Letošní, již 73. ročník MHF Pražské jaro, jehož hlavním tématem byla oslava výročí české státnosti, publiku opět nabídl pestrou ochutnávku celkem 60 koncertů, z nichž si určitě každý vybral podle svého vkusu.
Jako vždy byla největší pozornost festivalových návštěvníků soustředěna především na slavnostní zahájení s Mou vlastí, jejíhož provedení se tentokrát ujala Česká filharmonie v čele s Tomášem Netopilem. Ovšem k dominantám koncertní přehlídky patřily i večery se zahraničními symfonickými tělesy, z nichž bych upozornila především na skvělé výkony orchestrů Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam, Varšavské filharmonie, Tonhalle Zürich, kde za zvláštní pozornost určitě stojí vynikající výkon Leifa Oveho Andsnese v Brittenově Klavírním koncertu, op. 13, či Budapešťského festivalového orchestru, jehož podání Mahlerovy Druhé symfonie „Vzkříšení“ pod vedením Ivána Fischera a se sólistkami Christianou Karg a Elisabethou Kulman patřilo bezesporu k těm vůbec největším festivalovým zážitkům. Abych však nezapomněla kromě jmenované České filharmonie na další české orchestry, tak velmi zajímavou dramaturgii měly zejména oba koncerty Pražských symfoniků, z nichž na Koncertě k výročí založení státu Izrael (kde původně ohlášeného Leonarda Slatkina zastoupil jeho asistent Tomáš Brauner) nechyběla Schönbergova málokdy uváděná kantáta Ten, který přežil Varšavu či Bernsteinova Symfonie č. 3 „Kadiš“ a ve druhém večeru kantáta podle Vergilia Jana Nováka – Dido, i oba koncerty Rozhlasových symfoniků, na nichž zazněla např. Kabeláčova Symfonie č. 6 nebo Dvořákovo nádherné dílo Svatební košile. PKF – Prague Philharmonia zase měla možnost – kromě samostatného programu, tedy Beethovenových děl Coriolan a Symfonie Es dur „Eroika“ – v Mozartově Houslovém koncertu č. 5 A dur doprovodit loňskou vítězku MHS Pražské jaro Olgu Šroubkovou.
Na své si ale přišli i příznivci hudby starších období, jejíž špičkové interpretace se jim dostalo např. od souborů Monteverdi Choir & English Baroque Soloists v čele se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, který si připravil ryze bachovský program, či Accademia Bizantina s uměleckým vedoucím Ottaviem Dantonem a díly Vivaldiho, Albinoniho, Marcella, Piattiho a Galuppiho. Samostatnou pozornost si pak zaslouží zcela unikátní projekt Jordiho Savalla s názvem Město dvou mírů: Historie města Jeruzalém, kde společně účinkovali židovští, křesťanští a muslimští hudebníci z Izraele, Palestiny, Řecka, Sýrie, Arménie, Turecka, Anglie, Francie, Španělska, Itálie a Belgie.
Pražské jaro ale nezapomnělo ani na hudbu soudobou, a tak na svá pódia pozvalo např. Neue Vocalsolisten Stuttgart, kteří se představili v dílech, jejichž vznik sami iniciovali a rovněž je premiérovali, či soubory Klangforum Wien, jenž ve světové premiéře uvedl dílo Luboše Mrkvičky, napsané na jednu z objednávek festivalu, a Prague Modern s českou premiérou Ondřeje Adámka, k zajímavým projektům ale rovněž patřil večer s názvem Těžké je opustit krásu, na němž se děl Viktora Ullmanna, Pavla Haase, Erwina Schulhoffa, Hanse Winterberga, Hanse Krásy a Rudolfa Karla ujali sopranistka Irena Troupová a klavírista Jan Dušek.
Pro milovníky komorní hudby byla opět připravena nokturna a matiné, jedno z nichž se sólistkou Markétou Laštovičkovou připravilo pro posluchače vůbec první akordeonový recitál v dějinách Pražského jara, a zapomenuto nebylo ani na oblíbený Víkend komorní hudby, na němž mj. vystoupily skvělé české soubory Smetanovo trio a České noneto, které uvedlo světovou premiéru Passacaglie 1918 Michala Müllera.
Debutantem letošního ročníku Pražského jara se stal v rámci koncertu, který byl věnován památce dlouholetého dramaturga festivalu Antonína Matznera, mladý japonský dirigent Chuchei Iwasaki (který mimo jiné s Filharmonií Hradec Králové doprovodil ve Druhém Bořkovcově klavírním koncertu talentovaného Marka Kozáka), a radostí našich členů poroty Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara v oboru violoncello Václav Petr, který při neudělené první ceně vybojoval druhé místo.
Rezidenčním umělcem festivalu byl letos Julian Rachlin, který se tu v rámci čtyř koncertů představil nejen jako houslista, ale i jako violista, znamenitý komorní hráč a dirigent, a jedním z nejočekávanějších a nejúspěšnějších koncertů se stal i třetí, poslední koncert České filharmonie v čele s Davidem Robertsonem, který s ní připravil kromě Čtvrté Martinů symfonie koncertní provedení Bartókova Modrovousova hradu s mezzosopranistkou Petrou Lang a Matthiasem Goernem.
Neotřelé programové nabídky jsme se dočkali i na závěr, kdy Slovenská filharmonie kromě Janáčkovy Sinfonietty uvedla pod vedením svého nového šéfdirigenta Jamese Judda Fibichovu slavnostní předehru Komenský a Suchoňův Žalm zeme podkarpatskej s tenoristou Janem Vacíkem. K oslavám vzniku Československé republiky bylo pozvání tohoto orchestru výborným nápadem, zazněly obě hymny a byť mnozí z nás dodnes želí zrušení dlouholeté tradice s Beethovenovou „Devátou“ uváděnou na závěr festivalu, výborně zahraná Sinfonietta tentokrát velkolepou slavnostní atmosféru prýštící z tohoto mistrovského díla plně nahradila.
Do programové pražskojarní sady byl rovněž zařazen koncert v rámci veletrhu Sport Expo (J. J. Big Band) a pokračoval i vloni poprvé zrealizovaný projekt Před zahájením neformálně (tedy mimo prostory koncertní síně, bez fraku a s programem, který „byste nečekali“), na němž tentokrát vystoupili klavírista Tomáš Kačo, kontrabasista Libor Heřman a bicista Michail Pašajev.
I když rovněž letos byl repertoár zaměřen na díla, zkomponovaná v 19. a 20. století, což je nakonec vzhledem k poptávce posluchačů a snaze zaplnit sály vcelku pochopitelné, přece jenom jsme se dočkali nejedné dramaturgické lahůdky. Takové večery však ocenili zejména ti poučenější posluchači, kterých stále ještě, jak se zdá, není dost, když jedním z nejhojněji navštívených koncertů byl večer spíše podprůměrný, ale v čele s „hvězdou“ naší současné populární scény Vojtou Dykem…
A ještě jeden dodatek. Ani v roce 100. výročí vzniku Československé republiky (a 25. výročí zrodu České republiky) jsme se nedočkali slavnostních fanfár z Libuše, provázejících příchod hlavy státu do prezidentské lóže. Co více k tomu dodat…