Březnový koncert PKF – Prague Philharmonia (8. 3., Dvořákova síň) patřil dvěma výrazným interpretačním osobnostem nejmladší generace, francouzské houslistce Evě Zavaro a českému dirigentovi Jiřímu Rožňovi. Ač oba stojí teprve na začátku své umělecké kariéry, nejen z jejich vystoupení na prknech pražského Rudolfína, ale i z hodnotících textů, které o nich již byly publikovány, lze usoudit, že jde o zjevy mimořádných kvalit. Již nyní, na začátku umělecké kariéry, splňují i ta nejvyšší umělecká kritéria. Na programu abonentního koncertu zazněla na úvod Orchestrální suita z baletu Pulcinella Igora Stravinského, následoval 2. houslový koncert Pierra Wissmera, druhou polovinu večera pak tvořila Symfonie č. 1 g moll „Zimní sny“ Petra Iljiče Čajkovského.
Dalo by se říci, že je to dramaturgie dokonale ušitá na míru hudebnímu tělesu typu komorního orchestru: Stravinského baletní hudba revitalizuje ideu barokních instrumentálních forem, protiváhou sólových houslí rovněž nemůže být hudební těleso příliš velké. Čajkovského symfonické partituře by sice velké obsazení slušelo, dodalo by jí většího lesku, je však napsána a zinstrumentována tak mistrovsky, že grandióznímu vyznění hudebních myšlenek bohatě postačí i jen komorní instrumentační formát.
Své dobré pověsti ten večer orchestr nezůstal nic dlužen. Nejen díky inspirativnímu vlivu mladého dirigenta, ale i díky mimořádným kvalitám každého orchestrálního hráče se posluchačům za zakoupené vstupenky dostalo skutečně hodnotného výkonu, který měl ke všemu během večera gradující průběh. Kromě malých intonačních nepřesností ve vstupní orchestrální suitě zde byly drobné problémy spíše jen akustického charakteru. Ne vždy se totiž dobře zvukově pojily všechny podle partitury k sobě náležející instrumentální sestavy, které si Stravinskij vymyslel, zejména pak ty vskutku neobvyklé, jako například pozoun a kontrabas.
U nás prakticky neznámé, poměrně rozsáhlé dílo švýcarského skladatele dvacátého století Pierra Wissmera bylo v programu večera zastoupeno houslovým koncertem, výborně zahraným Evou Zavaro. Jedná se o kompozici poválečnou, v mnohém však navazující na estetiku tohoto žánru z pera Albana Berga. Wissmerova partitura je neméně virtuózní, oproti té Bergově má však blíže ke světu konsonancí. Čajkovského První symfonie je dílem, vykazujícím se již všemi atributy skladatelova zralého symfonismu, které jsou ukryty nejen ve složce instrumentační, ale i v bohaté melodické invenci a v brilantní motivické a tematické kompoziční práci, vedoucí k jasným a neobyčejně působivým tektonickým katarzím.
Právě na tomto díle mladý dirigent dobře prokázal všechny svoje profesionální přednosti, mezi něž kromě suverénního vystupování, zřetelného gesta a tvůrčí lehkosti patří i svěží závan životního optimismu. Stejnými slovy lze popsat i výkon sólistky, pro niž zjevně neexistují žádné překážky technického rázu. Utvrzením tohoto dojmu byl bezesporu přídavek – skvěle provedené 24. Paganiniho capriccio. Ač hrála s velmi širokým dynamickým ambitem, její tón nikde neztrácel hutnou barvu, intonační zřetelnost a dostatečnou průraznost vůči orchestrálnímu tutti. Velmi jí slušel subtilní výraz, v jejím uměleckém projevu však bylo možno postřehnout i sebejistou razanci a ten již vzpomínaný životní optimismus. Byl to hezký večer.
Vojtěch Mojžíš
