Terence Blanchard: Oheň v kostech
Praha, Bio Oko
Osmnáct měsíců! Tak dlouhou pauzu ve svém provozu Metropolitní opera v New Yorku ještě nezažila. I její chod ochromila covidová krize. Počátkem této sezóny se však opona Met znovu otevřela a do kin celého světa se opět rozběhly také oblíbené přímé přenosy operních inscenací. Na programu nového cyklu se objevilo deset titulů. Některé patří k prověřeným hitům, jako je Musorgského Boris Godunov, Massenetova Popelka nebo Pucciniho Turandot. V dalších případech jde o nová nastudování klasických děl; sem patří Verdiho Rigoletto a Don Carlos či Donizettiho Lucie z Lammermooru. A hned tři z přenášených oper jsou dílem současných skladatelů – je to Aucoinova Eurydiké, Deanův Hamlet a Blanchardův Oheň v kostech. Jeho premiérou 7. 9. 2021 Met sezónu 2021-22 otevřela. Do programu přenosů bylo však Blanchardovo dílo zařazeno až jako druhý titul. Tím prvním byl Musorgského Boris Godunov v hudebním nastudování dirigenta Sebastiana Weigleho a v režii Stephena Wadswortha. Ten Godunova v Met inscenoval už v roce 2010, tenkrát v přepracované verzi opery z roku 1872. Ačkoli nyní bylo uvedeno původní znění z roku 1869 (tzn. bez obou polských obrazů a bez výjevu v Kromách), které je v mnohém odlišné, Wadsworth jen mechanicky zopakoval svou někdejší režii. Tehdy jako teď titulní roli pěvecky i herecky skvěle ztvárnil René Pape.
Daleko větší pozornost než na Borise Godunova byla tedy upřena na následující titul, Oheň v kostech (Fire Shut Up in My Bones),dílo soudobého amerického skladatele Terence Blancharda. Premiéra se stala historickou událostí v dějinách Met. Jde o první operu afroamerického autora, kterou tato scéna uvedla. Terence Blanchard je významný tvůrce, známý svou všestranností. Jako jazzový hudebník získal Grammy Awards, má na svém kontě hudbu k několika desítkám filmů a složil také dvě opery – první je Champion z roku 2013 a druhá právě Oheň v kostech, dokončená o šest let později. Dílo bylo původně komponováno pro Opera Theatre of Saint Louis, kde mělo premiéru 15. 6. 2019. Libreto napsala Kasi Lemmons podle stejnojmenného autobiografického románu novináře Charlese M. Blowa. Když v roce 2014 kniha vyšla, vzbudila značný ohlas svou otevřeností, sondou do duše černošského mladíka vyrůstajícího v těžkých životních podmínkách. Pro sílu své výpovědi byl Blow nazýván „Jamesem Baldwinem našeho věku“.
Stejně působivě vyznívá Blowův příběh i v operní podobě. Na začátku děje cestuje mladý Charles domů, aby se konečně vypořádal s traumatem, které ho pronásleduje od dětství. Byl sexuálně zneužit svým bratrancem a teď se chce pomstít. Během cesty vzpomíná na svůj dosavadní život, na chudobu, v níž vyrůstal se svou upracovanou matkou a čtyřmi sourozenci, na děsivý zážitek z bratrancova činu a na následnou trvalou frustraci, které se nezbavil ani v církevním, ani v univerzitním prostředí, ani snahou navázat styk se ženami. Jeho družkou se stává personifikovaná Samota a domů ho doprovází Osud. Příběh končí smírně – Charles doma bratrance nezastihne, ale konečně se odhodlá vyzpovídat se někomu se svým trápením. Svěří se své matce.
Blanchardova partitura je pestrou paletou výrazových prostředků i hudebních stylů. Používá mluvené slovo, recitativy, ariózní pasáže i skutečné árie. Stylově je zřetelně ovlivněna verismem, ale prolíná se do ní jazz a prvky hudby afroamerické i latinoamerické. Nezapře, že jejím velkým vzorem byla Gershwinova opera Porgy a Bess. Má s ní řadu společných rysů, ale právě onou hudební mnohotvárností se liší. Hlavním postavám, jako je Charles, jeho matka Billie a sopránová trojrole Osud-Samota-Greta, přiřkl skladatel vypjaté náročné party. Obtížný úkol stojí také před představitelem chlapecké role Charlese jako malého chlapce, a to nejen v sólových výstupech. Dospělý Charles je totiž stálým svědkem děje, a to i při scénách ze svého dětství. Často odpovídá za svého chlapeckého dvojníka sám anebo ve dvojhlasu s ním, což je zajímavý výrazový prostředek. K vrcholným scénám opery patří Charlesův monolog „Peculiar Grace“, Billiino rozloučení s Charlesem „Leave it in the Road“, jazzový kvartet Charlesových bratrů „No crying“, sborový gospel v kostelním obraze a výjev v lese s Charlesovou árií se sborem „Bend, Don’t Break“ (v Blanchardově partituře totiž zpívají nejen lidé a perzonifikovaný Osud a Samota, ale také stromy v lese a opuštěný domek).
Složitá struktura díla klade velké požadavky na inscenátory. Hudebního nastudování se ujal Yannick Nézet-Séguin, šéfdirigent Metropolitní opery. K dirigentskému pultu se stylově postavil v pestrobarevné košili a suverénně pak zvládal partituru díla, stejně tak pestrou. A komplikovanou – už orchestrální obsazení propojující klasické nástroje s jazzovou sekcí je nezvyklé. I když pochmurný děj opery vyžaduje adekvátní hudební zpodobnění, bylo zjevné, že se Nézet-Séguin co nejvíc oblomit drsnost zdůrazňováním citových momentů. K režii byla přizvána dvojice James Robinson a Camille A. Brown (Robinson těsně před vypuknutím covidové krize už v Met s úspěchem inscenoval i Gershwinovu operu Porgy a Bess). Jejich režie je v nejlepším slova smyslu akční. Výrazný podíl na tom má choreografie Camilly A. Brown – tanečně vyniká hlavně scéna Charlesových temných vidin a skvělé stepařské číslo univerzitního bratrstva. Ocenit je také třeba decentnost, s jakou byla vyřešena ošidná situace mezi malým Charlesem a jeho bratrancem Chesterem. Autorem scény je Allen Moyer, kterýbohatěvyužiltechnické možnosti, jež jeviště Met nabízí, kostýmy jsou dílem známého výtvarníka Paula Tazewella.
Pěvecké obsazení se skládá výhradně z umělců tmavé pleti. V jejich čele stojí mladý basbarytonista Will Liverman jako Charles. Podal mimořádný výkon v náročné roli, která je prakticky po celé dvouapůlhodinové představení přítomna na jevišti. Zaujal nejen krásným, temným hlasem, ale také přesvědčivým hereckým projevem, a to ve všech psychologicky nejednoduchých situacích, kterými hrdina opery prochází. Výborné byly i obě jeho partnerky, Latonia Moore jako matka Billie a Angel Blue v trojroli Osud-Samota-Greta. Obě sopranistky jsou sólistkami Met a známe je už z provedení Porgy a Bess, Moore jako Serenu a Blue jako Bess. Snad největší ovace publika však sklidil malý Walter Russell III v úloze Charlese jako chlapce. Pro dětského představitele je tato role extrémně obtížným úkolem, musí řešit nejen pěveckou stránku věci, ale vžít se i do řady složitých scén. Malému Walterovi se to však plně podařilo. Navíc měl pro roli vzácné dispozice, klukovskou bezprostřednost, citovou otevřenost a dokonce i jistou fyzickou podobu se svým dospělým protějškem v podání Willa Livermana. Blanchardův Oheň v kostech v repertoáru Met je tedy titul, který si pozornost zasloužil, a to nejen jako první dílo afroamerického skladatele na této scéně, ale především pro sílu svého námětu a působivost hudebního zpracování.
Met in HD – Terence Blanchard: Fire Shut Up in My Bones (Oheň v kostech). Libreto Kasi Lemmons, dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie James Robinson a Camille A. Brown, scéna Allen Moyer, kostýmy Paul Tazewell, choreografie Camille A. Brown, světelný design Christopher Akerlind. Premiéra v Metropolitní opeře 27. 9. 2021, přímý přenos z derniéry 23. 10. 2021, psáno z promítání záznamu 31. 10. 2021.
Jaroslav Someš