Plzeň, Divadlo J. K. Tyla
Marta Ulrychová
Přesně na den po dvaadvaceti letech se v plzeňském Velkém divadle J. K. Tyla uskutečnila premiéra baletu Ludwiga Minkuse Don Quijote (13. 11.). Šéf baletu Jiří Pokorný tak navázal na řadu uvedení klasických baletů, které nacházejí u domácího publika stále největší ohlas. Jen od roku 2011 to byl Raymonda, Popelka, Spartakus, Labutí jezero, Ščedrinova Carmen, Korzár či Anastázie na hudbu Čajkovského. Pokornému se za dobu jeho šéfovské funkce podařilo v Plzni vybudovat zatím nejpočetnější baletní soubor, jakým toto divadlo kdy disponovalo, a i přes obvyklou fluktuaci členů s pomocí spolupracovníků – Zuzany Hradilové, Miroslava Hradila či stálých hostů jednak vychovávat mladé síly, jednak po určitou dobu udržet stabilní jádro.
Tvrzení, že technickou úroveň interpreta může prověřit jedině klasika, platí u baletu dvojnásob. Do zlatého fondu věčných návratů se řadí i jedno z nejuváděnějších děl Ludwiga Minkuse Don Quijote, v němž tento skladatel spolu se slavným choreografem Mariem Petipou vyšel vstříc požadavkům dobové módy – zálibě v iberských rytmech a celkovém španělském koloritu. Balet byl premiérován v roce 1869 v moskevském Velkém divadle, o dva roky později v petrohradském Carském divadle, tedy o mnoho let dříve, než v baletním světě zazářila silná tvůrčí osobnost Petra Iljiče Čajkovského a poté jeho následovníci. Hudba Vídeňana Minkuse, byť instrumentačně umně propracovaná, by těžko obstála na koncertních pódiích. To však neznamená, že by její interpretace byla jednoduchou záležitostí. V představení si zahraje každý, mnozí i v sólových partiích, nechybí houslové sólo – v premiéře v suverénním podání koncertního mistra Martina Kosa, mimořádně exponována je po celý večer výtečná skupina žesťů. Orchestr pod vedením Norberta Baxy, citlivě reagujícího na požadavky tanečníků, zde odvedl skvělou práci.
V baletním souboru se v posledních sezonách uplatňuje několik výrazných osobností. Na pozici první sólové tanečnice se střídá Mami Hagihara se Sarou Antikainen. Oběma byly v premiéře svěřeny dvě přední role – první Kitri, druhé Mercedes. V pánské části souboru jsou jejich výraznými protějšky Richard Ševčík (nositel Thálie za roli Spartaka) a Karel Audy. Zatímco první z nich zůstává Plzni věrný již od dob ukončení studia, K. Audy soubor posílil mnohem později po svém odchodu z Národního divadla v Praze. Dalo se tedy předpokládat, že oba dostanou příležitost uplatnit své umění v exponované roli Basila. Plzeňský soubor je sice početnější než dříve, nicméně ne natolik, aby se sóloví tanečníci nemuseli v reprízách ujmout i jiných rolí. Zatímco v premiéře tančil Basila výtečný K. Audy ajeho alternant R. Ševčík potěšil komickým ztvárněním Sancha Panzy, v první repríze se K. Audy doslova zaskvěl v roli toreadora Espady. Následný Ševčíkův suverénní taneční i herecký výkon v partii Basila (20. 11.) umocnila i jeho partnerka Shiori Nirasawa (v premiéře tančící Amora), která byla coby Kitri v této náročné roli příjemným překvapením, rovněž tak Afroditi Vasilakopoulou jako Mercedes. Není bohužel prostor uvést zde všechny tanečníky obou představení. Z premiérového obsazení jmenujme Justina Rimkeho (Espada), Joshuu Lee (Cikán), Kristinu Kodedovou a Kristýnu Miškolciovou (Květinářky), Afroditi Vasilakopoulou (Dryáda),v komických rolích Miroslava Hradila (Camacho), Petra Stopku (Lorenzo), Jiřího Žaluda (Krmář), v neposlední řadě pak i Grzegorze Mołoniewicze v titulní, nikoliv však tanečně zásadní roli. Jiří Pokorný neubral sólovým tanečníkům nic z možností předvést většinu z očekávaných fines Petipovy a Gorského choreografie. Jeho pojetí svými zkušenostmi s interpretací tanců regionů Španělska výtečně doplnila Nely Danko podle Bregvadzeho choreografie. Nehledě na pandemická opatření, která se ve výkonu interpretů mohou odrazit, se plzeňský balet v obou představeních představil jako soubor připravený plnit ty nejnáročnější úkoly.
Bohužel této umělecky poctivé práci mnoho nepomohla ani scéna Daniela Dvořáka,po stranách ubírající prostor již tak malému plzeňskému jevišti, ani kostýmy Dany Haklové, která tanečníky oblékla jednou do nudných béžovo-hnědých kombinací (1. a 3. dějství), podruhé do divokých odstínů zelené a růžové aj. (toreadoři, Espada), které by si ve Španělsku jak v minulosti, tak i dnes stěží někdo oblékl. Rozpaky budí i scéna Quijotova snu, jednak opět kostýmy, připomínajícími venkovní vánoční osvětlení, jednak tmou (spojení noci a tmy si divák snadno domyslí!), která divákovi brání sledovat náročné výkony balerín. Představení však rozhodně stojí za zhlédnutí, především díky výtečným interpretačním výkonům.
Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Ludwig Minkus: Don Quijote. Hudební nastudování Norbert Baxa, úprava libreta a režie Jiří Pokorný, choreografie Jiří Pokorný, Nelly Danko (podle M. Petipy, A. Gorského a B. Bregvadzeho), scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger. Psáno z premiéry 13. 11. 2021 a první reprízy 20. 11. 2021.