Drážďany, Semperoper Robert Rytina
V červnu loňského roku jsem zahajoval recenzi na koncertní provedení scén z Verdiho Dona Carlose v drážďanské Semperoper poměrně zevrubným popisem hygienických opatření, na která návštěvník divadla narazil, pokud se na zmíněné představení vypravil. Koho by tenkrát napadlo, že prázdná místa mezi sedícími diváky, neobsazené řady před nimi i za nimi a nutnost přijít do sálu s nasazenou rouškou budou aktuální i patnáct měsíců poté… Tehdy i dnes ale nad všemi negativy tohoto stavu věcí převažoval jeden a týž radostný pocit: nejdůležitější přece je, že se zase hraje! První premiéra sezony 2021/2022, kterou se v Drážďanech stala 2. 10. nová inscenace Belliniho Normy, se tak konala v atmosféře opatrně optimistického předpokladu, že je to jakási první vlaštovka hracího období, které by bylo možné opět označit za „v zásadě normální“. Velký open air hudební festival, jenž se konal na náměstí před operou a jehož se účastnily tisíce lidí bez roušek, ony kýžené normální časy celkem zdařile připomínal.
A co se dělo uvnitř divadla? Nic menšího než první uvedení nové produkce operního titulu, s nímž se obvykle pojí jistá ustálená očekávání. Tím prvním je důraz na kvalitní hudební provedení a druhým přání, aby si jevištní podoba poradila s poněkud staticky koncipovaným příběhem alespoň trochu vkusně a účelně. Z belcantového skvostu opery Norma Vincenza Belliniho učinily zejména nahrávky operních div Marie Callas, Joan Sutherland, Montserrat Caballé a naposledy třeba Edity Gruberové jakousi „vyšší dívčí“ všech operních pěvkyň, které to se svou cestou za uměleckou nesmrtelností myslí vážně. Milenecký trojúhelník, v němž se v díle ocitá titulní galská kněžka, její římský milenec Pollione a přítelkyně Adalgisa, je ovšem základem díla bohatého především hudebně. Po režijní stránce je však Norma pro divadelní tvůrce nezřídka těžko rozlousknutelným oříškem. Osobně si na skutečně zdařilé scénické ztvárnění této opery z kategorie „kostýmovaný koncert“ prakticky nepamatuji. Není proto divu, že se Norma často hraje v koncertní verzi, což byl i případ zatím posledního uvedení v Semperoper v roce 2006 (pod taktovkou Massima Zanettiho tu tehdy zpívali Violeta Urmana jako Norma, Carmen Oprisanu jako Adalgisa a Miroslav Dvorský jako Pollione).
Renomovaný režisér Peter Konwitschny, který pro Drážďany naposledy připravil inscenaci Meyerbeerových Hugenotů v červnu 2019, se rozhodl poradit si s uvedenými překážkami po svém. Do svého vidění Normy promítl scénický předpoklad, o kterém většina ostatních režisérů v souvislosti s Belliniho dílem ani náznakem neuvažuje. Jedná se o – nadhled. Konwitschného Norma se totiž obejde bez nutnosti působit vážně, ušlechtile a seriózně. Pokud tuto premisu nepovažujete za nepřekročitelnou, lze režisérovo pozvání k tomuto „belcantu s úsměvem“ celkem bez potíží přijmout.
Norma zbavená povinného patosu totiž může být nečekaně akční a živá. A to i vizuálně: první dějství začíná uprostřed výtvarně stylizovaného lesa, v němž se pohybují galští muži i ženy v kostýmech a parukách téměř komiksového střihu (scéna a kostýmy Johannes Leiacker). Titulní velekněžka se mezi válečníky, kteří se až doposud cvičili v boji s holemi na možnou válku s Římany, snáší z nebes ve velkém zavěšeném koši. Přiletěla balonem, nebo snad sestoupila z příbytku v koruně stromu? To nechává režisér bez odpovědi: důležitý je spíše fakt, že po přistání na zem není pro Normu důležitý návrat kamkoliv směrem vzhůru – ale naopak útěk do podzemí, kam se dostane prostým zvednutím poklopu v podlaze…
Než zjistíme, co hrdinka ve svém úkrytu podniká, zažijeme ještě zčásti nesmělé, zčásti zvědavé a zčásti vášnivé námluvy mezi Adalgisou a Pollionem. Čerstvě zamilovaná dívka se pak běží pochlubit o svém vztahu nejbližší přítelkyni, a to do jakéhosi prostorného bunkru, který je právě oním Norminým útočištěm. V něm už svět Asterixe a Obelixe z lesa nahoře ustupuje současným rekvizitám: nechybí tu sedací souprava, přebalovací stůl ani kufry, sbalené Normou pro chystané stěhování do Říma, jehož mapa tu visí na zdi. Počáteční sdílená radost se brzy změní v drsné prozření, když kněžka zjistí, že Adalgisiným objevem je její dosavadní milenec Pollione, otec jejích dvou dětí. Zmíněný vojevůdce brzy dorazí mezi obě ženy osobně, aby se stal svědkem dvojnásobné žárlivé scény i dokonalého zdemolování podzemního příbytku. Co může, Norma převrhne či mrští po Pollionovi, kufry vztekle vybalí a jejich obsah rozhází, ušetřena není ani mapa města, kterou žena sice pečlivě sejme ze zdi a složí, ale jen proto, aby jí mohla nevěrného muže tlouci po hlavě…
Ve druhé polovině inscenace už ovšem není po této pseudoantické realitě ani památky. Snad aby prokázal nadčasovou platnost příběhu, pokračuje v jeho vyprávění režisér v prostředí moderní kancelářské budovy, v níž je Norma zjevně vysoce postavenou manažerkou velké firmy. Z dramatického setkání s podřízenou Adalgisou, které se zpočátku zdá být téměř na hraně rvačky, se díky sdílené placatce s alkoholem brzy stane znovu kamarádský dýchánek. Upřímná opilecká radost se opět projevuje hojným převracením nábytku…
Rozdováděná Norma pak povolá zaměstnance do boje – zřejmě proti konkurenci, protože místo holí z prvního dějství teď bojovníci výhružně třímají v rukou své notebooky. A konkurenční manažer čili Pollione je skutečně brzy uloven a předveden. Aby ani on nezůstal ušetřen demoličních akcí, rozbije během svého důvěrného rozhovoru s Normou na padrť její počítač. Ani on, ani nikdo ostatní však netuší, jaké rozuzlení kněžka – manažerka jejich společnému příběhu připraví. Když se hlavní hrdinka přizná ke svým nemanželským dětem s nenáviděným konkurentem, dostane se jí trestu nejvyššího: do papírové krabice si musí sbalit své věci a firmu opustit. A Norma tak činí hrdě a nelítostně. Děti svěřuje do péče Pollionovi a otci Orovesovi a k překvapení všech přítomných bere za ruku Adalgisu, aby právě s ní odešla za lepším životem. Obě ženy opouštějí scénu, muži klečí na kolenou s nemluvňaty v náručí, rozzuření zaměstnanci převracejí židle, květináče i dětský kočárek a opona padá…
Ne, rafinované výklady ani prezentaci hlubokých myšlenek v Kowitschného Normě vskutku nehledejte. Jeho drážďanská inscenace je zkrátka především hravou groteskou s dějovým skokem „z pohádky do pohádky“ a se symbolicky feministickým vyvrcholením. Jak prokázala většinově nadšená reakce publika, je pro něj takové řešení zjevně přijatelné, a koneckonců, proč také ne. Rozhýbat a shodit z piedestalu léty zkostnatělou představu o tom, jak prezentovat divákům vážnou belcantovou operu, určitě možné je, a to zvláště tehdy, neutrpí-li při takovém pokusu hudební stránka díla.
A světe div se, opravdu neutrpěla. Těžko říci, jak by se s Kowitschného koncepcí sžil některý z mediálně známých mistrů taktovky – jeden původně avizovaný ostatně od projektu odstoupil. Náhradou za něj se stal Gaetano d’Espinosa, v letech 2001 až 2008 zástupce koncertního mistra prvních houslí právě v drážďanské Staatskapelle. Bývalého kolegu hráči orchestru přivítali jako dirigenta zatím jen jednou v roce 2019 jako záskok za jiného umělce, takže jeho pověření nastudovat dílo tak nesnadné, jak je Norma, bylo tak trochu sázkou do loterie. Ale vyplatila se: už od svižně zahrané předehry se jasně prokázalo, že d’Espinoza má zálíbu v rychlých tempech a cit pro styl i gradaci. Dirigent předvedl v dobrém slova smyslu řemeslně ukázněný výkon: někdo by snad v jeho pojetí mohl postrádat více jemných nuancí, nicméně jím nastavený důraz na dramatismus a stálé napětí velmi dobře korespondoval se stylizací, jaké se dílu dostalo na jevišti. Sächsische Staatskapelle Dresden zkrátka podala pod d’Espinozovou taktovkou úctyhodný výkon, tradičně skvělí pěvecky i herecky byli i členové Sächsische Staatsopernchor Dresden pod vedením sbormistra André Kellinghause.
Callas, Sutherland, Caballé, Gruberova… Jak v porovnání s těmito titánkami a „nastavitelkami laťky“ dopadla drážďanská představitelka titulní role? Rodačka z Kanárských ostrovů Yolanda Auyanet už se s rolí setkala v několika evropských produkcích a její zkušenost s rolí byl zřejmá. Vládne voluminózním a technicky jistým hlasem, jemuž ovšem schází specifická barva a ve vyšších polohách zní poněkud ostře. K přednostem sopranistky ovšem patří výrazné herecké schopnosti: režisérovo vidění Normy jako citlivé ženy, která vede dvojí život a která se po zhroucení obou jeho součástí dokáže vzchopit k novému začátku, naplnila velmi uvěřitelnou a dramaticky působivou jevištní akcí.
Patrně nejznámějším jménem v obsazení inscenace byl ukrajinský tenorista Dmytro Popov, častý host světových scén, který se před několika lety představil i v pražském Národním divadle v rolích Vaudemonta v Jolantě a Alfreda v Traviatě. Přestože působil proti plnokrevné Auyanet herecky poněkud toporně, po vokální stránce mu prakticky nebylo co vytknout. Jakkoliv má zálibu v pěveckém forte (čemuž režisér vyšel vstříc tím, že ho nechal závěrečnou strettu z jeho vstupní árie zazpívat na předscéně a ve světlech reflektorů), dokáže svůj příjemně znějící hlas dobře ovládat ve všech polohách. Navzdory několika výrazným škrtům ve své úloze na sebe výrazně upozornil svým ušlechtile znějícím basem Řek Alexandros Stavrakakis v roli Orovesa, na velmi dobré úrovni zazpívali své epizodní role sopranistka Roxana Incontrera (Clotilde) a tenorista Jürgen Müller (Flavio).
Z českého pohledu by se slušelo říci: a to nejlepší nakonec. A to doslova a do písmene, protože podle reakcí premiérového publika sklidila největší aplaus večera stálá sólistka divadla, mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Bezpochyby zaslouženě, protože její výkon co do pěvecké a představitelské komplexnosti opravdu neměl v dané konstelaci konkurenci. Nemělo by se zapomínat, že Štěpánka získala roku 2016 v Marseille „Cenu za nejkrásnější hlas“ v pěvecké soutěži, pojmenované nikoliv náhodou Belcanto Vincenzo Bellini, ba ani na to, že ve scénách z Normy zpívala už v roce 2017 v pražském koncertu po boku světových pěvců Hasmik Papian a Franka Fariny. Zpěvačka má zkrátka pro daný styl nejlepší vokální předpoklady a její plný, tmavě zabarvený, a přitom mladistvě znějící hlas bylo po celý večer radost poslouchat. Herecky excelovala mezzosopranistka zejména v duetu „Mira, o Norma“ ze druhého dějství v už popsané scéně „alkoholického“ sbližování s Normou, a za zmínku tu stojí souhra nejen herecká (či spíše komická), ale i pěvecká, protože hlasy obou pěvkyň se ve společných scénách pojily spolehlivě a na poslech velmi atraktivně.
Novou inscenaci Normy lze v Semperově opeře v Dráždanech zhlédnout v reprízách až do 31. 10. 2021. Mezi tím dojde na jevišti divadla k události, jíž jsem předznamenal už na začátku. Po odloženém uvedení na salcburském Velikonočním festivalu a poté i v Semperově opeře, kde, jak už bylo řečeno, došlo jen ke koncertnímu provedení několika scén, by měla 22. 10. konečně proběhnout premiéra Verdiho Dona Carlose v režii Very Nemirovy a s dokomponovaným orchestrálním prologem od skladatele Manfreda Trojahna. Nezbývá než si přát, aby dlouho očekávaná inscenace (jejímuž uvedení zabránila na poslední chvíli covidová pandemie na jaře 2020) opravdu poznala světlo světa a aby – snad už definitivně – udělala tečku za dlouhými měsíci bez možnosti setkat se s operou naživo…
Dresden, Semperoper. Vincenzo Bellini: Norma. Hudební nastudování: Gaetano d’Espinoza, režie: Peter Konwitschny, scéna a kostýmy: Johannes Leiacker, světla Fabio Antoci, sbormistr: André Kellinghaus, dramaturgie: Kai Weßler. Psáno z premiéry 2. 10. 2021.