Jakub Horváth
Jazzoví fanoušci nepochybně zaznamenali, že 30. října loňského roku uplynulo 75 let od narození legendárního trumpetisty, hráče na křídlovku a jazzmana Pavla Husičky, který byl touto muzikou natolik okouzlen, že jí beze zbytku zasvětil celý svůj život. V medailonu jsem zaznamenal glosy a postřehy Pavlových kolegů a žáků Petra Beneše, Davida Fárka, Daniela Fiedlera, Petra Harmáčka, Ondřeje Kabrny, Lukáše Koudelky, Václava Kozla, Jana Kučery, Felixe Slováčka a Václava Týfy, kteří byli tak laskaví a formulovali své odpovědi dle neměnné struktury následujících otázek:
Co si představíte, když se řekne Pavel Husička?
Kdy jste o něm slyšel poprvé a v jaké souvislosti?
V čem vám imponoval jeho interpretační projev?
Kdy jste se prvně pracovně setkali a jak probíhala vaše spolupráce v následujících letech?
Jak byste jej charakterizoval po lidské stránce?
Konvenoval vám jeho smysl pro dadaistický humor?
Která z jeho proslulých hlášek vám nejvíce utkvěla v paměti?
Našel byste nějaký ekvivalent mezi zahraničními jazzmany?
V čem spočívá jeho největší přínos českému jazzu?
Petr Beneš (*1977, pianista, tenorsaxofonista, skladatel, aranžér, lídr)
Pavel Husička byl vynikajícím trumpetistou a zapáleným pedagogem, milovníkem hudby, vína a jazzu obvzlášť.
Společně jsme se začali vídat na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde působil jako pedagog, a strávili jsme spoustu času v Big Bandu Českého rozhlasu a v Big Chess Bandu, v obojím případě pod vedením Václava Kozla. Za tu dobu jsem jej poznal jako člověka, který byl v orchestru naprosto nepostradatelný, a to nejenom kvůli svým hráčským schopnostem, ale také pro svoji nezaměnitelnou lidskost, kterou pozitivně působil na všechny kolem.
Vzpomínám si, že ty pravidelné zkoušky bigbandu, co jsme spolu léta absolvovali, byly přínosné nejen kvůli samotné muzice, ale možná jsem se jako mladý student těšil více i na to, co se odehrávalo před koncerty, o pauzách, po koncertech, v autobuse apod. Tam se vždy naplno projevil Pavlův osobitý smysl pro humor. A my, jako studenti a nově příchozí generace jazzových hudebníků, měli ideální příležitost nasát inspiraci nejenom hudební, ale i tu do života praktickou.
Pavel byl cokoli, jen ne vážný člověk. Nenechal si ujít jedinou příležitost pobavit své okolí nějakým muzikantským vtipem či hláškou. Bylo jich skutečně mnoho a sdíleli jsme je mezi sebou s velkým nadšením. Dozvěděl jsem se, že jsou někde sepsány. Dobrý čas trochu zapátrat a s úsměvem zavzpomínat. A jako příklad, že i za normálních okolností velice vážné téma stojí za hlášku, přikládám dvě z nich: „Nádor v sobě“ a při výběru bulky v obchodě s potravinami: „Každý si nahmátne svoji bulku.“
David Fárek (*1983, altsaxofonista, tenorsaxofonista, klarinetista, flétnista)
Když se řekne Pavel Husička, začnu se usmívat, protože tam, kde se vyskytoval Pavlík, bylo vždy veselo. O jeho hráčských kvalitách se nemusíme vůbec bavit, byl to totiž muzikant s obrovským srdcem. Hudbu miloval a žil pro ni!
Poprvé jsem o něm slyšel jako o kantorovi na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Později jsem jej poznal i jako hráče malých jazzových seskupení a bigbandů, kde exceloval svojí melodickou invencí, hudebními nápady a také obrovským smyslem pro humor, který se zrcadlil v jeho hře. Interpretačně mi imponoval jednoznačně melodičností svého projevu, přičemž hrál vždy ty „správné tóny.“
Prvně jsme se pracovně setkali ve školní kapele, kterou vedl a které se říkalo Husband. Pavlík byl pověstný i svojí roztržitostí, a v jeho případě bylo díky tomu vždy veselo. Zpětně na to hrozně rád vzpomínám. Všechny studenty zásobil i všemožnými nahrávkami, protože měl velký přehled o jazzové hudbě.
Po lidské stránce byl kamarád od první chvíle! Myslím, že ho všichni museli mít rádi, protože byl neuvěřitelně přátelský.
Studnice Pavlova humoru neměla nikdy dna a jeho nezapomenutelné hlášky budou žít na věky. Z těch nejznámějších se mi vybavují například tyto: „Dvanáctka je desítka s dvěma přistavěnými vodkami.“ „Pavlala Husička po Dunaji.“ „Vašku, já se omlouvám, že jdu pozdě na zkoušku (asi o jeden a půl hodiny)… ale umřel mi taxikář!“ „Ta chemoterapie, ta se teda pije!“ „Já si kuře nedám, nejsem přece kanibal! “ „Pane vrchní, já bych si, prosím, dal ten stejk, ale mám trochu obavu, aby to nebyl mistejk!“ A mnoho jiných…
Již zmíněnou melodičností bych jej připodobnil k Chetu Bakerovi, případně ke Cliffordu Brownovi. Pavel svou hrou inspiroval a motivoval celou řadu muzikantů mnoha generací. Vím, o čem mluvím, protože mu vděčím za již zmíněné, a jsem velmi, velmi rád, že jsem měl tu čest se s ním potkat a hrát s ním.
Daniel Fiedler (*1979, pianista, skladatel)
Když se řekne Pavel Husička, představím si „sluníčko“ nebo „poklad“. Poprvé jsem ho potkal v polovině devadesátých let na jam sessionu U Staré paní, kde se tehdy po půlnoci jamovalo skoro každý večer. V ten moment mi bylo asi patnáct let a neznal jsem tehdy skoro nikoho z přítomných hráčů, takže Pavel byl pouze jedním z několika vynikajících hudebníků, se kterými jsem se v danou chvíli seznámil. Přesto si však pamatuji jedno poučení, které mi mile vmetl do tváře, když jsem s ním nesměle zapředl první rozhovor. Řekl mi totiž: „Mně laskavě nevykej, muzikanti si zásadně tykají.“
Pominu-li interpretační stránku, Pavel se v improvizaci vyznačoval střídmostí a melodičností, která nebývá u improvizátorů příliš obvyklá. Stručně řečeno: Husajda nikdy nezahrál víc, než bylo třeba, přičemž všechno, co zahrál, mělo „hlavu a patu“.
Jak jsem uvedl, Pavla jsem poprvé potkal na jam sessionu, přičemž je příznačné, že se naše hudební setkání odehrávala v tomto duchu i nadále, obvzláště nedlouho před jeho smrtí, kdy jsem po tři roky pořádal každou středu v pražském Blues sklepu jam session, kde byl Pavel stálým hostem, ba co víc, brzy se stal místní VIP, podobně jako Tony Viktora. Dokonce by se dalo říci, že Husa odešel souběžně s těmito večírky, jejichž ukončení přežil pouze o několik málo měsíců.
Pavel byl „boží člověk“, všude kolem sebe vytvářel milou a veselou atmosféru. Mnohokrát jsem si od jeho smrti pomyslel, že lidé jako on by snad neměli nikdy umírat.
Jeho smysl pro vtip mně bezesporu konvenoval. Nejsem si sice jist, zda se jednalo přímo o „dadaistický“ humor, ovšem intelektuální a kultivovaný byl nesporně; v tomto ohledu se přibližoval svému oblíbenci Karlu Velebnému.
Pavel byl bezednou studnicí hlášek, například jednou mne a mé přátele bavil od deseti večer do šesti hodin ráno, a to prakticky nepřetržitě. Dokážete si představit, kolik hlášek tehdy padlo? Bez ohledu na to mě vždy rozesměje jeho výrok, u něhož jsem sice paradoxně osobně nebyl, přesto však věřím jeho autenticitě: Jednou po koncertě se Husa vracel s celým orchestrem autobusem do Prahy a cestou usnul. Na cílové stanici ho tedy spoluhráči probudili s tím, že už jsou v Praze. A Pavel na to se zjevnou nechutí odvětil: „Ach jo, další vystoupení… “
Jeho střídmost a melodičnost v hraní mně připomínala Cheta Bakera, ovšem jednou jsem slyšel pozoruhodný názor, že hraje podobné melodie jako Keith Jarrett ve svém slavném triu, které interpretovalo známé jazzové standardy. Tento nezvyklý postřeh má bezesporu něco do sebe.
Nejsem v pozici, abych mohl posoudit Husův přínos českému jazzu, mohu však říci, že jsem doposud nepotkal jemu podobnou bytost, resp. člověka, který by miloval až do svých posledních dnů hudbu natolik, aby strhl i vlažné hráče k pro ně nestandardním improvizačním výkonům. Pája byl prostě po profesní i lidské stránce opravdu „poklad“.
Petr Harmáček (*1983, trumpetista, hráč na křídlovku, skladatel, aranžér, lídr)
Když se řekne Pavel Husička, představím si úžasného chlapíka, geniálního muzikanta a především super parťáka a kamaráda.
Poprvé jsem o něm slyšel od svého učitele na trubku na chebské ZUŠ Karla Bosáka, který s ním studoval na konzervatoři v Kroměříži. Pak už jsem si jej dával do souvislosti s některými tělesy a objevoval jsem jeho interpretaci víc a víc.
Pavel byl génius okamžiku. Někde jsme hráli s TOČR a vepředu seděli nějací papaláši. Jeho to strašně štvalo, tak protlačil do jazzového standardu v danou chvíli Internacionálu. Zahrál ji v rámci improvizace takovým způsobem, aby tam seděla jako „prdel na hrnci“. Měl naposloucháno hodně muziky a znal vlastně úplně všechny nahrávky. Dodnes od něj mám doma stočené kazety některých desek, které bych nikde jinde nesehnal.
Prvně jsme se potkali okolo roku 2000. Tehdy jsem přijel na Konzervatoř Jaroslava Ježka přímo za ním a tuto konzultaci k přijímacím zkouškám mi domluvil právě zmiňovaný Karel Bosák. Byli jsme domluveni na jedenáctou hodinu, tak jsem tam čekal a Husa přijel až v jednu hodinu odpoledne. Byl totálně zničený a nadával, že jim dal Felix na zkoušce zabrat. Pak jsme šli do třídy a povídali si o muzice, hráli, poslouchali big bandy, Davise, Bakera a další Pavlovy oblíbené trumpetisty. Byl jsem u něho dobrých sedm hodin. Jako by to bylo včera.
Po lidské stránce bych ho charakterizoval jako obrovské médium, super muzikanta i člověka. Chodil pozdě, ale to mi nevadí. To já taky. Svým úžasným smyslem pro humor a svými hláškami dokázal popravit jakoukoliv negativní energii.
Husa byl originál! Největší. Stejně jako Džuso Baroš nebo Laco Déczi. Tihle tři cestičku k jazzu tolik umetenou neměli. Museli si ji maximálně vyšlápnout v tehdejších podmínkách, ale zase se jim to vrátilo v originalitě. Dnes je situace v lecčem snadnější, existuje mnoho tutoriálů, dostupných škol a hlavně nahrávek. O to je zase větší konkurence. Naši předchůdci tohle neměli.
Pavlův největší přínos českému jazzu bych viděl ve skutečnosti, že hrál velice aktivně po celou dobu svého života. Všude, kde to šlo! Dodnes si pamatuji, jak s námi jamoval v šatně na Československém jazzovém festivalu v Přerově. My jsme tenkrát dohráli, Husa přinesl láhev vína, sedl si k nám do šatny a všichni jsme spontánně jamovali asi dvě hodiny. To byl strašně silný moment, na který moc rádi vzpomínáme.
Ondřej Kabrna (*1976, pianista, skladatel, aranžér, lídr)
Když se řekne Pavel Husička, představím si dobráka od kosti, velkého svéráze v hraní i mimo ně a figurku, kterou bylo vždy radost potkat.
Poznal jsem ho na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde vyučoval, a potkával jsem se s ním na svých hodinách u Jiřího Růžičky. Myslím, že k němu chodil na pianové konzultace, protože byl také slušným klavíristou.
Pavel hrál svojsky (hlavně frázováním a výběrem tónů) a podle mě naprosto pudově. V malé partě tak fungoval skvěle, byl to prostě rozeznatelný hráč, a těch je málo. Poprvé jsme spolu hráli v Salmovské literární kavárně, kde jsme doprovázeli Báru Liškovou při jejím recitálu. Já byl tehdy abstinent, takže jsme si potykali nad koblihou.
Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako velmi svérázného člověka. Nešlo ho nemít rád, byť ta spolupráce někdy nebyla jednoduchá. Nepatřil zrovna k dochvilným lidem, obvykle se objevil těsně před začátkem produkce a hledal dusítko, noty apod. Ale pak začal hrát a hrál hezky.
Jeho smysl pro humor byl pověstný. Vzpomínám si například, jak jeden nejmenovaný kolega přijel na motorce, vstoupil do šatny v helmě a Pavel okamžitě zareagoval: „Jsi helmut? “ Z jeho proslulých hlášek mi utkvěla v paměti zejména tato:„Kdo jsi bez vína, hoď první kamenem… “
Pavlův ekvivalent mezi zahraničními jazzmany by se dal určitě najít, ale já ho nehledám. Ekvivalentní totiž znamená nudné a mě baví originál.
Jeho největší přínos českému jazzu spočívá v tom, že patří do celé mozaiky hráčů, kteří hráli pudově, což dnes dokáže málokdo. V současné době se totiž klade velký důraz na jazzovou vzdělanost. Domnívám se, že Pavel z vysoka kašlal na jazzovou harmonii jako na vědu, zato měl hodně naposloucháno a hrál tak, jak cítil, tudíž byl rozpoznatelný po prvním tónu. Nikdy se nešplhal příliš do výšek, ale co zahrál, to bylo hezké a naprosto v pořádku. Stejným způsobem fungoval i jeho velký kamarád Tony Viktora. Tihle hráči si nepotřebovali dokazovat, že něco umí. Hráli poctivě a dobře, nestarali se o kritiky, nehlídali si, jak vypadají na Instagramu, ale žili opravdový jazzový život včetně chlastu a dalších věcí. Zkrátka v jejich hráčském projevu bylo vždy slyšet dobré i špatné, a proto bylo nesmírně inspirativní a obohacující je doprovázet.
Lukáš Koudelka (*1981, trumpetista, hráč na křídlovku)
Když se řekne Pavel Husička, představím si nostalgické vzpomínky na téměř desetileté, krásné období mých začátků, které jsou s osobou Pavla Husičky úzce spjaty. Já – úplné ucho a Pavlík – legenda. Co setkání, to zážitek
Znal jsem Pavla z vyprávění klatovského rodáka, jeho kamaráda a „štymkolegy“ od Vlacha, Pavla Czajczyka ještě před svým příchodem do Prahy. Hned v prvním ročníku na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem k němu byl přidělen na improvizaci. Regulérních vyučovacích hodin za šest let studia sice proběhlo tolik, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky, zato hodin strávených vedle sebe v trumpetové sekci i mimo ni byly stovky.
Pavlíkův naturel se projevoval v jeho hraní. Svými chorusy byl okamžitě rozpoznatelný, a tudíž nenapodobitelný. Byl v nich slyšet jeho pověstný a okamžitý humor. Zakomponování několika témat standardů, úryvků lidových písní či témat z klasiky bylo nedílnou součástí typického Pavlova sóla; kromě toho byl také zdatným pianistou.
Než jsem nastoupil v roce 2003 na „ježkárnu“, dostal jsem „lano“ od Bohouška Volfa do Bohemia Big Bandu, jehož byl dirigentem. Bylo to asi díky přímluvě legendárního saxofonisty Sváti Čecha, se kterým jsem v Klatovech už nějaký čas hrál v Západo-Čechově Big Bandu. Sedět vedle takových velikánů jako Vladimír Žižka, Zdeněk Pulec, Sváťa Košvanec, Josef „Bažík“ Pavelka, František Kryka, Zdeněk Zahálka, Jirka Kudrman, Sváťa Macák a samozřejmě Pavel Husička bylo mým splněným snem. Od té doby jsme se spolu setkávali téměř v každé trumpetové sekci: Big Band Českého rozhlasu pod vedením Václava Kozla, Bohemia Big Band, Big Band Felixe Slováčka… Téměř deset společných, nezapomenutelných let.
Pavlík byl naprosto bezelstný, čistý člověk. Měl rád život a uměl si jej užívat plnými doušky. Byl tělem i duší jazzmen, a tak i žil. Nespoutaný, trochu roztržitý, neodhadnutelný, většinou nedochvilný (nikdy však nic nepromeškal, pokud mu tedy nezemřel taxikář), ale vždy pozitivní.
Pavlův humor byl dokonalý, trefný a jeho hlášky zůstanou mezi muzikanty navždy. Dokázal si udělat legraci jak sám ze sebe, tak z druhých, ale nikdy vulgárním či ponižujícím způsobem. Slyšel jsem (spíše zprostředkovaně) asi většinu jeho hlášek, ale vždy se vynoří nějaká nová, mně neznámá. V tom množství se není čemu divit. Mám rád fórky typu: „Podívám se do not, jestli si můžu dát, nebo musím dát.“ „Nalileo Nalilej!“ „Dám si trojku do dvojky.“ apod.
Pavlík hrál srdcem a hlavou. Nehrnul se do žádných stratosfér a techniky, což je doména většiny trumpetistů – hrát nahlas, rychle, vysoko. Ovšem z jeho raných nahrávek je slyšet, že i to zvládal. Uměl zahrát stylově glennmillerovská sóla, dixieland a samozřejmě standardy. Hrál chytře, někdy úsporně, někdy vystřihl takovou hadici, že jsme úžasem oněměli. Trochu mi připomínal křídlovkáře Ack van Rooyena. Ale Husa byl prostě Husa, jedinečný, nenapodobitelný originál…
Myslím, že vlastní existence Pavla Husičky je největším přínosem českému jazzu. Jeho jméno je synonymem pro český jazz.
Václav Kozel (*1940, dirigent, aranžér, skladatel, pianista, altsaxofonista)
Když se řekne Pavel Husička, představím si jednoho z prvních jazzmanů u nás. Poprvé jsme se setkali v roce 1965 v tehdejším Gottwaldově, kde jsem účinkoval v rámci jazzových půlhodinek s Orchestrem Eduarda Parmy v kavárně Interhotelu Moskva a Pavel nás chodil poslouchat.
Od roku 1975 jsme byli ve společném angažmá v Orchestru Karla Vlacha, a když vznikl o dva roky později jazzklub Parnas, sestavil jsem z předních hudebníků tehdejší jazzové scény Nonet, jehož byl Pavel od počátku členem. Poté jsem obsazení rozšířil na All Stars Big Band a ani v tomto tělese Pavel nechyběl. Až do svého skonu byl rovněž kmenovým hráčem Big Bandu Českého rozhlasu, jehož jsem byl od roku 2002 šéfdirigentem. Kontinuálně jsme tedy spolupracovali pětatřicet let. Kdykoliv hrál Pavel sólo, vždy jsem se mohl stoprocentně spolehnout, že bude mít hlavu i patu, jak po harmonické, tak i melodické stránce. Byl to špičkový chorusový hráč, proslulý zejména citacemi známých melodií, které dokázal trefně a vtipně aplikovat do svých improvizací.
Patřil mezi mé blízké přátele, často jsme spolu chodívali na různé „hudební nápoje“ a prožili jsme tak mnoho a mnoho neuvěřitelně příjemných a obveselujících okamžiků. V kolektivu byl velmi oblíben, i když chodil často na nahrávání pozdě. Jednou se při takovém pozdním příchodu panu Vlachovi omlouval a jako důvod uvedl, že mu zemřel taxikář.
Pavlův humor byl nezapomenutelný. Vymýšlel úžasné hlášky, například: „Pane dirigente, tady v notách je špatná chyba“ nebo „Nádor v sobě“ a mnoho dalších. Když dostal v Karlových Varech Cenu Gustava Broma za celoživotní přínos jazzové muzice, řekl, že tam bylo hodně populárních lidí – tzv. „serebrit“.
Vzorů v Americe by měl asi dost, ale on šel vlastní interpretační cestou. Pavlův největší přínos českému jazzu spočívá v jeho nefalšované posedlosti ryzí jazzovou muzikou a absolutní věrnosti tomuto žánru po celý život. A takových muzikantů u nás nebylo mnoho.
Jan Kučera (*1948, kytarista, aranžér)
Když se řekne Pavel Husička, představím si menšího chlapíka s tmavýma očima, který s
vážnou tváří právě pronáší jednu ze svých parafrází, rčení či absurdních slovních hříček, jež ho napadaly, jak sám tvrdil a já mu to věřil, přesně v danou chvíli. Když se řekne Pavel Husička, slyším v duchu témbr jeho křídlovky a dodnes si dokážu představit, jak by znělo v jeho podání téma některé skladby. Když se řekne Pavel Husička, představím si zábavného společníka, s nímž nikdy
nebyla nuda a který nám často zpříjemňoval dlouhé hodiny cestování na zájezdech. A hlavně,
když se řekne Pavel Husička, vidím nadaného a citlivého muzikanta, jenž hudbu miloval a věnoval se jí do posledního dechu.
S Pavlem mě kdysi při návštěvě jazzklubu Parnas seznámil pianista Luděk Švábenský. Společně jsme ho tehdy přesvědčovali, aby nastoupil jako trumpetista po odcházejícím Jiřím Hlavovi do skupiny Strýci, ve které jsme v té době oba hráli. Pavel nechtěl, byl věrný Orchestru Karla Vlacha. Trvalo ještě několik dalších let, než jsme se stali kolegy v big bandech a posléze také na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
Poprvé jsme se pracovně setkali, pokud nepočítám několik svých studiových záskoků v Orchestru Karla Vlacha, jako kolegové v Big Bandu Václava Kozla a od té doby jsme spolu hráli v
různých seskupeních a orchestrech včetně posledního angažmá v Big Bandu Felixe Slováčka, kde působil až do svého skonu.
Pavel byl především jazzman, ale velmi přizpůsobivý a neměl problém s interpretací i v dalších oblastech hudby. Nikdy jsem také neslyšel, že by se z principu vymezoval vůči nějakému jinému hudebnímu žánru. Když v tom cítil muziku, bral to. Byl zdatným klavíristou, rád hrál témata v bloku stylem George Shearinga, a díky svému cítění harmonizoval standardy vždy jednou z těch pěkných možností, které mají jazzmani rádi. Z jeho improvizace obecně bylo vždy zřejmé, že ví, co pod jeho sólem v té chvíli hraje rytmika, a patřil k těm bohem políbeným, u nichž vítězí muzikální,
logická a zpěvná fráze nad samotnou technikou. Myslím, že jeho nejoblíbenějším nástrojem byla
křídlovka, a moc rád vzpomínám na jeho interpretaci balad.
Byl jedním z nejpříjemnějších lidí, s kterými jsem se v životě setkal. Působil velmi empaticky a dalo se s ním mluvit takřka o všem. Nějak mě nenapadá, že bych ho někdy slyšel někoho opravdu zle pomlouvat, a to ani v případech, kdy si to dotyčný zasloužil. Stávaly se mu neuvěřitelné příhody, věci, které by se snad nikomu jinému přihodit nemohly a pro jejichž výčet tady není místo. Uměl žít v noci a jít s ním někam na poslední dvě deci bylo dost riskantní. Mnohdy, jak vím z vlastní zkušenosti, to končilo ranní kávou v některém nonstopu a pořád bylo o čem mluvit. Pavel nikdy nenaléhal, ale jeho návrh na tu opravdu poslední dvoudecku se jaksi nedal odmítnout.
Co se týče humoru, byl génius. Uměl si hrát se slovíčky, někdy mu stačila záměna či přidal
písmeno nebo změnil předložku a věta dostala úplně jiný, komický význam. Člověk si říkal: Proč
to nenapadlo mne? Vždyť je to tak jednoduché! Mám rád mnoho jeho zvěčnělých výroků, ale jeden mi mluví přímo z duše: „Já mám obzvlášť silně vyvinutou slabou vůli.“
Domnívám se, že způsob Pavlovy interpretace vycházel z jeho povahy včetně špetky humoru v občasné citaci. Byl natolik osobitý, že k němu nikoho přirovnat neumím.
Pavel byl vynikající muzikant a myslím, že nebylo mnoho jazzmanů té doby, s nimiž by si
nezahrál a kteří by ho rádi nepřijali. Uměl se přizpůsobit stylu a jeho hudební erudice byla
mimořádná. Zůstalo po něm poměrně dost studiových nahrávek, ale jak vím, nejraději měl
atmosféru jazzklubu a live hraní. Nakonec mu vzhledem k těžké nemoci docházely síly, ale jazz, který miloval, hrál v klubech do poslední chvíle. Určitě by nebyl rád, kdyby mé vzpomínání končilo smutně, a proto na závěr ocituji ještě jednu z jeho nezapomenutelných hlášek, z nichž mnohé dokazují, jak sám sebe v nadsázce uměl nebrat vážně: „Já nikdy nevím, kdy mám dost, ale vždy přesně vím, kdy mám málo!“
Felix Slováček (*1943, klarinetista, sopránsaxofonista, altsaxofonista, dirigent, skladatel)
Když se řekne Pavel Husička, představím si vodíkovou bombu. Prvně jsme se potkali na LŠU ve Zlíně, protože jsme byli oba tamní rodáci, a kromě nás dvou nemohu ve výčtu zlínských muzikantských patriotů opomenout ještě Jirku Hlavu a Josefa „Bažíka“ Pavelku. Už během těchto školních let se Pavel intenzivně věnoval dixielandu, který měl ve Zlíně velmi vysokou úroveň a jehož uměleckým vedoucím byl pan Ševčík.
Poté jsme spolu studovali na konzervatoři v Kroměříži, která byla tehdy přejmenována na Vyšší hudební školu, a hráli jsme ve školním big bandu. Když jsem přišel v roce 1968 do Prahy, opět jsme se potkali ve společném angažmá v Orchestru Karla Vlacha, u něhož Pavel zůstal více než dvacet let. Na přelomu 80. a 90. let se stal členem TOČR a JOČR, jemuž jsem tehdy šéfoval, a hrál se mnou i po mém odchodu z rozhlasu, takže jsme byli v intenzivním kontaktu až do jeho skonu. Svého času jsem měl v orchestru všechny tři Zlíňáky, tedy nejen Pavla, ale i Jirku Hlavu a „Bažíka“ Pavelku, a byl jsem tomu rád. Když má člověk ve své kapele tři nejlepší kamarády, hodně mu to pomáhá, protože se může jejich prostřednictvím dozvědět, co se o něm „bokem“ říká. A to je nesmírně důležité. Bohužel už všichni tři odešli do muzikantského nebe.
Pavel měl neuvěřitelnou improvizační schopnost a orientoval se dokonale v harmonii. Kdykoliv mohl odložit trumpetu, sednout si za klavír a doprovázet nás. Také jsem mockrát zažil, že se před koncertem nerozehrával na trumpetu, ale seděl za pianem a hrál známé jazzové standardy, do nichž si vymýšlel zvláštní „kila“. Při hraní chorusů však nekopíroval pouze harmonickou linku, ale byl zároveň úžasný melodik. A právě touto schopností dokázal nejvíce oslovovat posluchače, protože ve svých improvizacích citoval slavné melodie napříč žánry, jež vždy dokázal napasovat do správné harmonie. Samozřejmě patřil také mezi spolehlivé bigbandové hráče, a pokud bylo třeba v některé skladbě zahrát parádní jazzové sólo, chopil se toho úspěšně Pavel. Nevím však o tom, že by si sóla nějakým způsobem doma připravoval. Myslím si, že je ze sebe pálil a chrlil rovnou z fleku. Většina hráčů, když neví, jak při improvizaci v daném místě pokračovat, použije techniku – bezhlavě nahoru a dolů. Pavel však věděl u každé noty, proč ji tam právě sází. I když zahrál jeden dlouhý „držák“, znělo to v jeho případě zajímavě, a pokud použil běh, bylo jeho tónové složení nikoliv nahodilé, ale kvalitně prokomponované.
V rámci svého Big Bandu jsem utvořil i malou partu, tzv. Swing Band, kde hrál na trumpetu Pavel, na trombon „Bažík“ a já jsem střídal saxofon s klarinetem. Při těchto produkcích byla vždycky radost sledovat, jestli Pavel během svého sóla zahraje nějaký známý melodický fragment, který bych mohl vzápětí třeba také použít. Byl v tom maximálně zběhlý, protože v malých partách a na různých jam session hrál téměř denně. Dá se bez nadsázky říct, že neexistoval večer, aby nešel do jazz klubu. Vždy totiž tvrdil, že je lepší jít hrát před živé publikum, třeba i zadarmo, než doma cvičit.
Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako neuvěřitelně hodného a citlivého člověka nejen ve vztahu k muzice, ale i ke všem kamarádům. Patřil do okruhu mých blízkých přátel a prožili jsme spolu obrovský kus života. Nikdy například nezapomenu na společný zájezd do Španělska se zmiňovaným Swing Bandem. Navzdory dlouhé cestě to však nebyl žádný opruz, protože Pavel nás dokázal celou dobu bavit svými vtípky a strašně se těšil, až zastavíme v první španělské hospůdce a dáme si „tinto“. Nutno podotknout, že se svými fórky projevoval už za raných zlínských časů a naštěstí mu tento dar úžasného smyslu pro humor vydržel po celý život. Neproběhlo tak jediné natáčení, aniž by nepronesl několik hlášek, například: „Podívám se do not, abych zjistil, jestli si dát můžu, nebo musím.“
Hrál s oblibou na křídlovku, a proto se mu ze zahraničních jazzmanů hodně podobal Chuck Mangione a samozřejmě Chet Baker, který měl obdobně romantický a sváteční přístup k muzice.
Pavel měl velký okruh posluchačů, pohyboval se ve společnosti Karla Velebného a dalších slavných jazzmanů, tudíž se o něm hodně vědělo. Řekl bych, že trumpetisté, kteří neměli vlohy k tomu, aby kráčeli ve šlépějích Vaška Týfy, sledovali a poslouchali interpretační styl právě Pavla Husičky, jenž se tak pro ně stal velkým vzorem. A v tom je jeho největší přínos českému jazzu.
Václav Týfa (*1943, trumpetista, hráč na křídlovku)
Když se řekne Pavel Husička, představím si velmi dobrého trumpetistu-chorusáře, který se specializoval na hraní v malých jazzových skupinách.
Poprvé jsem o něm slyšel v průběhu 60. let, když jsem se stal členem Orchestru Karla Vlacha. Do tohoto tělesa ale Pavel nastoupil až po mém odchodu, takže prvně jsme spolu hráli v druhé polovině 70. let, když vznikl jazzklub Parnas a Václav Kozel při této příležitosti založil svůj Big Band. Během mého členství v Orchestru Ladislava Štaidla jsme se s Pavlem příliš nevídali, až teprve v 90. letech jsme se opět setkali, když jsem znovu nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Především však musím zmínit naše společné působení v Big Bandu Českého rozhlasu pod vedením Václava Kozla, a to od roku 2002 až do Pavlova skonu. V tomto období jsme se vídali docela intenzivně, protože se každý měsíc připravovala nová veřejná nahrávka. Také jsme se občas setkali v trumpetové sekci Bohemia Big Bandu, který řídil Bohuslav Volf.
Pavel hrál na trumpetu jiným stylem nežli já, ale svým zaměřením chorusáře byl bezesporu výborný. Po lidské stránce bych jej charakterizoval jako prima člověka a skvělého kolegu, který patřil k mým blízkým přátelům.
Pavlův smysl pro humor k němu neodmyslitelně patřil a mně osobně se velmi líbil. Znal jsem tisíce jeho hlášek a slovních přesmyček, ale absolutně nejvíc mě odrovnal, když jsme jednou natáčeli v rozhlase právě za éry Vaška Kozla. Pavel zásadně chodil všude pozdě, a když jednou přišel opět pozdě na frekvenci do Áčka, jako omluvu řekl Vaškovi, že mu během cesty zemřel taxikář! To byla největší hláška, kterou jsem od něho slyšel, a celá kapela byla pochopitelně mrtvá smíchy.
Pavlův největší přínos českému jazzu spočívá ve skutečnosti, že tak dobrých trumpetistů a kamarádů do party bylo a je velice málo.
Pavel Husička zemřel 14. listopadu 2010 v Praze ve věku pětašedesáti let.