Zážitky z operních „ne-prázdnin“ bez propadáku
V posledních letech u nás s koncem divadelní sezony stálých „kamenných“ divadel operní provoz nekončí. Naopak – součástí letních hudebních festivalů bývají operní inscenace v míře, která v červenci se sedmi produkcemi předstihla i premiérami zahuštěné měsíce uprostřed sezony. Na Smetanově Litomyšli zazněla předpremiéra Smetanovy Libuše v nastudování pražského Národního divadla. Ensemble Damian do programu Olomouckých barokních slavností zařadil čtyři nové letošní produkce – Vivaldiho serenatu La Gloria e Himeneo, volnou rekonstrukci Ariadny Claudia Monteverdiho dokomponovanou Vítem Zouharem a Tomášem Hanzlíkem, z hudebně divadelních produkcí na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století pastorální operu L’Amor non hà legge Antonia Caldary a inscenaci, která propojila dvě serenaty Františka Antonína Míči Bellezza e Decoro a Nel giorno natalizio s jeho dalšími skladbami. Součástí 6. ročníku byla také obnovená premiéra Mozartovy operní prvotiny Apollo et Hyacinthus. Hudební festival Znojmo své letošní téma Svár duše s tělem postavil na scénickém provedení oratoria Emilia de‘ Cavalieri Rappresenatione di anima et di corpo. Hojnost barokních oper ještě rozšířilo barokní pasticcio Muzio Scevola Filippa Amadeiho, Giovanniho Bononciniho a Georga Friedricha Händela, které v novodobé premiéře Musica Florea představila na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU v Lichtenštejnském paláci. Na úplném konci sezony jsem při reprízách bezprostředně po premiéře „dohonila“ Verdiho Nabucca v nastudování Státní opery.
V červenci také začaly Letní slavnosti staré hudby. Z vokálních koncertů 19. ročníku tohoto festivalu jsem stihla dva – program s áriemi z barokních oper francouzské provenience se sopranistkou Véronique Gens a souborem Les Ambassadeurs a z italských oper seria v interpretaci Hanny Herfurtner s uskupením lauten compagney BERLIN.
Zážitek s Ariadnou
Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, spolutvůrce stylu soudobých oper v repertoáru Ensemblu Damian, tentokrát zlákala Monteverdiho L’Arianna. Dochované Lamento a libreto Ottavia Rinucciniho dotvořili do podoby celovečerní opery na základě dalších dobových pramenů z archivů po celé Evropě. Výsledná kompozice osciluje mezi vážnými milostnými scénami, které zvrtnou ve zradu a smutek, a odlehčeně až bujaře veselými. Má v sobě hudební napětí původní Monteverdiho hudby a z ní odvozené soudobé podoby s aplikací minimalismu a s akcentem na rytmus a střídání metra.
S velmi náročnými Zouharovými a Hanzlíkovými party si všichni sólisté poradili skvěle. Představitelka titulní role Kristýna Vylíčilová se musela navíc adaptovat na změny stylů. Zvládla nejen minimalistické sekvence, ale především její interpretace Lamenta byla za jemného doprovodu teorby a violy da gamby skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život.
Inscenační složka svým způsobem tentokrát ustoupila do pozadí. Třebaže se během produkce vystřídala na oponě za sólisty projekce stovky antických výtvarných detailů, zatímco k Monteverdiho hudbě v Lamentu se promítaly detaily současného výtvarného umění, sólisté si v barokizujících kostýmech s gesty vycházejícími z barokní konvence vystačili s úzkým proscéniem a prostorem za komorním uskupením s theorbou, varhanním pozitivem a violou da gamba.
Vzniklo dílo a inscenace, které překlenuly čtyři staletí vývoje operního žánru a propojily nad antickým mýtem jeho počátky a současný přístup do stmeleného celku, který zajímavě osciluje mezi tragickým a komickým.