Devadesáti let se v letošním listopadu dožil Jiří Linha, barytonista, sbormistr, aranžér, zakladatel souboru Linha Singers, neúnavný organizátor hudebního života. Už koncem roku 1963 představil veřejnosti Vokální soubor Jiřího Linhy, pěvecké kvinteto, se kterým záhy navázal spolupráci Taneční orchestr Československého rozhlasu v Praze. To byl počátek téměř šedesátileté hudební kariéry, během níž Jiří Linha zpíval a dirigoval tisíce koncertů v Čechách i mnoha evropských zemích, pro svůj soubor vytvořil repertoár přes 300 skladeb a natočil 18 hudebních nosičů a spoustu nahrávek v rozhlase i televizi. Koncertní činnost souboru Linha Singers dodnes trvá a Jiří Linha je, navzdory věku, stále činný a aktivně připravuje další koncerty. Telefonicky jsem jej zastihl uprostřed přípravy vánočních programů.
V mládí jste začínal v pěveckém sboru u legendárního sbormistra Jana Kühna. Jaký na vás měl tento hudebník vliv? Jak vypadaly zkoušky, jak se zkoušelo za války?
Osobnost Jana Kühna je významná, ale dneska už docela zapomenutá, bohužel. Nezaslouží si to! Vychoval mnoho velice dobrých muzikantů, dělal pro ně všechno, co mohl. I já jsem mu nesmírně vděčný. V dětství jsem neměl vlastně jiné hudební vedení, byla to jenom osobnost Jana Kühna, jeho návyky, jeho metodika, která mě k hudbě vedla.
My jsme se dostavili třeba v šest hodin ráno do kláštera, dostali jsme před sebe noty a cappella, tedy bez opory, bez doprovodu! Pan prof. Kühn dal akord, a už se zkoušelo. A už křičel, jakmile se někdo spletl, když někdo zazpíval něco jiného, než tam patřilo! A my jsme věděli, že to není žádná legrace, že za chvíli půjdeme vedle do kostela zpívat ke mši. Od sedmi hodin pak byla mše, my jsme vešli do kostela nahoru na kůr, tam byly nádherné varhany, u nich skvělý pan varhaník. A my jsme do té mše vstupovali třeba Palestrinou, kterého jsme jako děti zpívaly bez zábran a rozpaků. To byla ohromná škola! Jindy se zpívala velká oratoria, třeba Dvořákova Stabat Mater, dokonce náš dětský sbor ve Dvořákovi nahrazoval jednu pasáž, která je autorem původně určena sboru ženskému. Prof. Kühn to nastudoval s dětmi a ono to znělo úplně jako v ráji. Dokud pan profesor žil, nikdo si netroufl to dělat jinak!
Se sborem jsme zkoušeli většinou večer, v zimě už bývala brzy tma, já jsem se vracel kolikrát ze zkoušky kolem desáté, jedenácté hodiny v noci. Byl protektorát, nikde ani živáčka. Ale nebál jsem se, přestože ulice, ve které jsme bydleli, byla tak trochu ponurá, zapadlá.
Ohlížíte-li se zpátky na uměleckou dráhu se souborem Linha Singers, na co jste nejvíc hrdý, co se vám zvlášť „povedlo“?
Ta cesta byla dlouhá. Soubor Linha Singers jsem postavil na staré české muzice. Inspiroval jsem se hlavně skupinou Les Swingle Singers, kterou založil Ward Swingle. On se pustil do transkripcí staré muziky, slavnými se staly především jeho bachovské a později mozartovské úpravy, jež se staly takřka přes noc šlágrem. Vzal jsem si ho za vzor kvality, kterou jsem chtěl se svým souborem následovat. A tak jsem začal s barokní muzikou a posléze jsme se vypracovali přes klasicistní a romantickou hudbu až k tvorbě soudobé. A to nebyla muzika ledajaká, v té době už se na programech objevila např. jména Zdeněk Lukáš nebo Otmar Mácha! Dělali jsme i koncerty jazzové, s jazzovými muzikanty, ti trochu improvizovali, ale harmonická základna byla zapsaná, fixní. Já jsem nikdy nebyl jazzmanem, ale ta muzika se mi líbí. Je to hudba zrovna tak silná jako třeba každá lidová muzika, jestliže je pravdivá. Žánr pro mě není rozhodující. Nepovažuji se za skladatele, mým hlavním záměrem vždycky byly nové instrumentace. Předpokladem pro tuto cestu je řemeslo, a to jsem se učil a učím stále, stále poznávám nové a nové možnosti jak u nástrojů, tak u zpěváků. Sice jsem psal kdysi i muziku k filmu, ale ta představovala v mém životě méně důležitou úlohu…
Bohužel nemám následovníka, založil jsem „dynastii“, která nemá vůbec žádné muzikantské dispozice. I přes to, že mám dvanáct vnuků, žádný z nich se hudbě nevěnuje. Možná jsem jim byl jakousi výstrahou, no, fakt je, že jsem strávil většinu života na cestách, to je pravda, ale byl to život, který zase měl svoje výhody. Poznal jsem mnoho zemí, poznal jsem různá obecenstva.
Ani moji rodiče nebyli hudebníci, a tak mě v hudební kariéře nijak nepodporovali. Věděli, že na vesnici má hlavní slovo farář a pak řídící učitel, a tak říkali: „Žádná muzika, budeš kantorem, koukej studovat.“ Já však došel brzo k závěru, že hudba je pro mě nepostradatelná…
Dnes už můžeme s jistotou říci, že to rozhodnutí bylo tenkrát správné. I z vyprávění je vidět, že hudba vám stále přináší spoustu radosti. A my, všichni vaši posluchači, přejeme k vašim kulatinám pevné zdraví a hodně hudební inspirace pro příští dny, týdny, měsíce a roky!
Jan Vrkoč
