Jakub Horváth
Milovníkům jazzu nepochybně neuniklo, že 4. března oslavil pětasedmdesáté narozeniny legendární trumpetista Václav Týfa, který svou hudební dráhu započal jako talentovaný houslista, avšak z důvodu zdánlivě drobného handicapu při hře na housle se nakonec etabloval jako lídr trumpetových sekcí. V tomto směru se stal naprostým fenoménem. Svoji veleúspěšnou hráčskou kariéru ukončil přede dvěma lety.
V roce 1960 jste zvítězil na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Kdo vás na tuto prestižní soutěž přihlásil?
Od dětství jsem navštěvoval houslovou třídu Bohumila Tauše v Lidové škole umění na Kladně, která mě na Kocianovu houslovou soutěž v příslušné věkové kategorii delegovala. Nakonec jsem vyhrál s Romancí skladatele Johana Svendsena a s touto skladbou jsem rovněž absolvoval svoje první nahrávání do rozhlasu v kladenském Dělnickém domě.
Bylo tedy zcela nabíledni, že budou vaše další kroky směřovat na konzervatoř, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?
Po maturitě na gymnáziu jsem byl přijat na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Mezitím si mě však na zmiňované Kocianově soutěži všiml prof. Schneberger, který vyučoval na Pražské konzervatoři, a nabídl mi jít k němu studovat. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu.
Proč jste v průběhu studijních let na konzervatoři přešel z houslí na trubku?
Na konci 1. ročníku mně pan profesor Schneberger oznámil, že mám příliš malé rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, což by s největší pravděpodobností bylo při dalším studiu na překážku. Když zjistil, že hraji také dva roky na trumpetu, doporučil mě do trumpetové třídy k Václavu Paříkovi.
Dával vám někdo pokyny a rady ohledně nátisku?
Ne, byl jsem samouk. Doma mně tatínek ukázal správný prstoklad a dál už jsem cvičil sám. Záhy jsem s Vítkem Fialou založil Kladenský dixieland a také jsem začal hrát s tanečními orchestry Bóry Kříže a Vladimíra Bromského. U prof. Paříka jsem samozřejmě musel absolvovat zjišťovací zkoušky na nástroj. Problém však spočíval v tom, že jsem neznal žádné etudy. Vypůjčil jsem si tedy Školu Jaroslava Koláře a vzápětí jsem z listu několik etud Paříkovi přehrál. Pan profesor byl spokojen a navzdory tomu, že nerad bral cizí žáky, mě do své třídy přijal. Musel jsem však během prvního ročníku zvládnout ve hře na trubku osnovy dvou ročníků, abych byl na stejné úrovni v teoretických předmětech.
Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš tvůrčí projev?
Co se týče houslí, příliš daleko jsem se nedostal, protože věnovat se s plným nasazením dvěma nástrojům nelze. Pokud jde o trumpetu, musím jmenovat Václava Paříka, který mě dokonce dával za vzor spolužákům Mirkovi Jelínkovi a Jardovi Lautnerovi, protože jsem na rozdíl od nich během jednoho týdne nacvičil až čtyři etudy.
Jak probíhaly začátky vaší kariéry profesionálního trumpetisty?
Během studia na konzervatoři mě oslovil trumpetista a spolužák Mirek Jelínek, jestli bych měl zájem hrát na Libereckých výstavních trzích s tamějším big bandem Ladislava Bareše. Začal jsem tedy do Liberce dojíždět. Zanedlouho sem přijel také v rámci těchto trhů vystupovat Orchestr Karla Vlacha. Hráli jsme ve stejném programu, a jak jsem se později dozvěděl, všiml si mě jako sólisty člen Vlachovy kapely saxofonista Jaroslav Kopáček, jenž mě doporučil za právě odcházejícího trumpetistu Vlastimila Hálu. Moje první profesionální angažmá ale začalo v srpnu 1962 v Orchestru Zdeňka Marata, který hrál ve Slovanském domě. Dlouho jsem tam však nepobyl, protože jsem vzápětí dostal nádherný dopis od Vlastimila Hály, který se chtěl naplno věnovat skladatelské a aranžérské práci a požádal mě, abych za něho nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Tuto nabídku jsem samozřejmě ihned přijal a 17. října 1962 jsem se stal jeho členem.
V jakém složení hrála tehdejší Vlachova trumpetová sekce?
Rudolf Přibík hrál první trumpetu, Václav Král druhou, Miloslav Bureš třetí a já jsem začínal na čtvrté. Míla Bureš byl specialista na sólové kantilény a pomalé melodické skladby lyrického charakteru. Nikdo z kolegů však nehrál jazzová sóla, tudíž jsem byl nucen tuto mezeru zaplnit. Za nějaký čas jsem požádal pana Vlacha, abychom si s Vaškem Králem prohodili trumpetové party, protože vzhledem k častým sólům jsem se potřeboval během hraní v sekci pohybovat ve vyšším trumpetovém rejstříku. V létě 1963 se přihodilo, že kolegové Přibík a Král se z hecu vzájemně nadzvedávali, až Vašek Rudovi natrhl slezinu. Vzápětí jsme jeli hrát na Liberecké výstavní trhy, kdy Ruda vzhledem k této indispozici byl schopen odehrát maximálně čtvrtou trumpetu. Na pozici lídra trumpetové sekce jsem ho musel nahradit já a tento post jsem už nikdy v žádném orchestru neopustil.
Však jste se z tohoto úhlu pohledu stal živou legendou a všichni vaši následovníci se usilovně snaží jít ve vašich šlépějích neomylného amerického frázování synkop, které vždy naprosto přesně korespondovalo s žánrem a tempem právě hrané skladby. V čem bylo pro vás angažmá v Orchestru Karla Vlacha zásadní?
Pro devatenáctiletého kluka byl nejdůležitější fakt, že jsem dostal příležitost hrát s takovým orchestrem. Co se týče zmiňovaného frázování, získal jsem zde obrovskou praxi v tzv. ,,vlachovské škole synkop” jako lídr i sólista. Navíc jsme tehdy hráli nejen taneční písničky, ale i jazzové orchestrálky, z nichž nikdy nezapomenu na I Feel Pretty z muzikálu West Side Story, kde v úvodním tématu zaznělo moje první a poslední c4.
V 70. a 80. letech jste byl lídrem trumpetové sekce Tanečního a Jazzového orchestru Československého rozhlasu pod vedením Josefa Vobruby a Kamila Hály a poté i v Orchestru Československé televize, jehož šéfdirigentem byl Václav Zahradník. Jak se lišil sound obou big bandů?
Obě etapy lze těžko srovnávat. Co se týče množství natočených skladeb, na nichž jsem se jako sólista nebo lídr trumpetové sekce podílel, považuji angažmá v rozhlasovém big bandu během Vobrubovy a Hálovy éry ve své kariéře za nejplodnější. Tehdy se v orchestru sešli vynikající muzikanti, což se na výsledku samozřejmě odrazilo. Například Laco Déczi, jenž s námi hrál 4. trumpetu a zdaleka tehdy ještě nebyl v tak širokém povědomí veřejnosti, napsal skladbu Tuturila, což byla stran lídrování jedna z nejstrašnějších věcí. Laco v této kompozici dokonce přinutil celou trumpetovou sekci včetně Honzy Čapouna hrát chorusy. Rovněž nemohu nezmínit živé nahrávky ze Studia A za účasti publika, z nichž si nejvíce považuji spirituálu Janova dobrá zvěst v aranžmá Kamila Hály, a také celé série sólových snímků Burta Bacharacha a Maynarda Fergusona. Do tohoto období se datuje vznik mé sólové desky Konstelace, na níž se aranžérsky i dramaturgicky podílel Vladimír Popelka. První polovinu tvořily kompozice Adama Michny z Otradovic a druhou výběr skladeb skupiny Blood, Sweat and Tears. V té době existovaly pouze čtyřstopé magnetofony, takže jsem jedenáctičlennou trumpetovou sekci musel nahrávat postupně po čtyřech trumpetách, což přede mnou, a prozatím ani po mně, v tuzemských poměrech nikdo neudělal. Pokud se jedná o spolupráci s Václavem Zahradníkem, byla rovněž skvělá. Vaška považuji za nejlepšího aranžéra, jakého jsem kdy zažil. Když jsme točili ve studiu, jeho nejproslulejší hláška zněla: ,,Pánové, kdo si nevěří, nehrajte!” Vždycky jsem si v duchu říkal, kolik nás nakonec zbyde. Nahrál jsem s ním mnoho sólových snímků, psal v té době naprosto bezkonkurenční barvy. Po zrušení Orchestru ČST jsme se domlouvali, že spolu udělámu desku, ale, bohužel, z důvodu jeho náhlého skonu k tomu nedošlo, což mě dodnes velmi mrzí.
Zároveň jste byl členem Orchestru Ladislava Štaidla, což byla doprovodná kapela Karla Gotta. Naplňovalo vás toto angažmá i po umělecké stránce, nebo jste je bral výhradně jako prestižní komerční záležitost?
Naplňovalo mě i umělecky. Orchestr byl složen ze skvělých hráčů, mohl jsem se zde uplatnit i sólově a všechna aranžmá psal výborně Rudolf Rokl. Nebyli jsme tedy jenom Karlovým křovím. Pochopitelně další neméně důležitá kritéria spokojenosti spočívala v pravidelných turné na západ od našich hranic a v patřičném finančním ohodnocení.
Nemohu opomenout vaši dlouholetou spolupráci s Václavem Kozlem. Konvenoval vám jeho skladatelský a aranžérský rukopis?
Nepochybně, s Vaškem jsme dlouholetí přátelé. Byl jsem lídrem v jeho big bandech i v menších uskupeních.
Mohl byste porovnat styl komponování a aranžování Václava Kozla a Václava Zahradníka?
Vašek Kozel patří, podobně jako Jaroslav Dřevikovský, mezi výborné rutinéry, což nemyslím nikterak pejorativně, a ví, co a jak má napsat, aby výsledný tvar dobře zněl. Vašek Zahradník byl větší experimentátor a psal méně konvenčním a zažitým způsobem.
Jazzoví trumpetisté se dělí na lídry a chorusové hráče. Kteří z obou uvedených kategorií vás u nás i ve světě nejvíce ovlivnili?
Pokud se jedná o světové trumpetisty, mezi mé idoly patřili Maynard Ferguson a Doc Severinsen. Z našich hráčů byl jednoznačně mým vzorem Richard Kubernát, s nímž jsem se znal i osobně a který jako jeden z mála tuzemských trumpetistů suverénně ovládal jak chorusové hraní, tak i famózně lídroval.
Na podzim jsem četl vynikající memoárovou knihu Milese Davise, který drží světové prvenství, co se týče stylotvornosti. Existuje některé jeho období, kdy vás obzvláště zaujal?
Ani bych neřekl. Miles Davis inklinoval k hraní v malých partách, kdežto já jsem většinu života strávil v big bandech. Jakkoli hrál úžasně, vždy šel svým autorským i interpretačním uměním trochu mimo mě.
V čem spočívá největší rozdíl pro začínajícího profesionálního trumpetistu mezi 60. lety a současností?
Především v příležitostech. V 60. letech existovalo nespočet různých i poloprofesionálních orchestrů, takže šance na uplatnění byla mnohonásobně větší. V současné době funguje takových kapel nepoměrně méně, tudíž je i hráčských příležitostí mnohem méně. Dnešní mladé trumpetisty upřímně lituji, protože i když jsou šikovní, uplatní se jich jenom pár. A co budou dělat ti ostatní?
Jak se začínající jazzový hráč může nejlépe zdokonalit ve frázování synkop?
Vždycky jsem svým mladším kolegům říkal: Poslouchejte co nejvíc nahrávek těch nejlepších světových big bandů, vstřebávejte do sebe jejich interpretační projev a vzápětí se snažte tyto poznatky aplikovat v praxi. Při hraní v big bandu vnímejte lídra a snažte se mu přizpůsobovat. Jedině tímto způsobem se můžete někam posunout a zdokonalit.
Mnoho trumpetistů hraje s oblibou také na křídlovku. Patříte mezi ně?
Ano. Řadu let jsem sice hrál pouze na trubku, avšak Václav Kozel přišel s nápadem psát v určitých skladbách kvůli temnější a kulatější barvě místo trumpet do celé sekce křídlovky. Koupil jsem si tedy čtyřventilovou křídlovku Getzen, již jsem poté v sekčním hraní uplatnil i v Hudebním divadle v Karlíně, a dokonce jsem na ni sólově natočil slavnou Vzpomínku na Herkulovy lázně. Největšího využití se jí však dostalo, když jsem se stal na popud dirigenta Františka Preislera sólistou Velkého symfonického orchestru Paláce Žofín.
Jste typem trumpetisty, jako byl například Pavel Husička, který rád střídá nátrubky?
Ve srovnání s Pavlem, jenž měl doma ,,železářství”, rozhodně ne. Většinu života jsem hrál na nátrubek Rudy Mück Cushion 17C, který proslul extrémně širokým rantlem. A neměnil bych. Řada trumpetistů se dokonce naivně domnívala, že veškerý můj úspěch je zaručen tímto nátrubkem, tudíž v té době převládal názor: ,,Když hraje Týfa na Mücka, budu na něj hrát taky.” A skutečně na něj všichni hráli, což se nechlubím, ani nepřeháním. Postupem času jsem však začal mít problémy stomatologického rázu a musel jsem si nechat udělat na horních předních zubech můstek. Tím pádem se zažitý pocit nátrubku na vlastních zubech vytratil, značka Rudy Mück mi přestala vyhovovat a začala nekonečně dlouhá anabáze hledání jiného ideálu. Tehdy jsem veškerý volný čas trávil u konstruktéra nátrubků Libora Tománka na Malé Straně a snažil se dopracovat k co nejlepšímu výsledku. Nakonec jsem zvolil kompromis, co se týče velikosti rantlu, mezi širokým Mückem a standardně úzkým Bachem. Vzpomínky na Rudyho Mücka mi však navždy zůstanou, protože tak ideální nátrubek jsem do dnešních dnů nenašel.
Kolik hodin jste pravidelně cvičil na trubku?
Když jsem měl volný den, začínal jsem po obědě a končil při večerníčku, takže minimálně pět hodin. Spolehlivý nátisk si však vytvoříš jedině při živých koncertech a jakékoliv domácí cvičení má pouze nezbytně nutný udržovací charakter, abys jej tak rychle neztratil. To je moje celoživotní zkušenost.
Jan Werich jednou prohlásil: ,,Největším uměním v umění je umění včas odejít.” Vzal jste si tento jeho citát za příklad, protože jste chtěl odejít na vrcholu a v plné síle?
Přímou inspirací mně tato hláška nebyla. Musím však v této souvislosti zmínit orchestr Golem, s nímž jsem kontinuálně hrál přes třicet let. Nejvíce koncertních turné jsme absolvovali s Petrou Janů a Josefem Lauferem. Před dvěma lety se ale Petra rozhodla svoji kapelu omladit. Vybrala si čtyři fešáky z jižních Čech, s nimiž začala koncertovat, a spolupráci s námi ukončila. Chtěli jsme začít znovu hrát s Josefem Lauferem, k čemuž, bohužel, nedošlo kvůli jeho momentální zdravotní indispozici. Golem tedy tzv. ,,vyšuměl” a zbylo pouze Hudební divadlo v Karlíně, kde jsem účinkoval maximálně ve třech představeních za měsíc. Uvědomil jsem si, že permanentně doma cvičit kvůli tak minimálnímu počtu odehraných produkcí se mi v žádném případě nevyplatí. Kolegům jsem řekl: ,,Hoši, hrajte, už jsem se nahrál dost,” a definitivně jsem skončil.
Dostal jste někdy nabídku seberealizovat se jako pedagog?
Na přelomu tisíciletí mě oslovil tehdejší ředitel Konzervatoře Jaroslava Ježka Karel Vraný, zda bych měl zájem na jejich škole vyučovat. Musel jsem kvůli časové zaneprázdněnosti odmítnout.
Jak se udržujete v tak vynikající formě fyzické i psychické?
V mládí jsem hrál aktivně fotbal za dorosteneckou ligu Kablo Kladno, teď pravidelně cvičím na rotopedu a s manželkou se věnujeme nordic walkingu. Co se týče psychické kondice, vždy jsem se snažil a snažím být za všech okolností dobře naladěn.
Co byste si přál k uplynulým narozeninám?
Aby vše zůstalo tak, jak je, co možná nejdéle.
Václav Týfa se narodil 4. 3. 1943 v Kladně. Zvítězil v Mezinárodní Kocianově houslové soutěži v Ústí nad Orlicí (1960). Studoval na Pražské konzervatoři hru na housle a na trubku. Jako lídr trumpetových sekcí působil v Orchestru Karla Vlacha (1962–1970 a 1992–2010), v Tanečním a Jazzovém orchestru Československého rozhlasu (1971–1978), v Orchestru Československé televize (1980–1985) a v Big Bandu Českého rozhlasu pod vedením Václava Kozla (2002–2012). Byl také dlouholetým členem Orchestru Ladislava Štaidla (1970–1985), orchestru Golem (1982–2016) a sólistou Velkého symfonického orchestru Paláce Žofín (1996–2008). Jako sólista se podílel na koncertním provedení jazzové opery Porgy and Bess a spolupracoval také s Československým Big Bandem Matúše Jakabčice, s Big Bandem Kryštofa Marka a s Prague Session Orchestra při koncertech Bobbyho Shewa. Získal cenu Senior Prix 2017, kterou uděluje Nadace Život umělce. V kategorii svého nástroje je u nás osobností zcela výjimečnou, která většině nahrávek, na nichž se jako lídr sekce podílel, propůjčila nezaměnitelný drive a spolehlivě identifikovatelný moderní sound.