pianista, skladatel, pedagog
Věra Lejsková
Beru schody po dvou, co mě to jen napadlo dávat si klavírní hodinu na osm hodin ráno – rychle přichystat noty, index, nezbytnou tužku a rozehrát se… Ve vedlejší místnosti (byla to sborovna) vrzla podlaha, někdo pomalu přecházel a klíčovou dírkou zrádně pronikla vůně lulkového tabáku – pan profesor je tu opět dříve než já. Ve zřejmém neklidu začínám hrát některá obtížnější místa skladeb… pan profesor přišel vzápětí: „Když vás tak člověk slyší cvičit“, řekl mi po opětovaném pozdravu, „tak se diví, že se vůbec něčemu naučíte!“
Když jsem byla v roce 1945, těsně po skončení druhé světové války, přijata na brněnskou konzervatoř do klavírní třídy prof. Františka Schäfera (1905–1966), bylo mu 40 let a už tehdy patřil k nejžádanějším a nejvyhledávanějším klavírním pedagogům. K jeho věhlasu přispívalo, že byl nejen vynikajícím pianistou, ale i skladatelem a teoretikem.
Narodil se v Břeclavi v učitelské rodině, a s učitelstvím odjakživa souvisela muzika. Hrával na různé nástroje, později za otcova působení v Příboře hrával v jeho kapele, nejvíce mu ovšem přirostl k srdci klavír a violoncello. Kvůli častým koncertním vystoupením, která mu sjednával otec, musel nakonec opustit příborské gymnázium a maturoval pak v Brně, v gymnáziu na Poříčí. Ovšem současně už studoval jako mimořádný posluchač na nově vzniklé brněnské konzervatoři obory klavír a violoncello.
Po maturitě pak nastoupil na konzervatoř jako řádný posluchač v oborech klavír a kompozice, oboje u profesora Jaroslava Kvapila. Klavír absolvoval Lisztovým Klavírním koncertem A dur, skladbu pak klavírním triem, které bylo jako nejlepší skladba toho roku odměněno Neumannovou cenou. Ve studiu klavíru pak pokračoval na Mistrovské škole u prof. Viléma Kurze, a jeho absolventský výkon – Brahmsův Klavírní koncert d moll– byl za doprovodu České filharmonie s dirigentem Františkem Stupkou přímo vysílán Čsl. rozhlasem.
Svou pedagogickou dráhu začal František Schäfer na hudební škole v Moravských Budějovicích, krátce nato však vypsala brněnská konzervatoř konkurz na místo doprovazeče, učitele povinného klavíru, s možností posléze vyučovat řádný klavír. František Schäfer se přihlásil, byl přijat a od té doby spojil svůj život s brněnskou konzervatoří.
Jelikož jej pedagogika zajímala i po stránce teoretické, přeložil a nastudoval řadu knih jako Malvina Breé: Metoda T. Lešetického, K. M. Breithaupt: Die Grundlage der Klaviertechnik, K. Leimer: Jak cvičiti, G. A. Martiensen: Tvořivé klavírní vyučování aj. Sám uskutečnil přednášky na témata Můj pedagogický vývoj od Kurze k Breithauptovi, O umění, O různých klavírních školách, O odlišnosti žáků a jiné poznámky ad. Ve studii O přednesu píše: „Chceme, aby žáci hráli nikoliv viděné nebo memorované noty, nýbrž aby hráli melodie, motivy, hudební fráze, rozechvívající či uklidňující rytmus, zkrátka něco, co v notách není a co je dost těžké vidět… Poměr mezi muzikálností a technikou má být vyvážený od začátku do konce.“
K tomu přistupoval jeho věhlas jako koncertního pianisty s širokým repertoárem včetně tvorby současné, a to nejen jako sólisty, ale i jako doprovazeče, kdy spolupracoval s předními brněnskými pěvci i instrumentalisty a komorními sdruženími. Velmi úzká také byla jeho spolupráce s brněnským rozhlasem – jen klavírních koncertů provedených s brněnským rozhlasovým orchestrem se čítá na čtyřicet. Bohužel převážná většina těchto koncertů byla přímým vysíláním, takže dochovaných nahrávek je v brněnském rozhlasovém archivu minimálně. Více je dochováno jeho skladeb nahraných v pozdějších letech, kupodivu jsou to skladby především pro dechové nástroje: koncerty pro flétnu, klarinet, pozoun, lesní roh…
Zcela zákonitě byl František Schäfer členem Klubu moravských skladatelů, nejen jako interpret, ale i jako skladatel, účastnil se koncertů KMS jak v naší republice, tak i v zahraničí. Premiéroval i skladby Paula Hindemitha a Igora Stravinského a na osobní setkání s nimi vzpomíná ve svých poznámkách.
Přes skvělé kritiky, které provázely jeho koncertní vystoupení, on sám se vždy považoval více za pedagoga, byl obdařen jakýmsi šestým smyslem schopnosti vcítit se do duše žáka, poznat jeho možnosti a vést jej nenásilně na cestě uměleckého rozvoje.
Proto když byl od roku 1936 jmenován profesorem řádného klavíru, pokládali jsme si všichni jeho žáci za čest u něj studovat. A nebyly to jen povinné vyučovací hodiny na konzervatoři, i když tehdy se ještě vyučovalo šest dní v týdnu, pan profesor nám věnoval i nedělní dopoledne na tzv. předehrávky, v nichž pokračoval podle svého profesora Viléma Kurze. To jsme se všichni, kteří jsme měli nastudovanou skladbu, scházeli u Schäferů, kde jsme za přítomnosti rodiny nebo i známých absolvovali své první veřejné vystoupení. Nedocenitelný vklad pro skutečný umělecký život.
Když byla v roce 1947 založena v Brně Janáčkova akademie múzických umění, bylo naprostou samozřejmostí, že František Schäfer byl pověřen na této vysoké škole výukou. Bohužel toto jeho pověření nebylo po čtyřech semestrech z politických důvodů obnoveno, nadále pak vyučoval „jen“ na brněnské konzervatoři. Trvalo celých třináct let, než se mohl na JAMU vrátit a byl po – pro něho dost potupném – konkurzu jmenován profesorem.
Za svého působení na obou ústavech vychoval celou řadu pianistů, jejichž jména dnes známe z koncertního života a kteří dále působili a působí na našich i zahraničních hudebních učilištích. Nadále znějí na školách i koncertních podiích jeho klavírní skladby – Sonatiny pro mládež, Sonatiny pro dospělejší mládež, Koncertní sonatiny, Preludia, virtuózní Furiant i jeho Koncertní Allegro a Rapsodie Radhošť pro klavír a orchestr – ta jediná se nám dochovala v autorské nahrávce v archivu brněnského rozhlasu.
Ještě jednou slova Františka Schäfera z jeho přednášky: „I tehdy byli vzácní jedinci, kteří básnivým přednesem a obrovskou technikou vysoko čněli nad okolí, jenže celková interpretační úroveň je dnes vyšší, těch jedinců je nepoměrně víc, a co naplat, umělecky jsou dál. Jako ve sportu i v umění výkonném vývoj stále pokračuje, ideál dokonalosti uhýbá před námi, anebo jsme to my, kteří jej posunujeme dál a dál, a ten závod snad nemá konce.“
Začala jsem osobně, osobně skončím. V roce 1976, v roce 10. výročí Schäferova úmrtí jsme uspořádali v Jeseníkách na Rejvízu sjezd Schäferových žáků – a že nás bylo! Přijela i paní Schäferová se synem Richardem, uspořádali jsme výlet na místo, odkud byl rozhled po celém údolí, ohraničeném Biskupskou Kupou, a to místo jsme nazvali Schäferova vyhlídka…