Paříž, Opéra Bastille
Milan Pospíšil
V Paříži dosáhli Hugenoti 1118 představení roku 1936. Od té doby se zde emblematické dílo francouzské velké opery neobjevilo. Giacomo Meyerbeer, jemuž Paříž vděčí za svou prestiž jako „hlavní město světa“ 19. století i v oblasti opery, byl odtud na dlouhá desítiletí vypovězen. Moc na tom nezměnil ani ojedinělý pokus o Roberta ďábla v roce 1985. Poté, co zásluhou mezinárodní spolupráce muzikologů začaly práce na nových kritických edicích Meyerbeera, jež od počátku našeho století umožnily jeho dlouho očekávanou renesanci, se k svému mistrovi přihlásila konečně i Paříž.
Režisér Andreas Kriegenburg přistoupil k Hugenotům s vědomím, že představuje naprosté většině obecenstva neznámou operu. Proto ji neinscenuje s nutkáním vymyslet nějaké zcela nové akce nemající oporu ani v libretu ani v hudbě, jen aby zaujal publikum a kritiku údajně otrávené notoricky známým a nudným dějem něčím pokud možno provokativně nečekaným. Téma vražedného nepřátelství fanatických náboženství usurpujících pro sebe toho jedině pravého Boha, který podle nich žádá vyhlazení těch, kteří věří v toho nesprávného, je ovšem nadčasové a přesahuje konkrétní historické pozadí Bartolomějské noci z roku 1572 tak nápadně, že není třeba žádné násilné aktualizace, aby opera rezonovala i s problémy dneška. V divadelním programu zmíněný přesun děje ze 16. století ne snad do přítomnosti, ale dokonce do budoucnosti a do určitého roku 2063 (?!), nebyl (patrně naštěstí) vůbec nijak patrný. Sólisté a sbory byli kostýmováni do neurčité doby s prvky módy od 16. a 19. století až k současnosti (Tanja Hofman). Úplně bílá, jen občas světly kolorovaná scéna (Harald B. Thor) měla podle režiséra poskytnout neutrální pozadí, na němž by byly v jakémsi „obnažení“ jasně čitelné vztahy a konflikty mezi výrazně barevně odlišenými individuálními i sborovými aktéry. Elementární symbolická barevnost (např. katolíci v různých odstínech červené a hnědé, protestanti v šedi a černi) rozhodně napomáhala v orientaci a rozlišování sólistů a sborů v masových scénách. Proti tomu samotné režijní vedení pozůstávalo někdy z pouhého aranžování a zejména „opatrná“ davová střetnutí by někdy působila až komicky, nebýt ovšem mohutného dramatického účinu zaručovaného hudbou.
Děj Hugenotů se rozvíjí z nedorozumění, které mohlo být snadno vysvětleno, avšak v atmosféře hluboké nedůvěry mezi náboženskými bloky zmaří pokus o jejich smíření. Klíčový moment vzniku osudového omylu se v opeře odehrává jen pantomimicky a vysvětluje krátkým recitativem. Režisér tento prchavý, ale důležitý moment pro pochopení dalšího děje znázornil velmi jasně i díky Florianu Sempeyovi, který podal drobná, nicméně charakteristická recitativní a ariosní sóla, na nichž je postavena barytonová role hraběte Neversa, důrazně a srozumitelně. Neocenitelnou přednost rodného jazyka francouzštiny využila také Karine Deshayes v komických momentech všetečného pážete Urbaina. Škoda, že dirigent Michele Mariotti nenechal tuto mezzosopranistku disponující znamenitou koloraturou a rozsahem až do tříčárkovaného d zpívat rondo ve 2. jednání, které Meyerbeer připsal pro altistku Alboni do původně sopránové role a které Deshayes ostatně už zpívala v jiném provedení. V tomto směru byl dirigent vstřícnější k představitelce královny Marguerite, jíž poskytl úplnou verzi duetu s Raoulem. Příležitosti zastoupit onemocnělou Dianu Damrau využila Lisette Oropesa dokonale. Předvedla koketující vládkyni chimérického dvora lásky v roztančeném pohybu s grácií a noblesou. Koloraturou s virtuózními běhy a brilantními trylky přivedla obecenstvo po své velké árii k obrovskému aplausu. Dalšího protagonistu, který musel kvůli onemocnění z inscenace odstoupit krátce před premiérou, Bryana Hymela, se nepodařilo nahradit tak šťastně. Yosep Kang jistě zaslouží dík a uznání, že zachránil projekt před ztroskotáním, ale přesto je nutno konstatovat, že exponovanou úlohu Raoula přednášel se značnými výkyvy. Jeho příjemně zbarvený lyrický tenor v romanci s doprovodem sólové violy měl potíže s ozdobami, výškami i s čistotou intonace. Naproti tomu zvládal s energií a hlasovou svěžestí místa vyžadující spíše hrdinný charakter. V septetu souboje vzal Kang i vysoké cis, ale když zpíval sám, tak se o tyto skladatelem předepsané nejvyšší tóny ani nepokoušel. Jeho partnerka v roli Valentiny Ermonela Jaho vystoupila v ohlášené indispozici, aby umožnila představení. Na hlase však bohudík nebyla postřehnutelná žádná újma. Není to sice ten druh dramatického sopránu, pro který Meyerbeer roli psal a který ve Francii dodnes nese jméno první představitelky „sopran Falcon“, nýbrž lyrický soprán, který ovšem disponuje i průraznými výškami pro vypjaté dramatické okamžiky. Byla to Valentine intenzivně prožitá a všestranně přesvědčivá. Rozpačitý dojem zanechal Nicolas Testé jako starý hugenotský voják Marcel. Chyběly mu hloubka i síla hlasu a osobnostní vyzařování. Podle libreta otištěného v programu měl zpívat scénu s modlitbou ve 3. jednání, ale ta byla nakonec vynechána, a dirigent mu sebral dokonce i druhou strofu hugenotské válečné písně! Na jevišti mu tleskali pobavení katoličtí pánové, ale v hledišti se nehnula ani ruka stejně jako předtím po přednesu Marcelova slavného vstupního čísla, tj. Lutherova chorálu. Typově byl dobře obsazen Paul Gay jako úskočný a tvrdošíjný organizátor Bartolomějské noci Saint-Bris. V roli soustředěné do jediné scény záleží ovšem na každém tónu, a tak vadilo (třebaže skladatelem připuštěné) obcházení melodických vrcholů.
Dirigent Michele Mariotti uvedl operu víceméně jako přede dvěma lety v Berlíně, tedy bez „výpůjček“ z připravovaného kritického vydání, ale ve známé verzi s několika škrty. Některé byly přijatelné, jiné méně, zvláště když zasahovaly nejen hudební formu, ale i dramaturgii, např. vypuštění reprízy hlavního tématu svěcení zbraní, když Nevers odmítá účast na masakru. Jako celek působilo Mariottiho pařížské nastudování mnohem dynamičtěji, kontrastněji a s lepším porozuměním pro Meyerbeerův styl než předtím v Berlíně. Výkony orchestru a sborů (sbormistr José Luis Basso) jakož i všech početných epizodních rolí byly prvotřídní. Veškerým nárokům díla přesto hudební a scénické provedení nevyhovělo beze zbytku. Např. se nerespektovaly prostorové dimenze akcí zpěvu a orchestru za scénou a tradiční rozpaky, co si počít s baletními scénami, byly jednoduše vyřešeny jejich vynecháním. Ačkoli Meyerbeer při svém návratu do Paříže sklidil zaslouženě veliký úspěch, dal pocítit, že předkládá interpretům trvalou výzvu, na niž je nesnadno odpovědět se stoprocentním zdarem.
Paris, Opéra National de Paris – Giacomo Meyerbeer: Les Huguenots (Hugenoti). Dirigent Michele Mariotti, režie Andreas Kriegenburg, výprava Harald B. Thor, kostýmy Tanja Hofman, sbormistr José Luis Basso. Premiéra 24. 9. 2018, psáno z reprízy 20. 10. 2018, Opéra Bastille.