Flétnistka a umělecká vedoucí mezinárodně úspěšného barokního souboru Collegium Marianum Jana Semerádová vydala nové koncepční album. Nahrávka nese název Chaconne pro princeznu a přichází po osmi letech od vydání alba Sólo pro krále.
Po osmi letech jste připravila nové album. Prozraďte nám, čím byly ty roky naplněny?
Během té doby jsem odehrála nespočet koncertů, ať už se souborem Collegium Marianum nebo sólových, vzniklo též několik našich nových nahrávek, ale asi nejvýraznějším mezníkem bylo narození mé první dcery chvíli poté, co jsem „pokřtila“ svou první sólovou nahrávku. Přesně si vzpomínám, že jsem natočila upoutávku pro Supraphon a za dva dny šla do porodnice…
Minulá nahrávka nese název Sólo pro krále. Současná se jmenuje Chaconne pro princeznu. Nezní to téměř pohádkově?
Vidíte, to mě ani nenapadlo, že barokní období, do něhož jsem tak ponořena, může vypadat pohádkově. Hudební svět v té době byl přirozeně spojen s aristokracií, jež hudebníky podporovala a potřebovala. Jak ale jinak nazvat nahrávku oslavující hudebně nadanou Annu Hannoverskou, královskou a později oranžskou princeznu? Vedle skvělé hudby Georga Friedricha Händela a Jeana-Marie Leclaira, kteří jsou s touto významnou osobností spojeni, jsem chtěla ukázat důležitou roli aristokracie, a v případě tohoto i minulého CD blízký vztah k hudbě dvou politicky vlivných panovníků. Až po vydání Chaconne pro princeznu jsem zjistila, že Friedrich II., jemuž jsem věnovala své první CD, byl mezi potencionálními uchazeči o ruku princezny Anny, a i když ze sňatku nakonec nic nebylo, zůstali důvěrnými přáteli po celý život a dopisovali si.
Možná by bylo vhodné připomenout význam slova „chaconne“? Dokonce i hudební profesionálové často mají problém vysvětlit rozdíl mezi chaconnou a passacaglií…
Když si promítnu všechny chaconny a passacaglie, které jsem kdy hrála, tak rozdíl opravdu u některých mnohdy není zřejmý. Passacagliu či passacaillu mám spojenou většinou s rozvážným charakterem v mollové tónině v pomalejším třídobém taktu, kdežto chaconny najdeme jak zadumané, tak živé a veselé. Ale opět jsme v baroku, kde si s označením velkou hlavu nedělali, a například Händelova passacaglia na naší nahrávce určitě není ani mollová, ani v třídobém taktu, natož smutná.
Princezna Anna měla na učitele tedy pořádné štěstí! Brala byste takového pedagoga?
Händel o sobě napsal, že od té doby, co opustil Hamburk, nechtěl o učení ani slyšet, ale v případě Anny udělal výjimku, neb byla „flower of princesses“. Dokážu si představit, že to musel být přísný učitel, jenž nechtěl učit začátečníky nebo netalentované žáky. V porovnání s ostatními hudebníky té doby, kteří by se bez učení neuživi-li, neměl moc žáků, dával lekce toliko princezně, resp. dvěma královským dcerám a synovi svého bohatého podporovatele. Existují domněnky, že měl špatné zkušenosti z Hamburku, kde se jedna elévka, dobře situovaná dáma, do něho zamilovala, ale její otec k sňatku nesvolil. V Londýně pak docházení do královské rodiny Händelovi zajistilo nejen slušný příjem (byť ze začátku měl plat jako královská pradlena), ale i ochranu před vdavekchtivými fanynkami.
Čím se vyznačuje hudba, kterou slavný Händel pro princeznu napsal? Je po technické stránce ukázkou virtuózní koncepce, nebo jde spíše o instrumentálně méně náročné skladby?
Händelovy cembalové suity patří bezesporu k náročnějšímu repertoáru, na který si troufne na koncertech málokdo. A to zvláště po stránce stylové, kde každá část potřebuje „special care“. Händel učil princeznu Annu celých jedenáct let a vytvořil pro ni sérii cvičení z generálbasu a kontrapunktu. V té době, v roce 1720, byly již vydané jeho cembalové suity, které vyšly pod dohledem autora. Tyto skladby pocházejí původně z jeho hamburského období a je v nich patrný francouzský vliv. Pro tuto nahrávku jsme vybrali náročnou suitu d moll s úvodním preludiem imitujícím varhanní zvuk. Pak se střídají francouzské tance a variace a závěr korunuje finále v prestu. Pro odlehčení a sobě pro radost jsem na nahrávku zařadila dobovou úpravu Händelova Harmonického kováře od Michela Blaveta, který ji pro dvě flétny transponoval do G dur, a vyzkoušela si za pomoci moderní technologie, jaké to je, hrát na flétnu cembalový repertoár.
Existuje nějaké přímé svědectví princezny Anny, jak prožívala, hodnotila či vzpomínala na hudební lekce strávené s Händelem?
Bohužel jsem našla tyto zmínky pouze v sekundárních pramenech, ale z nich se dá vyčíst, že to byla neobyčejně talentovaná žákyně a později zručná cembalistka a skladatelka, která s Händelem udržovala přátelství a podporovala jej i poté, co se přesunula do Holandska.
Dalším důležitým skladatelem v životě Anny Oranžské byl Jean-Marie Leclair, který svou čtvrtou knihu sólových sonát dedikoval přímo princezně. Jaká je Leclairova hudba ve srovnání s Händelem?
Jean-Marie Leclair psal svůj devátý opus sólových sonát v době, kdy byl již vyzrálým skladatelem, jenž měl za sebou zkušenosti z orchestru Ludvíka XV. a Concerts Spirituel. Začínal jako vynikající tanečník v turínské opeře, odtud pramení ona roztančenost a pulzace, kterou cítíme z každé jeho skladby, houslového umění nabyl u mistra nejpovolanějšího, Giovanniho Battisty Somise, žáka Corelliho, a stal se záhy jedním z nejváženějších francouzských houslistů. Právem se mu přezdívá „francouzský Corelli“, což vypovídá i o jeho kompozičním stylu, jenž v sobě spojoval francouzský a italský styl a zároveň přinášel nové prvky, nezaměnitelnou zpěvnost a galantní svěžest. Sonáty z jeho devátého opusu jsou u flétnistů velmi oblíbené, byť se jedná o sbírku především virtuózních houslových sonát, ze kterých jsou dvě určeny pro flétnu. Leclair, který se do Holandska vypravil i za obdivovaným italským houslistou Pietrem Locatellim, věnoval tento opus princezně Anně v době, kdy působil na jejím dvoře a hrál v jejím orchestru. Jsem vděčná princezně Anně, že mi její nadání a mecenášství „dovolilo“ postavit vedle sebe velikána Händela a vzletného Leclaira, jejichž mistrovství vyvěralo ze stejného základu a umně spojilo italskou zpěvnost a francouzský šarm.
Jak byste reagovala, kdyby vám dedikoval svou hudbu nějaký současný skladatel? Přihodilo se to někdy?
Ještě když jsem byla studentkou, věnoval mi jeden fenomenální hráč na cink roztomilou polyfonní skladbu ve starém stylu. Cítila jsem se samozřejmě polichocená, ale určitě nešlo o ten samý pocit, jaký mohla mít barokní mecenáška, jejíž jméno na frontispisu bylo synonymem velkodušnosti a umění milovnosti. Ale když jsem dostala před rokem skladbu od Jana Ryanta Dřízala, tak jsem přece jen zažila něco, co by mělo být vlastní nám všem hudebníkům, kteří usilujeme o kontinuitu – nadšení z nově vzniklé hudby a povinnost podporovat a šířit ji dál.
Vaším hudebním partnerem je na novém albu cembalista Erich Traxler. Jak se vám s tímto uznávaným hudebníkem spolupracovalo?
Ericha Traxlera znám sedm let a za tu dobu jsme měli spolu možnost hrát programy sestavené ze skladeb různých stylových období od komořiny až po sólové koncerty. Vždy mě překvapí svou pohotovostí a neskutečným nadhledem, ať už hraje na cembalo, varhany nebo kladívkový klavír. Prostě dokonalá „sprezzatura“, když hraje sólové skladby, a navíc umí výborně continuo, kde se ukáže jeho dobrý „timing“…
Vaše alba provází promyšlená koncepce. Proč volíte tuto jistě náročnější formu realizace nahrávky?
Mám ráda, když se podaří skrze hudební program vyprávět nějaký příběh, když jsou skladby něčím provázané. Nemyslím, že by každý program potřeboval vnitřní sepětí nebo mimo hudební pojmenování, někdy je dobré nechat mluvit absolutní hudbu. Občas to bývá náročnější a pátrání po konkrétním díle, které potřebuji do mozaiky, ztěžují různé faktory, ale když se mi to podaří, tak jsem šťastná, jako kdybych našla poklad.
V neklasické hudební branži obvykle po vydání nové nahrávky následuje turné, v hudební hantýrce zvané též šňůra. Můžete nastínit, jak to proběhne konkrétně u vás?
V létě jsme měli hrát na jednom festivalu na severu Německa, ale kvůli stávající situaci byl koncert přeložen. Chystáme uvedení i v Čechách, záleží však na otevření hranic…
Zamysleme se nad cílovou skupinou recipientů vašeho alba. Jaké posluchače podle vašeho názoru může oslovit?
Vědoma si toho, že nahrává sólová flétna a cembalo, odlehčila jsem náročnější skladby Leclaira a Händela kratšími kusy, duety a tanci, přinášejícími též obraz o tehdejším hudebním rozptýlení na královských dvorech nebo v domech bohatých měšťanů. Přála bych si, abych skrze majestátní Händelovu suitu a galantní Leclairovu sonátu navnadila posluchače i k poslechu hudby určené k zábavě a potěšení, kterou si mohla doma hrát nejen princezna, ale i hudbymilovný měšťan. Koneckonců, proč by si je nemohl dnešní posluchač zanotovat taky?
S hudbou mívá člověk podobně silné emocionální pouto jako s konkrétními lidmi. Jak je tomu u vás?
Je pravda, že některé skladby jsou mému srdci bližší a způsob zápisu jejich autora je prostředníkem k vyjádření mých emocí. Čím déle hraji Leclaira, tím víc mám jeho hudbu ráda, ať už jsou to sólové sonáty, koncerty nebo jeho jediná, avšak geniální opera, Scylla et Glaucus. Hudba je součástí mého života, a už to tak vypadá, že zamilovaná budu napořád.
Milan Bátor
