníkem ve Fučíkově studiu se stalo zařazení do kompoziční třídy Antonína Dvořáka, který v roce 1890 začal na konzervatoři vyučovat. Spolu s jedenácti spolužáky navštěvoval Dvořákovy lekce sice jen v posledním roce svého studia, měly však výrazný vliv na jeho budoucí skladatelskou tvorbu. Na závěrečném koncertě v květnu 1891 byla jeho instrumentace skladby Roberta Volkmanna Wahrsagerin dokonalým triumfem a jako jediná se opakovala.

Po skončení konzervatoře Fučík využil možnosti přihlásit se dobrovolně na tři roky na vojnu k vojenské hudbě. Vybral si 49. pěší pluk se sídlem v rakouské Kremži, jehož novým kapelníkem se právě stal známý skladatel pochodů Josef Franz Wagner. Fučík hrál v symfonickém obsazení fagot, v dechovém velký buben a začal rovněž instrumentovat pro dechový orchestr. Vojenskou službu skončil v roce 1894 a znalosti, které zejména v dechové kapele získal, později bohatě uplatnil ve vlastní kapelnické činnosti.

Po návratu do Prahy Fučík založil se svými spolužáky z konzervatoře Trdličkou a Hönichem dechové trio ve složení dva klarinety a fagot. Pro toho uskupení složil též několik skladeb. Trio absolvovalo během roku 1895 několik koncertů s velkým úspěchem. V té době byl Fučík angažován jako 2. fagotista do orchestru Nového německého divadla, ale brzy využil nabídky Karla Kovařovice na místo prvního fagotisty Výstavního orchestru Národopisné výstavy. V rámci výstavy účinkovalo několikrát i dechové trio.

Po skončení výstavy byl Fučík angažován na místo prvního fagotisty Městského divadla v chorvatském Záhřebu, leč divadelní provoz ho ubíjel, a tak po půl roce rád přijal místo městského kapelníka v blízkém Sisaku. Byl rovněž ředitelem kůru a dirigoval dva pěvecké sbory. Pro všechna uskupení také komponoval. Během svého téměř dvouletého působení v Sisaku pozvedl úroveň všech místních hudebních souborů a zapsal se do srdcí sisackých občanů.

Provinční město však dlouhodobě neuspokojovalo Fučíkovy ambice, proto, když bylo v roce 1897 vypsáno místo vojenského kapelníka 86. pěšího pluku v Sarajevu, neváhal a poslal žádost. Ačkoliv si nedělal vzhledem ke svým zkušenostem velké naděje, ze všech 82 přihlášených byl nakonec skutečně vybrán, snad i kvůli jménu jeho učitele Antonína Dvořáka. S nadšením tedy místo přijal, byť ke značné lítosti sisackých občanů.

Život v Sarajevu Fučíka velmi vyhovoval. Jako jediný orchestr ve městě působila vojenská kapela na všech místních hudebních akcích, jak vojenských, tak civilních. Žil bohatým společenským životem, spolu s důstojníky pluku pořádal i zábavní večery, ke kterým též skládal hudbu. Ve své funkci kapelníka začal v té době komponovat skladby pro vojenskou hudbu, zejména pochody. Z nich nejznámější je dodnes pochod Vjezd gladiátorů, později hojně provozovaný například v cirkusových šapitó.

V roce 1900 byl 86. pěší pluk přeložen i s kapelou do velkoměsta Budapešti. Na rozdíl od Sarajeva zde působilo osm vojenských kapel, což znamenalo velkou a mnohdy i nečestnou konkurenci. Přesto bylo i pro Fučíkův orchestr dost příležitostí k vystupování. Vedle služebních akcí, ke kterým patřila například stráž na budínském hradě, účinkovala kapela často na promenádních koncertech, kolonádách i v kavárnách. Fučík byl v té době již známý hudební skladatel a v uherské metropoli měl blízko ke svým nakladatelům, jakož i mnohem lepší spojení do Vídně i Prahy. Budapešťské období znamená vrchol jak v jeho skladatelské činnosti, tak i ve vydaných skladbách. V průběhu devíti let složil většinu svých nejznámějších děl včetně předehry Marinarella, Florentinského pochodu či valčíku Zimní bouře. V některých svých skladbách použil prvky maďarské lidové hudby a několik děl nazval též maďarskými názvy, ale během svého působení v Uhrách se maďarsky nenaučil. V tomto období se též seznámil se svou budoucí manželkou Christinou. V Budapešti Fučík nepřerušil kontakty s Prahou, bohužel jeho spolupráce s Českou filharmonií dopadla neslavně. Provedení suity Život, zkomponované k této příležitosti, bylo pronásledováno nepříznivými okolnostmi, což vyústilo v naprostý neúspěch. Po této zkušenosti už Fučík nikdy nic podobného nezopakoval.

Z Budapešti byl 86. pěší pluk převelen v roce 1909 do vzdálené Szabadky, nyní Subotice v Srbsku. Tento přesun nesl Fučík velmi těžce, velkoměsto s bohatým kulturním životem byl nucen vyměnit za nevelkou posádku, vzdálenou od všeho dění. V „zapadákově“, jak pojmenoval své působiště v dopise sestře Marii, vydržel necelý rok, přesto v tomto období složil mnoho skladeb, z nichž některé se hrají dodnes. Jde například o valčík Baletky, předehru Svatý Hubert či pochod Strýček Teddy.

Nespokojený Fučík začal hledat nové angažmá a měl štěstí. V roce 1910 se uvolnilo místo kapelníka 92. pěšího pluku v Terezíně. I tentokrát uspěl, ačkoliv přišlo 200 žádostí, ale jako renomovaný skladatel a kapelník byl v jiné pozici, než před 13 lety v Sarajevu. Terezín Fučíkovi vyhovoval. Vrátil se do Čech, i když do smíšeného jazykového prostředí, měl blízko do Prahy k rodině i k nakladatelům. V Praze kapela často a s velkým úspěchem koncertovala, což se však nelíbilo pražským civilním kapelníkům, kteří protestovali proti dojíždějícím kapelám, neboť jim dle jejich názoru ubíraly příležitosti k účinkování. V důsledku toho dostala kapela zákaz hraní v Praze, proto se zaměřila na častější účinkování zejména v lázeňských městech severozápadních Čech. S velkým úspěchem též orchestr účinkoval na zájezdu do Berlína. Za svého pobytu v Terezíně složil Fučík některé své později známé skladby, mezi něž lze počítat předehru Miramare či pochod Boží bojovníci.

V osobním životě byl Terezín pro Fučíka významným milníkem. V plukovním kostele se brzy po příjezdu oženil se svou přítelkyní Christinou a narodil se jim zde v roce 1911 i syn Ferdinand, který však byl nemocný a za necelý měsíc zemřel.

Po třech letech v Terezíně se Fučík rozhodl opustit armádu a odejít do civilu. Přiměla ho k tomu nepříjemná situace v pluku plná intrik a naschválů. Chtěl se plně věnoval komponování, případně založit své vlastní nakladatelství, aby nemusel být závislý na jiných. Po šestnácti letech v uniformě se s armádou neloučil rád, i místní severočeský tisk velmi litoval odchodu oblíbeného kapelníka.

Jako své další působiště si Fučík vybral Berlín. Zažil zde již s kapelou vřelé přijetí a několik let tu bydlel a pracoval i jeho mladší bratr Rudolf. Významnou okolností byla i jeho znalost němčiny, byť spíše strohého vojenského stylu. Manželé Fučíkovi bydleli od roku 1913 ve čtvrti Schöneberg v rohovém domě, který byl zničen za druhé světové války při bombardování. V Berlíně žilo v té době mnoho českých hudebníků, Fučíkovi tedy nedalo moc práce sestavit z nich svůj vlastní Prager Tonkünstler-Orchester. Ten měl na repertoáru české skladby a účinkoval během jara 1914 po celém Berlíně. Toto šťastné období však skončilo se zprávou o sarajevském atentátu. Orchestr se rozpadl, většina hudebníků musela narukovat.

Fučík si pak skutečně založil své nakladatelství s názvem Tempo Verlag, ale stihl v něm vydat pouze jedinou skladbu, píseň Heimaterde, s vlastnoručně malovaným titulním listem. Ponořil se více do komponování, rozpracoval svou jedinou operu Osud, druhou verzi však již nedokončil. Kompletní je opereta Dvorní intendant, nikdy se však neprovozovala mimo předehru, která byla i nahrána. Vznikly též další skladby, například valčík V říši snů či smuteční pochod Pax vobis, složený pod dojmem zpráv z bojišť. Válečný stav přinesl další omezení, Fučík jako Rakušan nesměl psát rodině dopisy česky, pouze v němčině. V roce 1915 také začalyjeho vleklé zdravotní potíže s nohou, které vyústily až v jeho smrt 25. 9. 1916. Příčinou nebyl diagnostikovaný zápal nervů, ale sarkom.

Dle posledního přání se pohřeb Julia Fučíka konal v Praze na Vinohradském hřbitově. Vzhledem k válečné době byl pouze skromný a s malou účastí, smuteční sbory přednesl Pěvecký kroužek Sokola pražského.

 Julius Fučík prožil většinu svého aktivního života sice v rámci jednoho státního útvaru, ale mimo svou rodnou zem. Ačkoliv celý život vystupoval jako Čech a miloval Prahu, na domácí půdě zažil většinou jen ústrky a nepochopení. Během svého života složil více než 400 skladeb (321 opusových čísel), z nichž mnohé zůstaly pouze ve skice a některé byly pro veřejnost objeveny teprve nedávno. I když je znám především jako „král pochodů“, kterých složil nejvíce, významnou část jeho tvorby tvoří též písně a sbory a klavírní skladby. Zemřel v pouhých 44 letech, nabízí se tedy otázka, co ještě mohl složil, kdyby mu byl vyměřen delší čas.

Skladby Julia Fučíka jsou velmi rozmanité. Bohužel u některých známe pouze názvy, neboť během berlínského pobytu Fučík mnoho starších skladeb v rámci autocenzury zničil. V raném období při studiu na konzervatoři tvořil především komorní hudbu, např. suitu pro dvoje housle a klavír Prázdniny, op. 1. Další významnou ranou skladbou je Concertino pro fagot s průvodem piana, op. 131, které věnoval na konci studia svému učiteli Ludvíku Mildemu. Mezi dechovými trii vynikají Fantazie na české národní písně, op. 27 a Symfonie scandaleuse, op. 29. Ostatní komorní skladby jsou téměř neznámé, i když byly některé vydány, např. dua pro housle a klavír Devotion, op. 318, Melancholie, op. 227, trio pro klarinet, fagot a klavír Gardinenpredikt nebo kvartet La nuit, op. 16 pro housle, violoncello a klavír. Velmi známou je naopak koncertantní skladba pro fagot Starý bručoun, op. 210.

Písně psal Fučík průběžně po celou svou kariéru, a to jak na české, tak na německé texty. Z množství písní bylo vydáno tiskem jen několik, například Die Alpenrose, op. 205, Bella Barbora, op. 10 či Tichá láska, op. 4. Fučík psal též oblíbená potpourri, mezi vydanými je například Den v jubilejní výstavě, op. 216.

Z tanců jsou ve Fučíkově tvorbě nejpočetnější a nejvydávanější valčíky. Ačkoliv psal též polky a jiné tance, vydán byl pouze kvapík Vzletem sokola, op. 237 a tango s exoticky znějícím názvem Tapajoz, op. 272. Z ještě nejmenovaných valčíků můžeme zmínit Dunajské pověsti, op. 233, Ideály snů, op. 69 nebo Od břehu Dunaje, op. 135.

Množství pochodů dále zastupují z budapešťského období Attila, op. 211, Kinizsi, op. 80, Veselí venkovští kováři, op. 218, Marche fantastique, op. 106 či Děti pluku, op. 169.

Z chorvatského období se zachovaly zejména sbory, většinou v chorvatštině, terezínské období reprezentuje Hercegovac, op. 235 nebo Vítězný meč, op. 260, z období berlínského je známý Pozdrav z labského údolí, op. 245 či Gigantic, op. 311, který byl pro veřejnost objeven teprve nedávno. Vedle tří již zmíněných koncertních předeher byla tiskem vydána též Baletní ouvertura, op. 319, jedna z posledních Fučíkových skladeb.

Julius Fučík měl ambice prosadit se i ve vážné hudbě a skládat velká symfonická a dramatická díla, ale vzhledem ke svému služebnímu vytížení na ně neměl tolik času. Suitu Život pro Českou filharmonii bohužel neznáme, nedochovala se v úplnosti, ale v roce 1898 složil symfonickou báseň Rakouska čest a sláva, op. 59, jejíž třetí věta Bitva u Custozzy vyšla též tiskem. Drobná scénická dílka skládal Fučík již v Sarajevu, k větším dramatickým kusům se dostal až v době berlínského pobytu. Marginální je rovněž duchovní tvorba, vydány byly pouze dvě skladby, Requiem, op. 284 a Ave Maria, op. 219.

Skladby Julia Fučíka byly velmi populární zejména v první polovině 20. století, do dnešní doby zůstaly na repertoáru orchestrů pouze ty nejznámější, zejména pochody Vjezd gladiátorů, Florentinský pochod, valčík Baletky, předehra Marinarella a Starý bručoun pro fagot. Na přelomu 20. a 21. století byly díky Ústřední hudbě Armády České republiky „objeveny“ a nahrány některé neznámé skladby z pozůstalosti, uložené v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, například předehra k operetě Dvorní intendant.

V zahraničí je Fučíkovo dílo stále živé a inspirativní, v roce 2004 se v rakouském Innsbrucku konalo sympozium věnované Juliu Fučíkovi, v jeho rámci proběhla i série koncertů z Fučíkových děl. U nás jeho odkaz udržují především vojenské i civilní dechové hudby, mimo jiné při pochodu, neboť v jejich pochodových knížkách je obsažen pochod Sempre avanti, op. 149.