Antony Beaumont, Denisa Rausch
Opera Národního divadla a Státní opera si v říjnu v rámci mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata připomene významné 150. výročí narození skladatele, dirigenta a šéfa opery Nového německého divadla (dnešní Státní opera), Alexandera Zemlinského. Ve dnech 8–10. 10. proběhne festival Zemlinsky 150, v jehož rámci se můžete těšit na sérii koncertů, světovou premiéru Zemlinského nedokončené opery Malva a na řadu odborných přednášek, kterých se ujme i u nás známý anglický muzikolog a dirigent ANTONY BEAUMONT. Pro projekt Musica non grata dokončil Zemlinského operu Malva a jeho zasvěcené vyprávění o Alexandru Zemlinském otiskujeme jako malou pozvánku na festival.
Když jsem v roce 1964 navštívil Prahu, Zemlinského zde nikdo neznal. Neznali ho v Československu a neznali ho ani nikde jinde. Přesněji řečeno, jeho jméno si lidé vybavovali především v souvislosti s Arnoldem Schönbergem, ale jeho hudbu neznali. Bylo to jméno zasuté v encyklopedii kdesi pod heslem Druhá vídeňská škola. Mezi staršími lidmi ještě žila vzpomínka na něj jako na někdejšího ředitele Nového německého divadla ve 20. letech, který v letech 30. rovněž pravidelně dirigoval Českou filharmonii. Od té doby se ale časy změnily a změnil se také vkus publika. Lidem dělalo potíže zvyknout si na kulturu své žité přítomnosti, natož na kulturu meziválečného Československa. Dokonce i skladatelé jako Josef Suk nebo Vítězslav Novák, jejichž tvorba ve 30. letech tvořila stálou součást programů pražských koncertů, upadali pozvolna v zapomnění. Jejich hudba byla příliš osobní, příliš romantická, příliš přepychová – a neodpovídala tedy duchu socialismu.
Může se nám to zdát zvláštní, ale podobná nálada – ačkoliv ze zcela jiných důvodů – panovala i na druhé straně železné opony. Mladá generace se po 2. světové válce řídila heslem: „Vpřed za každou cenu. Nedívat se zpět.“ Pokud jde o Druhou vídeňskou školu, avantgarda z ní zbožštila Antona Weberna, jehož považovala za umělce, který se definitivně odvrátil od romantismu. Dnes již samozřejmě víme, že Webern byl stejným romantikem jako Berg nebo Schönberg, pouze se vyjadřoval mnohem soustředěněji.
V roce 1960 svět oslavoval 100 let od narození Gustava Mahlera a v roce 1961 si naopak připomínal 50 let od jeho smrti. V Londýně a v New Yorku odstartovaly dvě koncertní sezony věnované zapomenutému Mahlerovu umění éru post-romantického obrození. A pozornost se začala zvolna obracet i k dalším oblastem evropské kultury, které předtím nacisté označili za „zvrhlé“, a které byly od té doby opomíjeny. V 50. letech byl pro většinu lidí Jugendstil nebo art nouveau čímsi bezcenným. Obrazy Gustava Klimta a Alfonse Muchy, vázy Émila Gallé, interiéry Henryho van de Velde či Victora Horty, fantastická architektura Antoni Gaudího – to vše bylo v celé Evropě, od západu na východ, považováno za kýč. Ale vkus se mění a všichni tito umělci byli najednou „in“. Přepych i splín začátku 20. století jako by nás náhle dohnal. A je zcela logické, že jsme začali znovu objevovat i hudbu tohoto období. A s ní i Zemlinského. V této době na sebe jeho hudba poutala pozornost především svojí smyslnou nádherou a mimořádnou naléhavostí. To platí především pro jeho Lyrickou symfonii, Šest zpěvů podle básní Maurice Maeterlincka a Druhý smyčcový kvartet. Uznání se dočkaly i jeho dvě opery na texty Oscara Wildea, Florentinská tragédie a Trpaslík, ačkoliv až v roce 1981, kdy tyto zapomenuté klenoty uvedla Státní opera v Hamburku.
A od té doby se změnilo i mnoho dalšího. V nahrávkách vyšla takřka všechna Zemlinského díla, některá dokonce několikrát. Trpaslík se dnes těší u operního publika široké oblibě a Zemlinského poslední nedokončená opera Král Kandaules se hraje v operních domech od Evropy až po Jižní Ameriku. Za Zemlinského života bylo publikováno jen málo jeho skladeb, ale od 90. let minulého století se jejich katalog takřka zdvojnásobil. V roce 2005 byla objevena nová díla, včetně Cellové sonáty z roku 1894, která má všechny předpoklady stát se hitem.
A Zemlinsky jako člověk? Bylo by snadné, popsat jej prostě jako vídeňského Žida se všemi pozitivními i negativními konotacemi. Ale v jeho případě byla situace složitější. Ve skutečnosti byl Žid pouze z jedné čtvrtiny a z Vídně nebyl vlastně vůbec. Rodina jeho otce pocházela z Kysuckého Nového Mesta poblíž Žiliny, tehdy v Rakousku-Uhersku a dnes ve Slovenské republice. Genealogové dohledali jeho předky až do 17. století a dospěli k závěru, že se jednalo výlučně o katolíky. Naopak Zemlinského matka se narodila v Sarajevu jako dcera sefardského Žida, filozofa a potulného učence jménem Shem Tov Semo. Ten sám byl přesvědčen, že Židé by se měli integrovat do společnosti, v níž žijí. Alexander Zemlinsky tak pocházel ze vskutku „multikulturního“ prostředí, napůl katolického a napůl židovského, v němž se snoubily prvky maďarské, slovanské i turecké. Situaci dále komplikovala skutečnost, že jeho otec, Adolf von Zemlinszky, konvertoval k judaismu a několik let působil jako tajemník vídeňské sefardské obce.
Ačkoliv Zemlinského kariéra začala velmi slibně, po určité době se od něj kritika odvrátila a v roce 1910 dospěl k přesvědčení, že ve Vídni pro něj jako skladatele ani dirigenta není místo. Proto se v roce 1911 odstěhoval do Prahy. Německy hovořící menšina to v Praze neměla vždy snadné, ale Zemlinskému se zde vedlo velmi dobře. Jeho vdova Louise později vzpomínala, že se nikdy nenaučil česky ani natolik, aby si dokázal koupit lístek na tramvaj. Žil zde v etnické izolaci, obklopen především německy hovořícími Židy z Ruska a ze všech koutů střední Evropy.
Byla to doba, kterou si dnes dokážeme jen obtížně představit: v únoru 1912 Zemlinsky pozval Arnolda Schönberga, aby dirigoval koncert v Novém německém divadle. Jako sólista měl vystoupit Pablo Casals. Ten si přál zahrát Dvořákův koncert, nicméně divadelní předpisy zde v té době hudbu českých skladatelů zakazovaly. Casals se proto nakonec musel spokojit s hudbou Saint-Saënse a Haydna. Jen o několik let později málem zmařil pražskou premiéru Mahlerovy Osmé symfonie na poslední chvíli svolaný protest českých sboristů, kteří odmítali zpívat Goetha v němčině. Hudebníci však často dokázali nacionalistické rozbroje překonat a Zemlinsky se v Praze Spřátelil se i s mnoha českými kolegy, především dirigenty Otakarem Ostrčilem a Václavem Talichem. Později se mu podařilo prosadit na scénu Nového německého divadla české drama i hudbu a sám se stal významným propagátorem české hudební tvorby. S Berlínskou filharmonií nahrál oblíbená díla Smetany a Weinbergera a s Vídeňským koncertním orchestrem pořídil nahrávky děl Dvořáka a Fibicha s Jarmilou Novotnou. V Berlíně dirigoval německé premiéry Janáčkovy Glagolské mše a Sukova Asraela. Svými koncerty s Českou filharmonií se zásadně podílel na vybudování pražské mahlerovské tradice, kterou posléze odkázal velkým dirigentům poválečné generace, jako byl Rafael Kubelík, Karel Ančerl nebo Václav Neumann. Nezapomínejme ani, že právě během svého šestnáctiletého působení v Praze vytvořil Zemlinsky nejkrásnější a nejvýznamnější díla své skladatelské kariéry.
(Text byl převzat z článku pro Český rozhlas, 2005)