Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Prosincová „nej“ vybírám ze čtyř operních inscenací a dvou vokálních koncertů.

Pražské Národní divadlo premiérovalo na Nové scéně novinku Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal. Janáčkova opera si v době rekonstrukce svého domovského divadla poprvé s Gounodovým Faustem vyzkoušela prostor Pavilonu P Výstaviště Brno. V Liberci uvedli Dvě vdovy, jediné nové nastudování opery Bedřicha Smetany v našich divadlech v této sezoně. A Národní divadlo moravskoslezské představilo v české premiéře Wagnerovu verzi Gluckovy Ifigenie v Aulidě.

Z vokálních koncertů jsem zvládla předvánoční vystoupení Collegia 1704 s monteverdiovským programem opřeným o jeho sbírku Selva morale e spirituale a mimořádný koncert PKF korejské koloraturní sopranistky Sumi Jo.

Zážitek

 

I když prosincový zážitek při premiéře Fausta a Markéty Charlese Gounoda nebyl bezvýhradný, způsob, jakým inscenátoři ve své vizuální koncepci zvládli prostor velkého výstavního pavilonu, byl natolik sugestivní, že do jisté míry překryl výhrady k pěveckému obsazení a délce ve verzi s otevřením obvyklých škrtů a naopak redukcí sabatu Valpuržiny noci.

 

Jiří Heřman, současný šéf brněnské opery, se svými osvědčenými spolupracovníky – scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem, kostýmní výtvarnicí Lenkou Poláškovou a choreografem Janem Kodetem – na rozlehlý, stroze „technicistní“ prostor Výstaviště Brno adaptoval svou zdařilou plzeňskou koncepci Fausta a Markéty z roku 2013. Na rozdíl od svých režií z poslední doby, ve kterých do oper „implantoval“ další vrstvy (Tosca s přidanou postavou Mariou Callas, Madam Butterfly nahlíženou skrze optiku dospělého syna Čo-Čo-San a Pinkertona nebo Čert a Káča jako školní výlet na hrad Konopiště), se držel partiturou předepsaného příběhu. Podobně jako v Plzni se koncentroval především na postavu Markéty, která navzdory svým pokleskům dojde odpuštění. Tentokrát to však není Mefisto, kdo vyhodí z vysokého spirálovitého schodiště Markétino dítě, ale sama Markéta  – a ta po něm v závěru nestoupá do „nebeské“ výše, ale zůstane – oproštěná od pozemského neklidu –  ležet v centrálním kruhu zalita rotujícími hvězdami vesmírné galaxie.

 

V obrovském Pavilonu P ještě více než třeba v Heřmanově inscenaci Láska na dálku vyniklo, jak umí mnohotvárně pracovat s prostorem, světlem, rozmístěním postav a dekorací ve výtvarně působivých obrazech, obdařených divadelní symbolikou, aniž rezignuje na srozumitelné „vyprávění“ příběhu a emocí. Jenže Heřmanova režijní poetika a imaginace tentokrát narazila na obsazení. V akusticky problematickém prostoru, kdy je orchestr umístěný po straně a diváci sedí na konstrukci podobné hokejové hale, zanikal útlý tenor Josého Manuela i bas Jana Šťávy. Bez pěvecky výrazných postav Fausta a Mefista tak inscenace ztrácela hudební tah a sugestivnost, jakkoli dirigent Marko Ivanović tentokrát vedl orchestr k romantické rozbouřenosti. Sólistické obsazení zachraňovala Pavla Vykopalová jako Markéta, ale především Jiří Brückler a Václava Krejčí Housková v menších rolích Valentina a Siebela.

 

Propadák

 

Do současné diskuse o interpretačním stylu „staré“ hudby včetně oper vstoupilo Národní divadlo moravskoslezské nastudováním Ifigenie v Aulidě operního reformátora Christopha Willibalda Glucka ve verzi Richarda Wagnera, také reformátora, který ovšem k obrodě opery přistupoval ze zcela jiných pozic. Jeho hudební úprava zahrnuje mj. instrumentaci recitativů a předpisy dynamiky, text je z originální francouzštiny přeložen do němčiny. Nebylo to dobré východisko. Z této verze vzešla neukotvená směsice s hudebně marným pokusem o náznak historicky poučené interpretace a inscenačním pojetím, které tápalo mezi antikou a současností ve výtvarné postmoderní tříšti.

 

Gluckova tragická opera vychází z Euripidova a Racinova zpracování antického mýtu o mykénském králi Agamemnonovi, který svádí vnitřní boj mezi splněním věštby, aby pro zdar trójské výpravy obětoval svoji dceru Ifigenii, a otcovskou láskou, se kterou se vzpírá vykonat tento boží příkaz. V ostravském nastudování je uprostřed stupňovitého „hlediště“ jako repliky antického amfiteátru dominantním výtvarným znakem italského scénografa Luigiho Scoglia, stěna – v prvním dějství nápisy počmárané betonové torzo, ze kterého trčí železné dráty, v druhé mramorový kvádr, ve třetí odpudivá zelenavá vykachlíkovaná stěna jako na jatkách potřísněná krví s maketou staženého a vyvrženého zvířete. Třebaže znak zdi, hradby může nést silné významy, v režijní koncepci polského režiséra Michała Znanieckého, který se Scogliou spolupracuje už skoro dvacet let, zůstala vlastně jen vnějškovou dekorací. Znaniecky postavil svůj výklad na tom, že dodal opeře další plán, když nechává postavy dramatu před tylovou oponou němohrou komentovat i situace, kterých se v Gluckově opeře přímo neúčastní. Vzhledem k tomu, že je dějová zápletka postavená na míjení pravdivých i vymyšlených informací, na tom, zda a jaká fakta v danou chvíli jednotlivé postavy vědí, byl takový režijní klíč matoucí. A snaha inscenátorů rozkrýt v antickém mýtu nadčasová témata krutosti války, devalvace lidských hodnot a hledání jejich obnovy, která prezentovali v tištěných materiálech dokonce s poukazem na situaci v Sýrii,  zůstala jen na papíře.

 

I když ostravská opera přizvala k hudebnímu nastudování Zdeňka Klaudu, který se zaměřuje na starou hudbu, i v komornějším obsazení zněl orchestr zatěžkaně, hutně, nesourodě, tvrdě. Ani obsazení reprízy 18. prosince 2017 nepřesvědčilo, že právě sólisté jsou důvodem pro nasazení tohoto titulu – ani Jiří Hájek, který ovšem zpíval Agamemnona v indispozici, ani Markéta Cukrová jako Klytaimnestra a Michaela Popik Kušteková jako Ifigenie nenašly odpovídající interpretační styl a trápily se i s technickými problémy. Snad jedině americký tenorista James Kryshak v roli Achilla předvedl dobře vedený hlas.

 

Gluckovy opery se u nás příliš často neuvádějí – tu a tam se objeví jeho nejznámější opera Orfeus a Eurydika, Ifigenii v Aulidě u nás naposledy nastudovala ústecká opera v roce 1989. Zanedlouho už 18. února uvidíme, jak si s Gluckovým pokračováním osudu Ifigenie po skončení trojské války, s Ifigenií v Tauridě, poradí v Opavě dirigent Vojtěch Spurný a režisér Lubor Cukr.