Brno, Místodržitelský palác, Stará radnice
Jindra Bártová
Po ročním koncertním hladovění v době covidového lockdownu se Brno v červnu konečně řádně namlsalo: koncerty se konaly v sále konzervatoře a v barokním sále Místodržitelského paláce a přilákaly řadu návštěvníků. Většinu z nich pořádal Klub moravských skladatelů.
Započal 3. 6. večerem k uctění památky svého zesnulého předsedy Milana Bialase (1935–2019). Jako pianista i organizátor dával Bialas své schopnosti do služeb brněnským skladatelům po celý život. Inicioval vznik nových děl, která prováděl sám, či v případě komorní tvorby zprvu s manželkou a později s dcerou Renatou, a stál rovněž u znovuobnovení této instituce v roce 1992. Byl zvolen jejím předsedou a tuto funkci agilně vykonával až do své smrti na konci předminulého roku.
Na programu vzpomínkového večera Klubu moravských skladatelů byla díla jeho členů Rudolfa Růžičky, Milana Slimáčka, Mojmíra Bártka a Vlastimila Pešky v provedení flétnistky Kateřiny Čechové, klarinetisty Emila Drápely a pianistů Inny Aslamas, Ladislava Doležela, Filipa Synka a Dany Drápelové. V poslední části koncertu pak vystoupili příslušníci rodiny Milana Bialase: Sonatinu pro trubku a klavír Bohuslava Martinů zahráli Vlastimil Bialas a Renata Bialasová a Sonety pro klavír Milana Harašty tatáž pianistka, která se ujala i klavírního partu Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír ve spolupráci se svým bratrem Martinem. Jejich vytříbené provedení patřilo k vrcholům večera.
Jen o tři dny později byl v tomtéž prostředí uveden večer k devadesátinám Věry Lejskové. Byl dramaturgicky rovněž velmi nápaditý: střídaly se v něm skladby Vlastimila Lejska, jež duo manželů Lejskových hrávalo společně, s rozhlasovými snímky, z nichž nahrávka Jiřího Skovajsy připomněla tvorbu Františka Schäfera, jehož třídou prošli všichni známí brněnští pianisté včetně obou manželů Lejskových, a celému večeru pak dal další dimenzi Vlastimil Peška, tentokrát nikoliv jako skladatel, nýbrž v roli přednašeče akcentujícího sdělení povídek a fejetonů oslavenkyně, jejíž pisatelské schopnosti ostatně znají i čtenáři Hudebních rozhledů.
Pokračování téhož cyklu nazvaného Od Janáčka k dnešku, v jehož rámci se uskutečnily zmiňované koncerty, se konalo 28. 6. opět v Místodržitelském paláci. Na rozdíl od dřívějších koncertů však měl kromě půvabného vystoupení mladičkých sourozenců Tardonových, žáků ZUŠ Františka Jílka, kteří čtyřručně přednesli Janáčkovy Národní tance na Moravě, na programu skladby vesměs většího zvuku – od hlasově bohatě disponovaných zpěváků přes razantně znějící čtyřruční klavír, smyčcové kvarteto Indigo až po dechové kvinteto Parnas. Ale v těchto případech se už rušivě prosazovala akustika sálu. Celý bývalý komplex původního augustiniánského kláštera, přestavěný Mořicem Grimem v prvé půli 18. století, je překrásný, ale stěny jeho sálu jsou vysoké a strohé, s dozvukem, který interpreti napočítali na plných 7 sekund. Pokud bude tento sál koncertně využívaný – a jeho poloha v centru města a výtvarná vznešenost k tomu přímo vyzývají – bylo by nutné jeho akustiku upravit, což by jistě neznamenalo velký problém.
V programu tohoto večera zazněly kromě Janáčka skladby jeho žáka Jaroslava Kvapila a zástupců dalších generací Jana Nováka, Jana Šimíčka, Zdeňka Zouhara, Vlastimila Lejska a Milana Slimáčka, přinášejících vesměs více či méně invenční úpravy známých lidových písní. Vedle nich znamenala čtveřice skladeb představitele mladší generace, čtyřicátníka Martina Flašara, jiný přístup k folkloru, který kombinuje a variuje témata více lidových písní a představuje tak – jak výstižně napsal autor v úvodním komentáři – „záblesky či fragmenty drolící se historické paměti“.
Interpretačně se na koncertu podíleli kromě zmiňovaných instrumentalistů mladí pěvci Naďa Bláhová, Klára Jelínková a Tomáš Jeřábek ve spolupráci s pianistkou Marcelovou Jelínkovou, která byla na pódiu po většinu večera, a klavíristé Martin Pokorný, Inna Aslamas a Ema Jedlička Gogova. Interpretační úroveň byla vesměs vysoká.
Vedle koncertů Klubu moravských skladatelů navštívilo četné publikum ještě další významnou červnovou akci, jíž byl 24. 6. večer Janáčkova kvarteta v sále konzervatoře, nazvaný Hudba života a věnovaný devadesátinám jeho dlouholetého sekundisty prof. Adolfa Sýkory. Na programu byly vedle Janáčka smyčcové kvartety Samuela Barbera h moll, op. 11, a Felixe Mendelssohna- Bartholdyho Es dur, op. 44, č. 3. Jakkoliv Janáčkovo kvarteto, hrající dnes ve složení Miloš Vacek, Richard Kružík, Jan Řezníček a Břetislav Vybíral, v nich nadchlo vytříbeným projevem, k absolutním vrcholům večera patřil hned vstupní Janáčkův Smyčcový kvartet „Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty“. Janáček jako skladatel a Janáčkovo kvarteto jako soubor totiž tvoří jednotu, jejíž mimořádnost vynikne vždy v mimořádných situacích. Takovou situací samozřejmě byly i devadesátiny bývalého člena, který se souborem spojil mnohá desetiletí svého života a umělecké tvořivosti (též literární – jako autor knihy Z mého života v Janáčkově kvartetu). Znalé publikum u vědomí všech souvislostí přímo dýchalo se souborem, nevyskytl se jediný rušivý zvuk, vládla pouze Janáčkova hudba v dokonalém a dokonale oceněném provedení. Byl to nezapomenutelný večer!
Poslední informace z našeho sledování letního koncertního dění v Brně se sice už vymyká červnovému dění, ale bezprostředně na ně navazuje: v souvislosti s tornádem, jež na konci června zničilo řadu obcí na jižní Moravě a připravilo o život i několik tamních obyvatel, uspořádala brněnská opera benefiční akci Národní divadlo hraje pro Moravu, která proběhla 2. 7. v 17 hodin na prostranství před divadlem. Účinkovali tradičně vynikající brněnský operní orchestr a sbor (sbormistr Pavel Koňárek) a skvělí sólisté Andrea Široká, Roman Hoza, jehož sametový baryton dodal podvečeru sugestivnost, ale dovedl být „v krčmě“ i přesvědčivě rozverný, a Ondřej Koplík, který se ve vražedných tenorových výškách pohyboval s naprostou jistotou. Nad bezproblémovým průběhem podvečera bděl dirigent Marko Ivanovič. Vstup byl zdarma, obecenstvo přispívalo dle vlastní úvahy do pokladniček rozmístěných v prostoru a vskutku se nezdálo, že by do nich někdo házel pouze kovové mince.