Jan Talich ml. Primárius Talichova kvarteta, které v příštím roce oslaví 60 let od svého založení, dirigent, příležitostný sólista, v zahraničí vyhledávaný pedagog, renesanční milovník života, skvělých houslí a smyčců, dobrého vína a náramkových hodinek. S Janem Talichem jsme se naposledy potkali při vedení masterclassu na California State University, Fullerton, kde Talichovo kvarteto pravidelně působí již mnoho let. Letos byl kurz veden logicky online.
Má první otázka se týká Tvého pohledu na rozdíl v prezenční a distanční výuce. Je něco, co bys na rok trvajícím online prostoru našel pozitivního? Jak se Ti učí „přes obrazovku“?
On-line hodiny jsou lepší, než nebýt se žákem vůbec. Ale to je asi jediné pozitivum, které nacházím. Když natáčíme CD, hledáme ideální akustiku, kvalitu mikrofonů, jejich pozici atd. A stejně nejsme se zvukem občas spokojeni. A najednou máš posuzovat žáka skrze počítačový mikrofon a kameru. Tzn. bez možnosti posoudit dynamiku, kvalitu tónu. Fyzická přítomnost je nutná, abychom mohli odhalit drobné svalové tenze, které mají vliv na kvalitu tónu, uvolněnou techniku atd. Ale je to lepší než nic.
Co se týká ‘streamovaných’ koncertů a živých nahrávek, dnes jediné možné prezentaci hudebníků, tak k těm je opravdu zapotřebí velmi kvalitní techniky. A ta něco stojí. To je další velké omezení. Bohužel amatérské nahrávky z domova se nedají poslouchat. Nicméně nemožnost nahrávky příliš upravovat nás nutí se velmi pečlivě na přenos připravit. Takže všechno zlé je pro něco dobré.
Jak vnímáš pozici pedagoga mistrovského kurzu v porovnání s kantorem tzv. „denního studia“?
Pro mě je ideální ‘kantor’ ten, který posílá své žáky na nejrůznější kurzy a nechává je tak poznávat mnohdy rozdílné názory a přístupy. Možnost nakouknout do „jiných dveří“, které je úkolem pedagogů na kurzech otevírat. Kantor by pak měl pomoci žákovi hledat jeho vlastní cestu k hudebnímu vyjádření a vybudovat pro ni technickou podporu.
Saša Večtomov u svých studentů prosazoval „zpěv na cello“. V jednom ze Tvých rozhovorů jsem si přečetl, že považuješ lidský hlas za nejpřirozenější formu hudebního projevu. Jak přenášíš tento umělecký parametr na své frekventanty a dá se vůbec naučit?
Technické problémy a zvládnutí nástroje nás nesmírně omezují a také někdy deformují naši představivost. Ta má své limity tam, kam až nás naše technika ‘pustí’. A proto je nutné jí pomáhat tyto limity posunovat poslechem toho nejpřirozenějšího – lidského zpěvu. Jinak na nich zakrníme a nebudeme cítit potřebu se technicky zlepšovat a tu představu naplňovat. Ne nadarmo se říká, že těm největším instrumentalistům nástroje zpívají. Ovšem je potřeba se nechat inspirovat těmi nejlepšími zpěváky. Možná si troufnu říct i bez ohledu na žánr. Tam se můžeme učit spojování tónů, jejich barvu, fráze, práci s časem atd.
Honzo, jistě jsi na tuto otázku musel v životě odpovídat nesčíslněkrát, ale stejně mi to nedá a zeptám se. Předpokládám, že máš rád nahrávky svého prastrýce Václava Talicha. V čem jsou pro Tebe jedinečné?
Pro velikou muzikalitu a nesmírný cit pro detail. Je velmi těžké dosáhnout vysoké technické úrovně. Ale neustrnout a stavět na ní své hudební vyjádření, v tom byl Talich podle mého názoru mistr.
Vidíš ve svém múzickém rodu jeden z aspektů potřeby dirigovat? Jak vedla Tvá cesta k taktovce?
Má cesta byla víceméně náhodná. Za doby TKO (Talichův komorní orchestr) se některé skladby nastudovaly lépe a rychleji s dirigentem. A někdy na dirigenta nebyly peníze…
Jak Ti pomáhá hudebně komplexní pohled dirigenta při interpretaci skladeb komorních a dá se mluvit o inspiraci oboustranné? Užiješ znalosti kvartetního hráče při práci s orchestrem?
Ano, je to bezesporu oboustranně přínosné. Kvartetní práce na detailech, intonaci, vedení hlasů, tvoření tónu atd., mi při vedení orchestru moc pomohla. A naopak zase orientace v partituře, v notovém materiálu, vedení frází, rozšíření palety tónových barev mě obohatilo od orchestru.
Ne nadarmo chodil Václav Talich na zkoušky Českého kvarteta a sledoval jejich práci a občas s nimi i hrál kvintety.
Honzo, v Talichově kvartetu hraješ od roku 1997. Co je nejtěžší na životě kvartetního hráče a jaké benefity přináší nepřeberná studnice kvartetní literatury?
Těch úskalí je víc. Už na začátku je potřeba, aby všichni členové měli podobný náhled na hudební vyjádření, tvorbu tónu a další základní věci proto, aby kompromisy při společné práci nacházení jednoho hudebního hlasu nebyly příliš bolestivé a rozdělující. Důležitá je schopnost a vůle přizpůsobení se. Kvarteto je asi nejnáročnější disciplína, co se týká detailní práce a tím pádem časových investic. Ale odměna přichází v nejhlubším hudebním zážitku skrze tu nejčistší formu a v nádherném a rozsáhlém repertoáru.
Jak vnímáš vliv Tvého otce Jana Talicha st. (zakladatele Talichova kvarteta ve složení Petr Messiereur, Jan Kvapil, Jan Talich, Evžen Rattay) na svou hudební cestu, na volbu studií v zahraničí a na lásku ke smyčcovému kvartetu?
Tátovo kvarteto na mě mělo obrovský vliv. Skrze jejich nahrávky jsem v mládí poznal kvartetní literaturu a dodnes mám v uších jejich krásný zvuk. Právě ta zvuková jednolitost a měkkost mi byla inspirací, když jsem do kvarteta nastoupil. Vždy pro mě budou představovat jakýsi etalon kvartetního hraní. Petra Messiereura jsem jako primária obdivoval. V jeho vrcholné formě skloubil technickou lehkost s krásným tónem. Byl to úžasně elegantní houslista se stylovou vytříbeností.
Jak je důležitá pro práci v kvartetu volba hudebního nástroje? Mají kolegové přímý vliv na konečný verdikt výběru nástroje?
Přímý vliv asi úplně ne, ale ze zkušenosti vím, že je potřeba mít nástroje charakterem tónu a barevně podobné. Hrál jsem před příchodem do kvarteta na krásný nástroj od J. B. Vuillauma, ale ten typický francouzský zvuk se s italskými nástroji zbytku ansámblu vůbec nepojil. Po pár letech ‘trápení’ jsem housle vyměnil za italské. Je tu ale otázka dostupnosti a finanční náročnosti těchto nástrojů. A ta finanční nedostupnost se rok od roku zvětšuje.
Z mnoha příhod kolegů ze smyčcových kvartet tuším, že hráč kvarteta musí být nejen skvělým interpretem, ale také a možná především noblesním psychologem. Jak se dá prosadit umělecký názor při nesouhlasu tří kolegů? 😊 Stává se Ti tato situace často?
Již jsem ve věku, kdy se snažím si v takové situaci říkat – „hlavně že jsou děti zdravé, doma nehoří“ atd. Nicméně občas se člověk neubrání v první reakci údivu nad naprostou absencí vkusu a inteligence kolegů 😊. Ale semínko toho jiného názoru a pocitu, že to lze i jinak, je zaseto na obou stranách. A když jeden, lidově řečeno, netlačí na pilu, tak za pár zkoušek může z těch semínek vyrůst jeden plod hudebního náhledu. Samozřejmě ne vždy se to daří řešit na zkoušce takto poeticky.
Také záleží na hloubce nešťastnosti nevyslyšeného kolegy. Smutnému kolegovi se vychází vstříc lépe než naštvaně urputnému.
Zvolil bys cestu primária světově proslulého kvarteta znovu?
Ano. Je to hudebně nesmírně uspokojující.
Jaký je současný život Talichova kvarteta, o co jste díky Covidu přišli a na co se po rozvolnění těšíte?
Přišli jsme, jako všichni hudebníci, o možnost živých koncertů, zájezdů do zahraničí, a to na velmi dlouhou dobu. Ale na druhé straně jsem si užil po dlouhé době více rodinného života, a hlavně mého nejmenšího ročního syna.
Já se snažím těšit na všechno co přichází. Snad s výjimkou návštěvy zubaře a urologie…
Kdybys odjel s kvartetem na pustý ostrov a mohl jsi vzít jeden opus, který by to byl a proč?
Já mám rád ticho. Mám kolem sebe tolik hudby, že mi stále zní v hlavě. A z poslechu jedné skladby, byť sebekrásnější, bych se asi zbláznil.
Jedna z cest ke komorní hudbě pro Tebe vedla skrze klavírní trio a klavírní kvarteto. Jak jsi přivítal nabídku ke spolupráci v dalším renomovaném komorním souboru Smetanově triu? Jak se Ti s kolegy Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem spolupracuje?
Po těch desetiletích v kvartetu jsem měl velkou chuť si zase zahrát triový repertoár. Jednak je tam obrovský výběr krásných skladeb a také člověk může hrát trochu svobodněji než v kvartetu. S Jitkou a Honzou se známe již hodně dlouho a potkávali jsme se na koncertních pódiích, takže ta spolupráce a hledání společné řeči je jednoduchá a příjemná. Srovnání tria a kvarteta je těžké, nicméně po stránce technické přípravy je trio oproti kvartetu procházka růžovým sadem. Ale i ta má svá úskalí a ostny.
Bylo by daleko zajímavější srovnávat, po technické a hudební náročnosti, sólisty a komorní hráče. Ale to asi až jindy.
Děkuji za rozhovor!
Rozhovor připravil Petr Nouzovský