Bohuslav Martinů se narodil ve věžní místnosti kostela sv. Jakuba v Poličce. Otec Ferdinand pracoval jako pověžný a jeho úkolem bylo chránit město proti požárům nebo zvonit klekání. Zároveň se věnoval ševcovskému řemeslu, matka Karolína se starala o jejich početnou rodinu. Ve věži žila rodina do Bohuslavových dvanácti let. A právě tento život ve výšce šestatřiceti metrů s rozhledem do obrovského prostoru i ulic pod sebou, měla společně se zvuky chrámové hudby, která se linula z kostela, velký vliv na jeho fantazijní hudební chápání a cítění. „Dne 8. prosince 1890 se v Poličce narodil významný hudební skladatel Bohuslav Martinů. I když bylo v plánu výročí 130 let od jeho narození důstojně oslavit, nedovoluje nám současná celospolečenská situace plány realizovat. Kultura v celé republice na dlouhé týdny bohužel ustrnula. Poličské muzeum muselo zrušit chystané uvedení Martinů baletu Podivuhodný let, stejně tak nemohlo realizovat zamýšlenou výstavu Poličské kořeny Bohuslava Martinů a podobný osud bohužel stíhá i Slavnostní koncert k výročí narození, jenž se měl konat v den výročí, tedy 8. prosince. Pro skladatelovy fanoušky máme přece jen dobrou zprávu. O zrušené aktivity nepřijdou! Balet i koncert se uskuteční v náhradním termínu v jarních měsících, stejně jako výstava,“ sdělila muzikoložka poličského muzea Monika Holá.
Neexistuje snad jiný skladatel, který by měl tak zvláštní místo narození. S nadsázkou se dá říci, že přišel na svět mezi nebem a zemí, neboť jeho rodná světnička se nachází ve výšce 36 metrů.
Netradiční prostory k bydlení získal jeho otec jako služební byt, neboť působil coby pověžný a jeho úkolem bylo z výšky hlídat, zda se někde ve městě nevznítil požár. Rodina se na věž nastěhovala rok před Bohoušovým narozením a bydlela tu dalších jedenáct let. Trvale zde žilo pět osob – rodiče, dvě starší děti (bratr František a sestra Marie) a Bohouš. Ti všichni se museli vejít do jediné obytné místnosti, v níž byly jen dvě postele a palanda. Otec spal na palandě, ostatní po dvou na jedné posteli. A Bohoušek jako batole míval údajně ustláno ve velkém šupleti prádelníku. I ve velmi skromných podmínkách si rodina – evidentně díky praktičnosti maminky Karoliny – dokázala vytvořit příjemné a funkční prostředí nejen pro život, ale i pro práci. Matka Karolina si totiž přivydělávala praním a škrobením prádla pro poličské měšťany a tatínek Ferdinand vedle práce pověžného zastával ještě ševcovské řemeslo.
Ve věži malý Bohouš (nebo Bohuš, jak byl také oslovován) strávil jedenáct let života, než se rodina přestěhovala zpět dolů do města. A protože byl dost neduživým dítětem, z věže v útlém dětství sestupoval jen v nutných případech a často se stávalo, že jej otec nahoru vynášel na zádech, aby slabému chlapci se schody ulehčil. Věž byla tedy malému Bohoušovi celým světem. Sám v dospělosti vzpomínal, jak pracovala jeho dětská fantazie při nekonečně dlouhých pohledech na svět z výšky. Lidé pro něj nebyli živými bytostmi, byly to jen malé tečky, které pohledem z výšky dole utvářely jakýsi ornament a zapadaly do krajinného obrazu. Tyto přírodní scenérie v nekonečném prostoru mu přinášely nejsilnější vjemy, na které v dospělosti vzpomínal takto: „Z jedné strany pohled na rybník, na lázně, z druhé na hřbitov a stále se prodlužující vesnice, na severu jen plocha bez lesů a vpředu město, vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi a nad tím veliký, nepřehledný prostor. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi.“ Z dětství nabytá schopnost pozorovat dlouze život jaksi z nadhledu se mu v budoucnu hodila i v jiných situacích. To když se cítil ztracen v cizích zemích, nejprve ve Francii a ještě tíživěji v Americe, neboť anglicky ještě neuměl a tak byla komunikace obtížná. Sám to lakonicky shrnul: „Tedy mluvit a dorozumět se nemůžeš, ale vidíš lidi, jak jednají, jak se chovají a vůbec, jací jsou. Tedy ‚observer‘ (pozorovat), co už mi bylo dáno roky na věži.“ Ojedinělý svět na věži byl pro něj evidentně velmi silnou vzpomínkou, kterou uchovával mj. i pomocí obrázku poličského kostela sv. Jakuba, fotografie, jež jej provázela jako talisman na cestách po celý život.
Monika Holá, muzikoložka, Městské muzeum a galerie Polička, Centrum Bohuslava Martinů v Poličce
