Giacomo Puccini: Bohema
Praha, kino Světozor
Anna Šerých
Únorový přenos Pucciniho Bohémy z newyorské Metropolitní opery byl za poslední léta, myslím, třetí – stále táž inscenace, realistická, fungující, stále živá a stále podmanivá: Franco Zeffirelli ji na pódium Metropolitní opery postavil v roce 1981! Náročný projekt, realisticky popisný, respektující reálnou dobu příběhu, jak ji vylíčil v půli 19. století romanopisec Henry Murger: život pařížské studentské bohémy, její každodenní hlubokou kapsu a trvalou víru v lepší budoucnost. „Kdyby se člověk nedržel, verva této hudby by ho úplně strhla. Neznám nikoho, kdo by dokázal tak dokonale vylíčit Paříž té doby jako Puccini“ – prohlásil Claude Debussy. A totéž lze naroubovat na Zeffirelliho projekt. Vytvořil scénu, vytvořil režii a obé dodnes funguje s vysokým skóre repríz, návštěvnost je neutuchající a chybí jen málo do pětisté reprízy. Naštěstí Met dbá nejen na podívanou, ale představuje zaručené pěvecké osobnosti.
Vstupní scéna, ateliér, chudý mansardní byteček dává svým harampádím srozumitelně najevo chudobu nájemníků, efektně nabízí i pohled na střechy Paříže, ostatně jak Mimi opěvuje – „dívám se na střechy a na nebe“. Scénický realismus je vstřícný k projevům kamarádských vztahů, jejich humoru i nadsázky, malíř Marcello je ochoten podpálit obraz, aby se zahřáli, básník Rodolfo obětuje rukopis dramatu. Imponující Rodolfo je tentokrát čtyřiatřicetiletý Američan Michael Fabiano. Na scénu Met vstoupil v roce 2010 a vrací se pravidelně. Jeho jemný, neforsírovaný tenor je pro roli zamilovaného mladého literáta ideální, nemá problémy s výškami, zpívá bez afektu a s plným nasazením psychologie vztahu: čiré zamilovanosti, propadu do bezmoci i střetu se smrtí. Do historické plejády legendárních interpretek nemocné švadlenky Mimi se bulharská sopranistka Sonja Jončeva zařazuje suverénně. Dívčí naivitu, čistotu i veselost ztělesňuje dokonale, co nejpřirozeněji, a to je devíza vratná. Nejdokonaleji se projevuje ve scéně odhodlání vzdát se Rodolfa, počínaje árií Sa dirmi, scusi, qual e osteria – Řekněte, prosím, kde najdu hostinec. Ta velká scéna konfrontace s pravdou nemoci a rozchodu s milým, navzdory lásce, která trvá, je v jejím podání vpravdě veristická, na dřeň pravdivá ve slově i každém tónu a v souznění s Rodolfem nejen imponují profesionální samozřejmostí, jitří posluchačovy emoce. Tato dvojice milenců měla výtečné spoluhráče: hašteřivý pár Musetty a Marcella. Bravurně koketní Susanna Phillips, sofistikovaná pěvkyně v plném nasazení zpěvu a hry a Lucas Meachem, Američan s pevnou dikcí plně lyrického barytonu.
O přestávkách, které daly nahlédnout do mimořádně náročné přestavbě monumentálních kulis, konferovala sopranistka Kelli O´Hara, hvězda broadwayských muzikálů i operní Met s přirozeným šarmem a dozvěděli jsme se, že basista Paul Plishka, představitel domácího Benoita i seladona Alcinora je v Met už celé půlstoletí, s láskou vzpomínal na dávné role z let sedmdesátých, na Falstaffa či Borise. Představení mělo svou vysokou hodnotu právě i vedlejšími rolemi, Schaunarda zpíval mladičký ruský basbarytonista Alexej Lavrov, kloubí samozřejmou kvalitu zpěvu s báječně nadstandardním dováděním na scéně, mezi své bohémské kamarády vnáší vždy legraci. Ovšem tu bezstarostnost přátel prověří závěr opery, ukáže jejich pravou tvář, jejich hloubku. Každý dá své poslední ze své bídy, jen aby Mimi poskytli lékaře, splnili přání. Ne nadarmo jsme se těšili na Collinovo loučení s kabátem Vecchia zimarra – Můj starý plášti… Angličan Matthew Rose se blýsknul naplno. A skutečné loučení milenců Sono andanti? – Už jsme sami? dalo punc cituplné souhry scény, zpěvu i orchestru. Zažila jsem toto představení v Met naživo v roce 1992, v štědrovečerním hemžení na trhu se tehdy mihla dokonce i živá zvířata. Záznam filmový je vlastně působivější, zejména vynikne, jak jsou všichni aktéři suverénní, z celého představení čiší zřetelné potěšení z angažované interpretace, jak ji umožňuje režisér Gregory Keller, zeffirelliovský obnovitel (prvně 1995 to byl Don Giovanni). Také Bohémě dává svůj cit pro operu, pro žánr, který určuje hudba každým svým taktem. On je naplňuje s respektem, smysluplně, naplno a sdělně. Všichni naplno dávali, co je vlastně mottem přenosů: We share the passion for drama – vášen pro drama. Také samozřejmě i dirigent Marco Armiliato, pověstný citlivou spoluprací s pěvci i tím, že usiluje, aby publikum bylo molto, molto felice. Takové představení je nejlepším vstupem do světa opery pro ty, kdo viděli Bohému poprvé a je potěšením každému, kdo ji viděl třeba posté.
Met in HD – Giacomo Puccini: La Bohème (Bohéma). Dirigent Marco Armiliato, režie a scéna Franco Zeffirelli, režie obnovené premiéry Gregory Keller. Premiéra 14. 12. 1981, přímý přenos z Metropolitní opery 24. 2. 2018.