Markéta Jůzová
Významný francouzský hornista Alexandre Collard, který v roce 2018 zvítězil v 70. ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, dovršil v letošním roce svou jubilejní 10. sezonu v Národním orchestru v Lille. Držitel četných ocenění spolupracuje s orchestry v zahraničí a věnuje se komorní hře v souborech Ensemble Polygones, Les Dissonances a Lille Brass Quintet. Vyučuje na letní Akademii dechových a bicích nástrojů v Surgères a Konzervatoři v Douai, odkud pochází. V době koronaviru vydal nové CD. O jeho aktivitách jsme hovořili ve francouzštině…
Letos si připomínáte 10. výročí působení v Národním orchestru v Lille. Jak se ohlížíte za svou jubilejní profesní etapou?
Deset let je dlouhá doba, a přesto mám dojem, že to bylo včera! Sólohornistou v orchestru jsem se stal v jednadvaceti letech, kdy jsem neměl ještě tolik zkušeností, takže deset sezon bylo pro mne velmi poučné. Nepochybuji o tom, že i dalších deset let mne obohatí. Mezi kolegy se cítím velmi příjemně, čehož si vážím. Vždy je pro mne potěšením s nimi hrát.
Jsem hrdý na to, že náš repertoár je krásný a umožňuje mi objevovat nové aspekty profese, prohloubit mou pozici prvního hráče, můj vztah k sekci a celému orchestru. Ze všeho nejvíce miluji, že si mohu rozšířit své znalosti symfonického repertoáru a hrát díla, která jsem dosud neměl možnost interpretovat.
Období studia na Národní konzervatoři hudby a tance v Paříži před vstupem do zaměstnání bylo pro vás velmi důležité.
Po deseti letech studia hry na lesní roh na konzervatoři v mém rodném městě Douai, kde mne učil pedagog Guy Mouy, jsem zatoužil po studiu v Paříži na renomované konzervatoři, kam odešli všichni studenti, kteří chtěli hudbu provozovat profesionálně. Když jsem začal navštěvovat třídu hornisty Andrého Cazaleta, jsem si uvědomil, že je nutné dostat mou hru na úroveň technické brilance, naučit se být bezchybný, zaujmout a prezentovat se v souladu s očekáváním zaměstnavatelů či porot z orchestrálních a mezinárodních soutěží. Velmi mi pomohly orchestry mladých hudebníků, s nimiž jsem tehdy hrál nejen ve Francii, ale i v Evropě, např. Mládežnický orchestr Gustava Mahlera. Po třech letech v Paříži, stejně jako mnoho Cazaletových studentů přede mnou, jsem získal zaměstnání. Nastoupil jsem do Národního orchestru v Lille.
Jak vzpomínáte na své profesionální orchestrální začátky?
Profesionální dráha sólohornisty v Lille pro mne začala v květnu 2011 a rád si vybavuji, jak se mi líbilo, že náš orchestr má velký repertoár. V každém roce jsem musel nastudovat poměrně mnoho symfonií. Se svou sekcí jsem si s radostí zahrál zábavný Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr Roberta Schumanna. Má pozice mne zavedla ke hře s četnými francouzskými tělesy v Bordeaux, Lyonu, Toulouse i těmi nejlepšími v Paříži, kde jsem hrál s rozhlasovým a operním orchestrem i komorními soubory. Dostal jsem příležitost spolupracovat s Londýnským symfonickým orchestrem, což byl pro mne velký zážitek. Hrát v orchestru, který není váš, se vždy vyplatí. Objevíte nové kolegy, tradice, silné stránky těles. Velmi mne inspirovali k předvedení mého nejlepšího výkonu. Pracovní tempo orchestrů v Londýně je velmi intenzivní.
V repertoáru komorní hudby jsem se rozvíjel hraním na festivalech, hlavně se vznikem souborů Lille Brass Quintet a Ensemble Polygones, s nimiž cestuji a hraji po celé Francii. Mí pedagogové mne připravovali na mezinárodní soutěže. V roce 2011 jsem zvítězil v soutěži FMAJI, jejímž oceněním bylo hrát pět koncertů s pěti různými orchestry. V roce 2013 jsem obdržel 2. místo v mezinárodní soutěži Città di Porcia a chuť soutěžit mne neopouštěla. Nejlepší cestou bylo pro mne stále se snažit a být lepší.
Co mne přimělo pokračovat ve studiu a učení se nových sólových skladeb, abych se stal lepším hudebníkem, bylo dostávat dobré rady od pedagogů, kolegů a přátel. Má poslední příležitost na soutěž, než dosáhnu třiceti let, byla MHS Pražské jaro, která se řadí k nejvýznamnějším soutěžím pro každý nástroj, ale pro lesní roh obzvláště, protože česká hornová hra je famózní. Když se mi podařilo zvítězit v jejím jubilejním 70. ročníku v roce 2018, byl jsem nadšený.
Po MHS Pražské jaro jste debutoval v dalším roce ve Dvořákově síni Rudolfina, kde vás opět jako ve finále soutěže doprovázela PKF – Prague Philharmonia. Byly pro vás koncerty v České republice zážitkem?
Po MHS Pražské jaro v roce 2018 jsem byl pozván na letní festival klasické hudby Třeboňská nocturna, kde jsem se cítil velmi příjemně. Krásné vzpomínky mám na svůj návrat do Prahy, kde jsem opět vystoupil s PKF – Prague Philharmonia. Být pozván na koncert se velmi liší od hraní ve finále soutěže. Dvořákovu síň Rudolfina jsem si velmi při hraní užíval. Během interpretace Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur, KV 417 W. A. Mozarta jsem spolupracoval s vynikajícími hudebníky pražského orchestru. Když bych se s nimi mohl v budoucnu opět vidět a mohli bychom si společně zahrát, měl bych velkou radost.
Se svou ženou, violoncellistkou Natachou Colmez, jste založil soubor Ensemble Polygones. Jakou hudbu jste si oblíbili a jak jste zvládli období šíření koronaviru, jež bylo pro umělce velmi obtížné?
Soubor Polygones dostal příležitost spolupracovat s mladou francouzskou skladatelkou Camille Pépin. Nahráli jsme i několik jejích děl, což bylo silné. Z našeho repertoáru velmi rádi hrajeme nádherný kvintet Zdeňka Fibicha. V období, které bylo úzce svázáno se šířením koronaviru, nebylo pro nás příliš aktivní, ale na léto máme připraveno několik koncertních projektů. V současnosti hledáme finance, protože bychom rádi brzy nahráli další nové CD.
Spolupracujete i s komorním tělesem Les Dissonances. V čem je specifický?
Sestava hráčů funguje bez dirigenta a obtížnost kompenzuje integrací a programem. Zkoušky se konají v rezidenci, všichni hudebníci se setkávají v divadle provinčního města Dijon, společně se stravují, spí ve stejném hotelu a žijí spolu několik dní v týdnu. Všichni debatují o interpretaci a výsledek cítíme na koncertě tak, že každý zná hudbu od srdce a pro nás je společná doba a práce rekreací.
V roce 2020 jste natočil pěkné komorní CD nazvané „Aquarelles,“ na kterém hrajete po boku klavíristy, kterým je Nicolas Royez. Vaše hraní s pianistou je velmi citlivé. Znáte se už dlouho?
S Nicolasem hrajeme již čtyři roky a v uplynulé době jsme spolupracovali velmi pravidelně. Mnohokrát jsme spolu vystupovali, natáčeli skladby na CD, hráli na festivalech, turné, což přispělo k naší hlubší tvůrčí práci. Moc jsme si přáli hrát společně hudbu C. Debussyho a brzy jsme se nadchli jeho dílem Ariettes Oubliées. Pro nás bylo důležité najít v interpretaci krystalický zvuk a souvislý tah ve zvuku jeho hudby a harmonie.
Co se vám líbí na dílech, která jste si pro nahrávku vybrali? Jejich autory jsou Jean Françaix, Claude Debussy, Jane Vignery a Eugène Bozza…
Jejich skladby mám rád z různých důvodů, někdy kvůli barvě zvuků, které autor ve mně vyvolává a zve mne, abych šel hrát díla C. Debussyho. Jindy se mi líbí kvalita dua pro lesní roh a klavír (na rozdíl od skládání pro lesní roh s doprovodem piana), jak je tvoří J. Vignery, nebo mne nadchne znalost komponování skladatele pro lesní roh v případě E. Bozzy. Díla J. Francaixe a E. Bozzy hornisté zpravidla dobře znají. Již dlouho jsem je hrál, cenil si jich a přál si, aby byla zařazena do našeho projektu.
Proč jste pojmenovali nahrávací projekt „Akvarely“? Inspirovali jste se pouze barvami hudby?
„Akvarely“ je název jedné ze sbírek Paula Verlaina, jehož tvorba mne inspiruje poezií, svobodou, úžasem a lehkostí. Pro CD jsem si vybral ilustrace od belgického výtvarníka Brechta Evense, jež nebyly akvarelem, ale kvašovým obrazem, na kterém zachytil větší intenzitu barev a více tajemství s paletami modré a zelené ve vyjádření atmosféry.
Na Azurovém pobřeží jsem navštívila krásný ateliér Aquarelles malíře Jeana Pierra Beroarda. Mnoho malířů lákalo prostředí Provence. Jaký je váš vztah k výtvarnému umění?
Rád se procházím mnoho hodin v muzeu a ve svých myšlenkách cestuji krajinomalbami a představuji si životy postav z žánrových obrazů. Výtvarné umění mne vždy přivede k rozjímání, které mne velmi baví a dělá mi radost.
Které další skladatele preferujete jako sólista a komorní hráč?
Miluji díla slavných hornových skladatelů W. A. Mozarta, R. Schumanna, J. Brahmse, R. Strausse… Baví mne představovat publiku díla, která se příliš často na koncertech neuvádějí, např. sonáty P. Hindemitha, kvintet Z. Fibicha nebo trio G. Ligetiho. Rád pracuji se současnými skladateli, kteří mne mohou vést při interpretaci svého díla, rád jsem jim k službám. Ve Francii např. s Camille Pépinovou.
Jste i pedagogem na své alma mater konzervatoři v Douai. Jaká profesní výzva vám v současnosti nejvíce leží na srdci?
Když učím studenty konzervatoře v Douai, snažím se jim předat své znalosti o budoucím povolání, abych je co nejlépe připravil na integraci mezi hudebníky. Náš repertoár je velmi rozmanitý a často bývá zadáván institucemi, ale snažíme se neomezovat na různé termíny soutěží.
Mám ráda francouzské písně. V Praze jsem navštívila koncert Charlese Aznavoura (2018) a Mireille Mathieu (2019). Atmosféra na obou koncertech byla úžasná. Jak vás ovlivnila tradice šansonů a jakou hudbu rád posloucháte ve svém volném čase?
Poslouchám velmi pestrou hudbu a velmi snadno přecházím z americké funkové scény na japonský city pop, turecký oud, francouzské šansony, anglický rock, kubánskou salsu, madrigaly C. Monteverdiho a kvarteta L. van Beethovena. Snažím se pochopit úspěch, který mohou mít některé hvězdy, zejména v populární hudbě, prostřednictvím jejich repertoáru, pódiových vystoupení a prezentace v médiích. Francouzské šansony mne vždy udivovaly a nutily mne ke psaní textů a komponování, což jsem ještě neudělal, ale věřím, že mé představy později zrealizuji.