Jiří Vondrák se přes 30 let věnuje publicistice a režii, v centru jeho zájmu jsou především písničkáři a obecně umělci, kteří se vyznačují důrazem na kvalitní a nadčasovou tvorbu. Na svém kontě Vondrák má desítky televizních dokumentů a několik knih. Tou nejnovější je soubor povídek z uměleckého prostředí Můj laskavý objektiv. Vondrák se v něm vrací k významným osobnostem českého i světového umění, s kterými se mohl setkat. Výsledkem jsou neobyčejně půvabné, svěží a humorné vzpomínky, plné vlídného nadhledu a moudré reflexe. V rozhovoru jsme hovořili nejen o aktuální knížce, ale také o jeho životních osudech a zážitcích.
Jako teenager jste poslouchal nahrávky věhlasných písničkářů Boba Dylana, Donovana, Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Jak se na vaši zálibu ve východní i západní kultuře dívali vaši kolegové?
Donovana, Dylana, Baez a další jsme poslouchali všichni, to bylo normální, když jsem ale přišel s Okudžavou a pak s Vysockým, byli kamarádi trochu udiveni. V dobrém, poslechli si ty písně, a buď se jim líbily, nebo ne. Těm druhým vadila vesměs ruština a ruský element kvůli sovětské okupaci naší země. Těch ale bylo minimum.
Jako písničkář jste vstoupil na scénu už v 16 letech. Hudebním profesionálem jste se stal ve svých pětadvaceti. To je celkem raketový start. Jak na svou aktivní hudební dráhu vzpomínáte?
Strašně rád, léta, kdy jsem hráli s Bodlákem, skládali písně, zhudebňovali poezii Rimbauda, Puškina, italských novorealistů a hlavně Ortena a Skácela… Taky jsme milovali spousty děvčat, hodně jsme pili a kouřili trávu – tu až později. Bolševik nebolševik, žili jsme podle svého, jak se dalo. Občas nějaký zákaz činnosti přešel a jelo se dál.
Vaše vlastní hudba vznikala pod vlivem ruských a anglofonních autorů. Kdo patřil mezi vaše oblíbence?
Zprvu Donovan, korunní princ hippies – ostatně já se dodnes hlásím k hnutí hippies, jakkoliv je naivní a přežité. No a pak ruští bardi Galič, Okudžava, Vysocký… jeden čas jsem propadl francouzskému šansonu: Gilbert Bécaud, Edith Piaf, Charles Aznavour, Hugues Aufray…
Nelze vynechat ani bigbít, byli jsme s Bodlákem znalci, poslouchali Franka Zappu, Iron Butterfly, Beatles, Uriah Heep, Captain Beefheart, Led Zeppelin, no ještě bych mohl dlouho pokračovat…
V roce 2005 jste se krátce vrátil k aktivní hudební činnosti. S triem VKV jste si zahrál na třinácti koncertech ve čtyřech státech Severní Ameriky. Jak jste se k takové šňůře snů dostal?
Pozvala nás generální konzulka v LA paní Gita Fuchsová, ona zorganizoval celé turné. Hrát v USA je snem snad každého muzikanta. Hráli jsme třeba pro indiánské studenty kmene Navajos, na konzulátě ČR v den díkuvzdání, v californském Carmelu, kde býval starosta Clint Eastwood. Je tam úžasné muzeum básníka Robinsona Jefferse. Představte si, že nám ho otevřeli v neděli, protože slyšeli, že jsme „from Czechoslowakia“, kde vyšly kompletně všechny jeho knihy… Jo a potkali jsme se v LA s Donovanem, o kterém jsem pár let předtím natočil film! Bylo to dojemné shledání.
Proč jste u aktivního hraní nezůstal? Vystupujete ještě v současnosti?
Těch důvodů bylo víc. Jednak jsem jako písničkář nepatřil k první lize, potřeboval jsem spoluhráče a ty jsem pak neměl, druhak mě začalo bavit psát knihy a točit filmy. Hraní koncertů je časově náročné, spoustu času strávíte cestováním a to už mi přišlo marnotratné.
Sledujete současnou českou a zahraniční hudební scénu? Máte i mezi novými umělci a kapelami své favority?
Moc času na sledování současné hudební scény nemám a ani mě vlastně moc nezajímá. Připadá mi bez ideologie, obvykle jde o kšeft, o počty prodaných desek a počty lidí na koncertech. To ostatně bylo určující vždycky, ale dnes to bývají jediné priority. Když se podíváte na žebříčky TOP Ten v šedesátých letech, tak ty nejlepší písně byly ty nejprodávanější a ty nejprodávanější písně byly ty nejlepší. Asi by se našel někdo, kdo by se mi z těch současných líbil, ale teď mě nikdo nenapadá.
Počátkem devadesátých let jste se začal věnovat televizní tvorbě jako scénárista a režisér. Díky nim jste se seznámil s celou řadou slavných osobností. Na koho rád vzpomínáte a koho byste si podruhé raději rozmyslel?
Já si vždycky vybíral k natáčení pouze a jenom ty, do kterých jsem byl fanda, takže mě nezklamal nikdo z těch, s nimiž jsem filmy natočil. Naopak, často mě mrzelo, že s nimi už nemůžu nic natočit… nestihl jsem Leonarda Cohena, se kterým jsme si psali, nestihl jsem Cream, Barek a Bruce rovněž zemřeli…
Vaše přátelství s Okudžavou je všeobecně známé, natočil jste o něm i dokument Naděje a stesky Bulata Okudžavy. Jaká byla tato legenda v soukromí?
Já jsem s Bulatem Okudžavou natočil ještě jeden film a hlavně jsem domluvil dva koncerty v ČR, které se pak ukázaly být v jeho životě pro veřejnost těmi posledními. Asi bych si netroufl říct, že jsme byli přátelé. Snad trochu nafoukaně si myslím, že si mě pan Okudžava docela oblíbil, přestože jsem měl dlouhé vlasy, které on na chlapech nesnášel… On byl veliký člověk a s obrovským lidským nadhledem. Nepoznal jsem nikdy nikoho takového…
Na tento film jste navázal dalšími dvanácti dokumenty, které dohromady vytvořily cyklus Básníci Evropy. Proč jste jej nazval takto, když v něm nejde o básníky, ale většinou o písničkáře, šansoniéry a skladatele?
Právě ti šansoniéři, písničkáři folkoví i rockoví jsou básníky dneška. Jarek Nohavica, s nímž jsem natočil několik filmů, na které jsem docela pyšný, říká, že píseň je víc jako báseň. A já s ním v tomto souhlasím. V tomto, s jeho politickými postoji se nemůžu smířit, byť je to velký básník.
Další váš úspěšný dokumentární cyklus Legendy folku a country dostal podobně jako předchozí i knižní podobu. Kdy jste vlastně začal psát o hudbě a muzikantech?
Tohle byla vlastně moje první kniha o muzikantech a jejich době, spousta věcí se do cyklu nevešla, tak jsem je uvedl v té knize. Pak následovali Básníci Evropy, Back Beat, Synkopy 61, atd.
A nejnovější vaší knihou je Můj laskavý objektiv. Proč jste se rozhodl do názvu vložit právě slovo „laskavost“, která se dnes moc „nenosí“?
Dnešní doba je plná negativních emocí. Jednak je na vině pandemie, ale ta by se dala lépe zvládnout, kdyby byla v pořádku politika. Od nejvyšších činitelů obvykle lidi očekávají důvěru, čestné jednání, pracovitost pro národ… Tahle vláda v čele s prezidentem znehodnotila významy mnoha slov, jako slušnost, politická kultura, etika, morálka. Pandemie by se dala zvládnout lépe, kdyby nebyla podstatná část národa znechucena tzv. politickou „elitou“. Kdyby Krylova Rakovina nevznikla kdysi, určitě by ji napsal dnes. Součástí politické nekulturnosti je i rétorika. V té současné obzvláště. Vítězí hrubost, sprostota, arogance a hlavně lež. Proto jsem napsal sérii příběhů, které jsem prožil při mé práci, kdy naopak lidská slušnost, ohleduplnost a laskavost mnohé vyřeší. Ano, laskavosti je dnes velmi zapotřebí.
Můj laskavý objektiv je souborem 19 krátkých humorných vzpomínek na setkání a natáčení s herci, muzikanty, spisovateli a dalšími velikány světového významu. Musel jste příběhy lovit hluboko z paměti, nebo se vám naopak psaly lehce?
Ty příběhy se mi psaly samy, já je jen zapisoval. Měl jsem spíše problém se trochu krotit, abych se držel domluvené délky. No, to jsem řekl trochu přehnaně – chtěl jsem říct, že to byla moc pohodová práce.
Překvapil mne široký záběr, mezi lidmi, které jste poznal, byli např. Hugo Haas či hudební publicista Václav Holzknecht. Máte v záloze ještě nějaké vzpomínky na další osobnosti? Knihu Můj laskavý objektiv jsem totiž přečetl jedním dechem za sobotní podvečer.
Těch zážitků, které by zaplnily druhý díl Laskavého objektivu, mám naštěstí spoustu, dříve nebo později budu v psaní pokračovat. Nyní mám ohromnou spoustu jiné práce.
Jako fanda Hany a Petra Ulrychových jsem zaregistroval, že něco chystáte! Prozradíte, o co půjde?
Když vznikal Můj laskavý objektiv, tak jsem souběžně dokončoval velkou knihu o sourozencích Ulrychových. Jsou to mí kamarádi a já jsem na ně velkej fanda. Takže po Mirkovi Donutilovi, Bobu Frídlovi, Frantovi Kocourkovi a Synkopách 61 jsem podrobně zmapoval historii Hanky a Petra. Ale pozor, není to žádná odborná kniha, je to vyprávění jejich životních osudů. A věřte, že mnohdy hodně zajímavých.
Rozhovor připravil Milan Bátor