…Umím celý part Floridora z Mamzelle Nitouche…
…a tak jsem slyšel v jejím sále koncerty Miloše Sádlo s Alfrédem Holečkem, pana Hakena, Panenku, paní Tauberovou a mnoho dalších…
…ale to jádro hrané skladby, co skladatel asi cítil, co ho motivovalo, proč byl smutný, proč šťastný. A zkusit to přenést spolu s umělcem na posluchače, aby to zatřáslo nebo pohladilo jeho nitro…
Prof. Ing. František Vejražka, CSc. je profesorem katedry radioelektroniky Fakulty elektrotechnické ČVUT. Mezi jeho hlavní aktivity v odborné oblasti patří místopředsednictví pro Evropu International Information SubCommittee CGSIC (Civil GPS System Information Committe) ve struktuře Ministerstva dopravy USA, vedení projektu TA ČR „Centrum integrovaných družicových a pozemských navigačních technologií “, vedení výzkumného záměru MSM 6840770014 „Výzkum perspektivních informačních a komunikačních technologií“, vedení české účasti na projektu EC FP6 GARDA, Alenia Spacio, Milano, Itálie. Je člen „Action Team“, OSN, Vídeň – aktivita ke sblížení družicových navigačních systémů EU a USA, člen redakční rady InsideGNSS (USA), člen redakční rady GPS World (USA) a Fellow Královského institutu navigace v Londýně. Je milovníkem klasické hudby a pořadatelem Setkání s hudbou v Zengerově posluchárně ČVUT v Praze. Je iniciátorem vzniku Novoročních koncertů ČVUT v Rudolfinu, které připomínají založení ČVUT v lednu 1707.
Pane profesore, kde se ve Vás našla potřeba sounáležitosti s klasickou hudbou a kdy jste poprvé dostal nápad na uspořádání koncertu v rámci ČVUT?
Vypravovat o mých pohnutkách mít něco společného s provozováním hudby na ČVUT je poměrně složité, protože to souvisle sahá někam do r. 2001 a ojedinělé epizody jsou z let šedesátých, tedy z let studentských. Asi je to dáno geneticky: tatínek byl kantor, takový budovatel. Dostal za úkol postavit na vesnici pardubického okresu školu – doslova. Tak zajistil stavbu, stal se řídícím učitelem, škola se rozběhla a
byl jmenován ředitelem jiné školy, která taky ještě nestála. A repete … Bylo jich, tuším, pět. A paní řídicí se o něj pečlivě starala a věrně se s ním stěhovala. Oba byli ochotníci, oba dobře zpívali, oba hráli na klavír, tatínek ještě na housle. Otec byl schopný – podle dnešního slovníku – moderátor, pohotový, vtipný. Moc o této době nevím, ale před časem jsem našel doma plakát, který zve do hospody v jedné vsi, kde „vystoupí největší srandista pardubického okresu Franta Vejražka“. Umím celý part Floridora z Mamzelle Nitouche, protože pardubické divadlo operetu dávalo někdy v r. 1956 s Oldřichem Novým v hlavní roli při premiéře a v repríze alternoval můj tatínek. Hudební život se v té době v Pardubicích rozvíjel, snad zásluhou vedení hudební školy a tak jsem slyšel v jejím sále koncerty Miloše Sádlo s Alfrédem Holečkem, pana Hakena, Panenku, paní Tauberovou a mnoho dalších. Mám někde uložené programy s některými podpisy. Bylo mi třináct, čtrnáct a chodíval jsem na koncerty, což neušlo pořadatelům a „ulovili“ mne pro Hudební mládež, kterou jsem pomáhal organizovat mezi svými vrstevníky na pardubické průmyslovce. Hrál jsem trochu na klavír, měl kolegy houslistu a valdhornistu a tak jsme o nedělích po chvilkách hrávali (naučili jsme se mj. Viottiho houslový koncert), ale po odchodu na vysokou školu už nebyly časové, ani prostorové podmínky na hraní a moje klavíristické pokusy definitivně ukončila poraněná šlacha na prsteníku levé ruky. No, a protože je ve mně zřejmě geneticky kus komedianta, ždibec muzikanta, malinko organizačních schopností, a trochu kantorských vloh a touhy poučovat, pořádal jsem na koleji poslechy LP desek, které jsem si jako člen Gramofonového klubu za kapesné od rodičů se slevou kupoval. A pak dlouho nic, ale moje láska, manželka učila hudební výchovu a zpívala s Olomouckými učitelkami. Oba jsme rádi chodili na koncerty a vybudovali doma poměrně velkou diskotéku. Potěšením nám byla rodina (3 kluci), kantořina nás obou a ve volných chvílích příroda, hory a návštěva koncertů. V r. 2001 jsem se před Vánoci stal prorektorem ČVUT a bylo mi uloženo vybudování oddělení marketingu a PR. A tak jsem se jako čerstvé nové koště šel podívat na vánoční koncert ČVUT v Betlémské kapli. Hrál pan Vlček s Virtuosi di Praga. Nevytopeno a zima, 73 posluchačů, příšerná akustika. Určitě velmi špatná vizitka přední české univerzity, která by si ráda říkala světová. Budované oddělení PR a marketinku vysoutěžilo v konkurzu jednu pracovnici. Nesmírně schopnou dámu, s níž jsme si řekli, že chceme, aby úroveň školy byla jiná, než byla vidět na koncertu. Postupovali jsme možná dost neobvykle, ale při dalším vánočním koncertu v r. 2002 jsme měli Kapli plnou. Líbilo se a tak pak už každý rok bylo plno. Později jsme koncerty přenesli do Rudolfina jako koncerty novoroční, připomínající založení ČVUT v lednu 1707. O náplň koncertů se starám dosud, třebaže už nejsem v žádné rektorátní funkci. Snahou mou a spolupracovníků je špičková úroveň
koncertů. Asi jedním z největších posledních počinů bylo provedení Dvořákovy Lužanské mše se SOČR a s Kühnovým sborem k 310. výročí ČVUT.
Rozsáhlé povídání o hlavní lince mé činnosti …
A ta vedlejší? Moje velké potěšení: To jsou Setkání s hudbou. Nápad není můj, ale mého kolegy: “Franto, co kdybychom dělali menší, míň oficiální koncerty, aby lidi mohli přijít i ve svetrech po práci,…, a zadarmo…“. Kolega zajišťuje pozvánky, smazanou tabuli, údržbáře, květiny, já program, zajištění umělců a konferování. Konáme to v naší největší Zengerově posluchárně, takže to mohou být jen koncerty komorní, největší produkce byl Talichův komorní orchestr s dvanácti hráči. Setkání pořádáme dvě za semestr, už jich bylo 35. A zas: musí to být špičkové, kritériem je laureát Pražského jara nebo podobného festivalu. Nemohu vyjmenovat všechny umělce, kteří nám hráli, i Vy jste mezi nimi 🙂 : Ludmila Peterková, Kateřina Javůrková, Jitka Hosprová, Jitka Čechová, Roman Patočka, Ivo Kahánek, Martin Kasík, Jan Simon, Jaroslav Tůma, Smetanovo trio, Zemlinského kvarteto a další (kterým se omlouvám, že je neuvádím, bylo by jich více než 2×35=70). Poznamenávám, že honoráře poskytujeme velmi nízké, ale radostí je, že umělci k nám i tak přicházejí rádi. A účast posluchačů? Zpravidla kolem 120, nejvíce bylo 200. A úžasná atmosféra –nevím proč, trochu to tuším, ale nedovoluji si to vyslovit.
Jak to shrnout, viďte? Je to v srdci, v hlavě, vrozené. Potěšení podělit se s lidmi kolem sebe o krásu, o krásu hudby. To vrozené? Můj tatínek byl známý tím, že když děti byly (i při matematice) unavené, vytáhl ze skříně housle a začal s nimi zpívat. Kupodivu zpívali i bručící puberťáci. A vrátil se zas třeba k té matematice. Je to, pravda, už dávno.
Znám několik členů managementu ČVUT, kteří klasickou hudbu aktivně provozují. Vidíte v kontaktu s hudbou odpoutání se od technických faktů, tabulek, rovnic, elektronek? Je pro Vás hudba odpočinkem, nebo potřebou naplnění života?
Samozřejmě, že mám hudbu jako relax. Ale hlavně často mění cosi v mé duši, věřím, že k lepšímu.
Historie ČVUT sahá do počátku 18. století. V klasické hudbě šlo o století úspěšné, které nám věnovalo Mozarta, Beethovena, Haydna. Hudba se od té doby velice změnila, vyvinula. Jak se od 18. století vyvinulo technické myšlení? Co považujete za největší pokrok patřící do světa ČVUT?
Budete se divit: Mohu Vám vyjmenovat například „komunikaci“, svůj obor „družicovou navigaci“, ale ne! Je to baterie – akumulátor.
Někdy v 80. létech byl přední časopis z mého oboru, IEEE, stále plný článků o zdrojích energie. Ano malý akumulátor umožnil miniaturizaci zařízení a ta se zprostředkovaně promítla do všech odvětví lidské činnosti. Bolí Vás žaludek? Polkněte malou kapsli, která měří prostředí ve Vašich útrobách – ano je v ní baterie.
Našel jste vždy pochopení pro pořádání koncertů, nebo jste musel své okolí přesvědčovat a učit jej milovat klasickou hudbu?
To jsou dvě věci. První podmínky – ano, máme a snad i po krizi budeme mít, položku v rozpočtu školy. A bez přesvědčování chodí 1000 lidí do Rudolfina na „velké“ koncerty a 150 do posluchárny na Setkání.
Pane profesore, Vaše koncerty v Zengerově posluchárně mají neopakovatelnou atmosféru. Je až dojemné, s jakou erudicí vyprávíte o zahraných skladbách, a jak Vás u toho studenti i kolegové zaujatě pedagogové poslouchají. Jak vidíte vývoj Vašeho koncertního cyklu do budoucna?
Budoucnost. Asi by to nebylo ono on-line. Ale ano, jak to půjde začneme. Vím i čím. Setkání mi dělají velkou radost. Říkáte erudice. Víte erudice: data, životopis, vzdělání, to se najde na internetu. Ale to jádro hrané skladby, co skladatel asi cítil, co ho motivovalo, proč byl smutný, proč šťastný. A zkusit to přenést spolu s umělcem na posluchače, aby to zatřáslo nebo pohladilo jeho nitro. A přiblížit sebe i posluchače tomu vystupujícímu, vždyť on ty emoce zaznamenávané v notách nám všem přednáší, vypravuje. A tak s tím mám dost práce, ale to je to nejhezčí. Jsem nejraději, pokud se mi podaří najít nějaký dopis, v němž skladatel popisuje dobu, nebo i vznik díla někomu blízkému. Úžasné jsou třeba dopisy Mozarta otci, Čajkovského paní von Mekk, dopisy Beethovenovy. Někdy to pro mne není jednoduché;
třeba dopis Nesmrtelné milence nedokážu přiblížit posluchačům, aniž by se mi zlomil hlas. Kdož ví, možná někde tady je ten zájem posluchačů a – toho si velmi vážím – účinkujících.
Pane profesore, velice Vám děkuji za krásný rozhovor, přeji Vám i celé rodině pevné zdraví a těším se na shledání s Vámi!
Vše dobré i Vám.
Rozhovor připravil Petr Nouzovský
