9. 8. 1930 – 22. 12. 2020 Jarmila Doubravová
Narodil se v Polsku, žil na Slovensku a do Prahy dojížděl na různé premiéry, své i cizí, sympozia nebo konference. Při jedné z nich, celostátní konferenci o interpretaci v r. 1988, jsem skladatele a teoretika Romana Bergera poznala. V Praze žili jeho přátelé: Dr. Eduard Herzog, Jan Klusák a Marek Kopelent.
O jeho životě a tvorbě lze nalézt řadu studií v různých kontextech; vedle současných nekrologů (A. Šuba a d.) např. v Dějinách hudby N. Hrčkové (VI., 2005), ucelený obraz s analýzami pak u Lubomíra Chalupky: Slovenská hudobná avantgarda. Štýlotvorné formovanie skladatelskej generácie nastupujúcej v 60. rokoch 20. storočia (2011). Dramatické životní osudy byly umocněny povahou skladatele, který se nesmiřoval s polovičatostí. Po studiích klavíru na Vysoké hudební škole v Katovicích, která musel ukončit kvůli perzekuci rodiny, nastoupil na studia ve Vysokej škole múzického umenia k profesoru Kafendovi, kde studia ukončil v r. 1951. Absolvoval jako skladatel (po studiu u prof. Kardoše) v r. 1965 skladbou Transformácie. Byly provedeny na festivalu ISCM v Praze a později měly být provedeny i ve Varšavě, ale skladatel to odmítl kvůli postoji Polska v r. 1968. Do r. 1966 učil klavír na bratislavské konservatoři, krátce působil na zvukovém pracovišti Československé televize, stal se tajemníkem skladatelské sekce Slovenského svazu skladatelů (1967–1968); za normalizace byl na osm let „nezaměstnaným“.
Až v r. 1976 „za rehabilitace“ byl přijat na částečný úvazek do uměnovědného ústavu SAV. Na „příkaz shora“ byly v r. 1986 hozeny do stoupy jeho vydané partitury. Od r. 1984 začal spolupracovat s prof. Riečanem v semináři Hudba a matematika. Stal se členem týmu pro novou koncepci umělecké výchovy při ministerstvu školství i poradního sboru ministra kultury. Stál u zrodu festivalu Melos-Étos spolu s Markem Kopelentem a Aloisem Simandlem-Piňosem. Roman Berger se stal členem mezinárodní organizace Římského klubu, jehož důležitou osobností byl na česko-slovenském území Václav Havel, až do r. 2000, kdy vznikla samostatná slovenská sekce. Berger přijímal pozvání do mezinárodních soutěží a sympozií, konferencí, apod. V r. 1990 vystoupil ze Svazu slovenských skladatelů a v r. 1991 odešel ze SAV. Při veřejném zasedání Římského klubu v Praze byla v Betlémské kapli v r. 1994 provedena nahrávka jeho skladby De profundis spolu s úvodním slovem autora („Nepoznaná dimenze-hlubina?“). V 90. letech byla uvedena řada autorských koncertů v Bratislavě, Krakově, Varšavě, a různě v Německu. V r. 1998 se stal čestným členem Svazu polských skladatelů. Udělení Herderovy ceny se datuje o 11 let dříve a existovala i další ocenění.
Soubor esejí Hudba a pravda, vznikal v letech 1977–1987 (vydal Európsky kulturný kruh na Slovensku), druhý Dráma hudby z let 1990–1999 (vydalo Hudobné centrum Slovakia), třetí Cesta s hudbou s mileniálními texty vyšel v r. 2012.
Podtitul prvního svazku: ‘…takto nesmieš mysliet‘ ukazuje, jak se skladatel a občan Roman Berger snažil najít cestu pro člověka, který si je vědom přesahu dobového dění do toho individuálního. Nejde jen o řadu dobových reálií, na něž ukazuje i podtitul, ale o konkrétní události, vystupující jako motivy úvah. Beethoven, Stravinskij, Hudební komunikácia, Muzeum a utópia a pět esejí, vztahujících se k pojmu HUDBA: „Základ hudby je zrejme v ludskom geste, v praslove, v archaickej jednote zvuku, gesta a veci…“, „…zabudlo sa na podstatnú funkciu umenia – na funkciu adaptačnú. Modely nového obrazu světa, zašifrované v súčasnom umení, by mali pomoct človeku v adaptácii na svet sub specie aeternitatis“. (s. 173). Berger se pak postupně zabýval otázkami hudební logiky v Beethovenových klavírních sonátách; ve Stravinském se reflexe zaměřila k ústřednímu problému střetnutí autora s dobou. Ve skicách o hudební komunikaci se jako cantus firmus ozývá pochybnost, zda vůbec existuje a v kladném případě v jakém smyslu. Berger hledal modely muzikogeneze: našel kulturu jako odpověď člověka na nekonečno, nalézal různé typy vztahů člověka ke skutečnosti (homo ludens, faber, symbolicus a sapiens), poukazoval na krizi komunikace, rozpory mezi teorií a praxí, fetišizaci minulosti, projevující se faktografičností na úkor interpretace. Skladatel byl zneklidněn neschopností odborníků poslouchat hudbu bez předsudků, vnímat ji kriticky a tvořivě.
Studie Muzeum a utópia jakoby se zdánlivě týkala něčeho jiného, ve skutečnosti šlo však o totéž: proč fetišizovat minulost? Je tu přece i jiná možnost, totiž prezentovat kulturu v souvislosti všech činností člověka, nejen těch apriorně kulturních. Pak je také možné zachytit vztah člověka ke světu, přírodě, životu. Na tomto místě je třeba připomenout autorovo přátelství s muzikologem Ivanem Mačákem, který v Dolnej Krupé usiloval o uskutečnění předkládané téze. Též je třeba zmínit „artušovský stůl“, kolem kterého se sešla 17. listopadu 1989 česko-slovenská společnost přátel.
Relacemi mezi poznáním činnosti a hudbou jako činností se pak zabývaly eseje z 80. let: Hudba jako funkce života (jde o autorovu formulaci z rozhovoru pro Hudební rozhledy v r. 1981) je jejich společným tématem, ať se jedná o tvorbu nebo o výchovu.
Jako součást autorova stylu vystupuje velké množství odkazů: jakoby se Roman Berger přímo prodíral literaturou různého zaměření i úrovně obecnosti, která se nám v r. 1990 otevřela, počínaje synergetikou či teorií chaosu (H. Haken, I. Prigogin, K. Pribram, R. Thom, S. Weinberg ad.), současnou filozofií (K. Popper, T. S. Kuhn, ad.), různými teoriemi kultury (E. Cassirer, J. Lotman, C. Lévi-Strauss), kybernetikou (N. Wiener), etologií (K. Lorenz), sémiotikou (N. Chomsky, mj.) či muzikologií (O. Elschek ad.), v poslední době pak zvl. fyzika D. Bohma a teologa P. Tillicha, jakož i známého filozofa dialogu Martina Bubera.
Podobně jako Hudba a Pravda není ani Dráma hudby knihou jen na čtení: je to soubor úvah a reflexí, mnohdy polemicky formulovaných. Otevřený list ministrovi kultury (1996) vysvětlil důvody skladatelova odmítnutí provedení De profundis v Paříži (Francie se neozvala v souvislosti s r. 1968), poznámky k prohlášení o deportacích Židů ze Slovenska předcházely dopisu výboru festivalu Melos – Étos (1999), kterým autor rezignoval na místo ve výboru festivalu, který spoluzakládal (festival se odchýlil od původního cíle, totiž „usilovat o živou kulturu proti kulturní menticídě“). Menticída včera, dnes a zítra brojila proti vymývání mozků (nebo vymazávání osobitosti a osobností) posttotalitním způsobem, totiž prostřednictvím zábavy, vedoucí ke zlhostejnění. Rozsáhlá studie Hudba a dráma z r. 1992 se zabývala strukturou a genezí vlastní skladby De profundis pro bas, klavír, violoncello a elektroniku na texty T. Rózevicze. (Toto dílo bylo označováno dokonce za operu „sui genesis“.) Problém, který autor řešil, se však netýkal žánrové příslušnosti, nýbrž poznání, že dramatická hudba vzniká jako výraz (funkce) dramatické existence. Hlbina-zabudnutá dimenzia? (1992) byla věnována tragicky zahynuvšímu polskému prezidentu L. A. Kaczyńskému in memoriam. Připomněla jak skladatelovo De profundis (1975–1980), tak styl filozofování, vycházející z logu: hledání smyslu života.
Sémiotika a prax vznikla jako součást česko-slovenského projektu, vedeného prof. ZdeňkemMathauserems podporou CEU. Byla zaměřená na univerzálie v hudbě a k univerzalistickému charakteru sémiotiky. Podobně jako je tomu s muzikologií, jejíž některé formy autor neměl rád, je tomu i se sémiotikou. Problémem však je, že v obou disciplínách existuje řada směrů, osobností, škol, takže o významu a smyslu lze mluvit až tam, kde cesta k významům nevychází z tzv. aplikace, ale od hudby nebo od sémiotiky. Medzi hudbou a sémiotikou (1996) představuje rozsáhlou práci, konanou pro zmíněný projekt (spolu s J. Bakošem a autorkou pod vedením Z. Mathausera), v níž se autor zabýval existenciálním rozměrem sémiotiky – totiž semiózou (= nabývání významu nebo jeho ztrácení). Hra na demokráciu představuje referát pro česko-slovenskou sémiotickou konferenci v r. 1995 s názvem Společenské hry v analytickém přístupu. Autor přispěl k tématu „člověka bez skrupulí“ (V. Bělohradský) a demokracií jako hry na „ochlokracii“.
Z toho, co již bylo řečeno, zřetelně vyplývá orientace Romana Bergera na globální myšlení. Souvislost všeho se vším, schopnost vidět v kapce vody oceán byla typická pro Johanna Wolfganga Goetha, ale také Karla Čapka; u Goetha byla označena filozofem Wilhelmem Diltheyem jako „das anschauliche Denken“. Sám autor se k tomuto tématu vyjadřil vícekrát výrazně jako skladatel i úvodem k vydání polské nahrávky svého díla Missa pro nobis (2007–2010) na Varšavském podzimu v r. 2011: mše začíná Dies irae na vlastní text autora a pokračuje: Kyrie, Sanctus, Agnus Dei a Hymnus. Autor psal o novém humanizmu a nové estetice, které vedou člověka ke kosmickému vědomí („Myslet globálně, jednat lokálně“ patřilo rovněž k požadavkům Římského klubu) a odkázal na Martina Bubera, Paula Tillicha nebo Davida Bohma.
Třetí soubor esejů Cesta s hudbou vydalo rovněž Hudobné centrum v r. 2012. Směřovalo svými studiemi k pojmenovanému obecnému tématu: Od Palacha po Obamu a Štefánika („Štefánik – Chopin politiky“) a souviselo se souborem Bergerových textů, vydaných též v Polsku. Etika úcty k životu proniká esej Avantgarda dnes? (2012), jakož i dva „eseje na sobotu“ (deník Pravda) z prosince 2012: titul druhého „Svetlo v tuneli“ má příznačné datum 22. 12. 2012.
22. prosince 2020 Roman Berger odešel.