Večer 5. 3. jako jeden z abonentních koncertů „platinové řady“ Plzeňské filharmonie časově plně rezonoval s březnovými Smetanovskými dny. V čele rozšířeného orchestru po delší přestávce stanul její bývalý šéfdirigent, nyní hlavní hostující dirigent Tomáš Brauner. Ruskou romantickou atmosféru vytvořila díla skladatelů, jejichž život i tvorba se odehrály v 19. století.
Nejprve zazněla Valčíková fantazie nejstaršího z nich – Michaila Ivanoviče Glinky (1804–1857). Valčík patřil nejen v Rusku, ale v celé Evropě k ozdobám všech plesů. Glinka ve Fantazii pojal valčík s noblesní graciézností, a v tomto duchu elegance dílo také vyznělo. K nejhranějším Čajkovského (1840–1893) instrumentálním koncertům (vedle klavírního b moll) patří Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35. Skladatel svými vysokými nároky na technickou úroveň interpretů věru nešetřil, také mu mnozí sólisté odmítli hrát premiéru. Sólového partu se ujal mladý fenomenální houslista Milan Al-Ashhab, který udivil vším – bravurní technikou, kultivovaností tónu ve všech polohách, výrazovou dynamičností, úchvatnými pianissimy, všemi znaky vyzrálého mistrovství. Nutno dodat, že Tomáš Brauner vedl doprovodný orchestr citlivě vůči sólistovi (nebývá to pravidlem) a nechal vyznít čistě orchestrální partie Čajkovského hudby s výrazovým bohatstvím pevně a přesvědčivě. Po přestávce zazněla Symfonie č. 2 h moll, op. 5 „Bohatýrská“ Alexandra Porfirjeviče Borodina (1833–1887). Přídomek „Bohatýrská“ naznačuje nevyjádřený programní obsah a osobní výpověď autora symfonie. Struktura skladby je mnohovrstevná, stavebně celistvá a klade vysoké nároky na proměnlivou výrazovou stránku. Přestože Plzeňské filharmonii ani Tomáši Braunerovi nechybí muzikantský esprit, vyzněla Borodinova symfonie spolehlivě, ale trochu sevřeně, bez spontánní samozřejmosti, na které je plzeňské publikum zvyklé.
Jana Benešová
