Pro dubnová „nej“ vybírám ze dvou operních premiér (opavskou premiéru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky uvidím až v květnu) a čtyř koncertů.
Pražské Národní divadlo debutem Ivana Achera Sternenhoch představilo další z objednaných operních novinek a plzeňské Divadlo J. K. Tyla z operního odkazu Zdeňka Fibicha připomnělo Nevěstu messinskou.
Vokálním koncertům v dubnu dominovala stará hudba v programech souborů Collegium 1704 (Pane, slyš mé prosby), Cappella Mariana (Quintaessentia) a ve vystoupení Hany Blažíkové s cinkistou Brucem Dickeym (Breathtaking). S operními áriemi v Praze vystoupil Erwin Schrott.
Zážitek ze souznění sopránu a cinku
Koncert sopranistky Hany Blažíkové a hráče na cink Bruce Dickeyho v kostele sv. Šimona a Judy v rámci komorního cyklu FOK byl zážitkem z celé řady důvodů. Nejen díky této nádherné zvukové kombinaci za citlivého doprovodu komorního orchestru dvou houslí, teorby, violy da gamba a cembala nebo varhan. Pohladil po duši i díky interpretačnímu mistrovství a souznění obou protagonistů. A nabídl neotřelou dramaturgii. Blažíková a Dickey na něm představili program ze své loňské, vysoce hodnocené nové nahrávky nazvané Breathtaking / Dech beroucí. Zazněly na něm skladby z doby, kdy se cink plně uplatňoval v nejrůznějších hudebních žánrech – v první části koncertu sakrální hudba italských skladatelů pozdní renesance a raného baroka, v druhé části hudba oratorní a operní konce 17. století. Z této dramaturgie se dobou vzniku vymykalo, ale svým charakterem do ní zapadalo moteto soudobé řecké skladatelky Calliope Tsoupaki s posmutnělou meditací sopránu, cinku a violy da gamba, jejichž melodické linie se proplétaly nad částí starozákonní Písně písní Nigra sum.