Po té, kdy Národní divadlo svou momentálně bezprizorní Státní operu odstrčilo s premiérou operety Jacquese Offenbacha Orfeus v podsvětí do Hudebního divadla v Karlíně na závěr sezony o svátku 6. července, stálé operní scény se uzavřely. Prázdninovou operní a vokální nabídku u nás převzaly festivaly. Na letošním 5. ročníku Olomouckých barokních slavností zazněly v atriu Jezuitského konviktu, který nyní funguje jako Umělecké centrum Univerzity Palackého, tři barokní serenaty – La contesa de‘numi Leonarda Vinciho s hádkou bohů, kdo bude vychovávat následníka francouzského trůnu, Il natal di Giove Karla Müllera o mylně pochopeném proroctví a La Senna festeggiante Antonia Vivaldiho o usmíření Benátek a Francie prostřednictvím tří alegorických postav. Hudební festival Znojmo téma svého 13. ročníku – německá hudba pod vlivem reformace – obohatil v kostele sv. Michala scénickým provedení Příběhu o Kristu s hudbou Heinricha Schütze. A letošní operní novinkou Jihočeského divadla pro tradiční letní stagionu na krumlovském Otáčivém hledišti byl Verdiho Trubadúr. Z vokálních koncertů Letních slavností staré hudby proběhlo v červenci zahájení s programem nazvaným Král nebes.
Zážitek
Zahájení 18. ročníku Letních slavností staré hudby proběhlo v plném lesku. Letošní tematické zaměření tohoto mezinárodního festivalu se koncentruje na různé žánry hudby, jak zněla ve Versailles a v Paříži 17. a 18. století, především za vlády Ludvíka XIV., krále Slunce, který honosné sílo francouzských králů nechal vybudovat. Úvodní koncert se věnoval hudbě duchovní. Program nazvaný výstižně Král nebes představil v kostele sv. Šimona a Judy tři tzv. grand motets, velká moteta francouzského skladatele Michela-Richarda de Lalandeho, která hrával soubor Královské kaple během bohoslužeb za Ludvíkovy účasti. Lalandiho světskou tvorbu prezentoval v úvodu koncertu svižný Velký královský kus ze sbírky Symfonií ke královským večeřím se sólem obligátního fagotu.
Michel-Richard de Lalande (1657–1726), o generaci mladší současník Jeana-Baptisty Lullyho, strávil v bohatě placených královských službách více než čtyřicet let a v pozici ředitele kůru Královské kaple patřil k mistrům velkých motet jako specifické francouzské barokní chrámové formy. Zhruba dvaceti minutové vícehlasé skladby barvitě, ale bez italské záliby v pěvecké virtuozitě a explicitních zvukomalebných afektech vycházejí z textů žalmů. Pestře se v nich střídají a prolínají tři skupiny interpretů – sólisté, kteří zpívají samostatně i v různě kombinovaných ansámblech, sbor, založený většinou polyfonně. A to vše za doprovodu orchestru převážně v pětihlasé sazbě, který se uplatňuje i v instrumentálních úvodech a mezihrách.
Vedení Letních slavností přizvalo pro takový program interprety navýsost povolané – Les Pages et les Chantres, Pážata a zpěváci, kteří se na uvádění velkých motet specializují. Tento sbor vznikl před třiceti lety v souvislosti se založením Centra barokní hudby ve Versailles právě tak, aby co nejvěrněji počtem členů a složením hlasů odpovídal podobě chóru při Královské kapli v době Ludvíka XIV.
Koncert řídil přímo umělecký ředitel Pážat a zpěváků Olivier Schneebeli. Přizval čtveřici sólistů také s velkými zkušenostmi s interpretací francouzské barokní hudby – sopranistku Chantal Santon-Jeffery, tenoristy Reinouda Van Mechelena a Françoise Jorona a barytonistu Lisandra Abadieho. Orchestrálního partu se empaticky ujal rezidenční orchestr Letních slavností staré hudby – Collegium Marianum, jehož hráči si půjčili i speciální kontratenorové, tenorové a kvintové housle, postavené na zakázku Centra barokní hudby ve Versailles.
Francouzská velká moteta se u nás na koncertech objevují výjimečně. Zahajovací koncert tak poskytl mimořádnou příležitost a velký zážitek slyšet velká moteta v takto autentickém a velmi vytříbeném provedení. Z osmdesátky Lalandiho velkých motet byla vybrána tři, každé zhruba v délce 20–25 minut – De profundis, vysloveno //de profyndis//, abychom dodrželi interprety používanou francouzskou výslovnost latinských textů, v tomto případě 130. kajícného žalmu, ve kterém žalmista volá z hlubin Boha a úpěnlivě prosí o vykoupení ze všech provinění. Toto moteto v roku 1689 reprezentovalo ranou fázi Lalandiho tvorby, další moteta byla z počátku 18. století – Venite, exultemus Domino na text 95. žalmu a Lalandiho nejslavnější moteto Dominus regnavit na text 97. žalmu s motivem Boha jako krále, který má veškerou moc. Takový výběr žalmu byl pro Lalandiho příznačný – Ludvík XIV. se považoval za panovníka z boží milosti. Snad by byl s provedením při Letních slavnostech spokojen přímo i on – velký znalec hudby, který při stavbě nové Královské kaple ve Versailles tak bedlivě dohlížel i na akustiku.
Propadák
Národní divadlo poslední premiéru své momentálně bezprizorní Státní opery odstrčilo na závěr sezony na den svátku 6. července. V Hudebním divadle v Karlíně, které se stalo jedním z azylů po dobu rekonstrukce budovy Státní opery, byla uvedena premiéra operety Jacquese Offenbacha Orfeus v podsvětí v hudebním nastudování Jana Chalupeckého a v režii Michala a Šimona Cabanových.
Není neobvyklé, že i velké operní domy typu Metropolitní opery zařazují do svého repertoáru klasickou operetu, která může mít pro soubor ozdravný účinek. V případě Orfea a Státní opery se ale tak nestalo. Opereta je svébytný žánr a jakkoliv bývá oproti opeře považován za „pokleslý“, každý zkušenější tvůrce i inscenátor dobře ví, že napsat/inscenovat operetu, která diváky opravdu pobaví, je velmi obtížné. Vedle skvělé hudby vyžaduje i herce, kteří nejen dobře zpívají, ale zvládnou plynule přejít k mluveným dialogům a uplatnit i komediální talent a taneční schopnosti. Opereta vyžaduje speciální dovednosti, které se s těmi operními překrývají jen částečně. Tuto lety prověřenou zkušenost nová inscenace Orfea, bohužel, jen potvrdila.
Opéra-bouffon Orfeus v podsvětí na libreto Ludovika Halévyho a Hectora-Jonathana Crémieuxe při své pařížské premiéře v roce 1858 vyvolal a stále vyvolává nadšení diváků, a to i v nejrůznějších adaptacích, u nás například Ypsilonky nebo hradeckého Draku. Právem – originální text je vtipný i dnes a Offenbachova hudba má šarm a jiskru. Tklivý příběh o lásce Orfea a Eurydiky autoři v drsné karikatuře „obrátili naruby“: oba bájní milenci a manželé, proslulí svou oddanou láskou, si jsou v této operetě nevěrní, mají se plné zuby a netouží po ničem jiném, než aby se rozešli. „Veřejné mínění“, které zde zastupuje antický chór, je ale pobouřeno a pokrytecky se domáhá návratu k morálce a věčné lásce hrdinů antického mýtu. Libretisté si dělají legraci i z Olympu a jeho bohů, které prezentují s normálními lidskými nedokonalostmi a neřestmi.
Režiséři inscenace bratři Michal a Šimon Cabani mohli být pro komplexní žánr operety příslibem díky svým zkušenostem s nejrůznějšími druhy a žánry od divadla přes film (včetně postmoderní mozartovské adaptace Don Gio), televizi, expozice, ceremoniály po multimediální akce v baletu, činohře, opeře, operetě (Bernsteinův Candide), muzikálu, dokumentu, kabaretu, koncertech. Takto vybaveni se ve spolupráci s překladateli Ivem a Janem Fischerovými rozhodli Offenbachovu parodii s vtípky a špílci na dobu druhého císařství Napoleona III. radikálně aktualizovat.
Z antického Olympu učinili současné sídlo Evropského parlamentu v Bruselu, z bohů jeho poslance – nejvyšší z bohů Jupiter byl poněkud opelichaný záletný a v podání Jana Ježka ve zpěvu těžkopádný předseda EP, který se snaží držet na uzdě svou manželku Junonu, jejíž žárlivost exaltovaně přehrávala Jitka Svobodová. Vládce podsvětí Pluto má být „nevýznamný český politik“ a také drogový dealer a pasák – Jaroslav Březina v lesklém obleku a černých brýlích naplňuje toto zadání jako samolibý vekslák. Merkura inscenátoři přetvořili v podání Tomáše Kořínka do podoby čiperného lobbisty, takového Dalíka, jak zazní v jeho charakteristice, ve dvojroli s podvodníkem Styxem. Amor Yukiko Kinjo je za erotickou manažerku. Roli Veřejného mínění prezentuje Yvona Škvárová jako nepřehlédnutelná redaktorka televizního zpravodajství doprovázená kameramanem. Jenže když se princip natáčení reportážního příspěvku znovu a znovu opakuje, počáteční nápad se stává oním nechvalně pověstným opakovaným vtipem.
Poslancem EP v podání Josefa Moravce je také Orfeus v kostkovaném saku, který působí usedle a nanicovatě. Z Eurydiky inscenátoři udělali „kariéristku a zlatokopku“. Jana Sibera si v této roli užívá koloratury tak rozverně, že občas ztrácí intonační přesnost. Do bezskrupulózního vzestupu Eurydiky na společenském žebříčku ovšem vkládá obrovskou spoustu energie (z nudy podsvětí si vypomáhá dnes módní hračkou spinner), takže na sebe zaslouženě strhává pozornost.
Nové schéma Šimon Caban a Jan Fischer namontovali na český překlad originálního libreta Iva Fischera pro ostravskou inscenaci Orfea v podsvětí v roce 2011 v režii Pavla Mikuláštíka se scénou a kostýmy Adolfa Borna. Asi třetinu ostravského textu libreta upravili tak, aby bylo zřejmé, že antičtí bohové jsou zde ještě pokrytečtí poslanci Evropského parlamentu. A přidali roli Komedianta: přitáhne před budovu bruselského parlamentu vůz s kočovným loutkovým divadélkem, pod stanovým přístřeškem se pomiliskuje s Eurydikou a vstupuje průběžně do děje jako aktivista domáhající se slyšení u poslanců, kterého co chvíli nahání policie. Zároveň glosuje dění a coby komentátor se snaží ozřejmit divákům vztah originálního příběhu a režijního posunu včetně školometsky poučovacích definic toho kterého boha z wikipedie. Tato multi-role kočovného loutkaře, moderátora, baviče, akrobata, žongléra, chůdaře, jezdce na jednokole, hráče na housle i obsluhy „bouřkostroje“ a beatboxera byla zjevně koncipována podle schopností hereckého všeuměla Petera Strenáčika. Jenže inscenátoři honili příliš mnoho zajíců najednou. Strenáčikovy multioborové vlohy včetně lezení po konstrukci Evropského parlamentu a pouštění Jupiterova dronu podle jeho navigace, byly sice obdivuhodné, ale ani s takovým talentem – nebo možná právě kvůli němu – takto koncipovaná role do půdorysu operety a interpretačního stylu operních sólistů nezapadla a působila cizorodě. Celkovým problémem prakticky všech sólistů byla také špatná srozumitelnost rozsáhlých mluvených částí, takže v orientaci pomáhaly divákům alespoň anglické titulky (pro zpívaná čísla byly k dispozici české a anglické titulky).
Přenesení děje Offenbachova Orfea z Olympu do Evropského parlamentu nebyl sám o sobě špatný nápad. Replika bruselské budovy, která dominuje scéně Šimona Cabana, včetně vlajek „účastníků“ vztyčených před ní (tyče slouží i jako pomůcky pro svůdné tanečnice), je zdařilá (na rozdíl od prvoplánově křiklavých kostýmů Simony Rybákové) – navíc na točně umožňuje rychlou přestavbu, když dává nahlédnout do „zasedacího“ nitra. Budova podle návrhu Louise Weisse byla otevřena v roce 1999 a vzbuzovala rozpaky nápadnou podobou s biblickou „babylónskou věží“, která chtěla megalomansky vzdorovat Bohu – jak ji ve svých představách zpodobnil Pieter Brueghel starší. Rozpaky trvají dodnes, ba spíše se zesilují s pochybnostmi občanů, zda jim je velkolepý projekt Evropské unie skutečně ku prospěchu. Téma jistě velmi vhodné a naléhavě potřebné, ale způsob, jakým ho tvůrci naroubovali na Offenbachovu operetu, jakkoli také politickou satiru, se dostával za hranici vkusu. Tvůrci s primitivní povrchností semleli narážky na evropské móresy, mezi které ovšem zamotali i drogy, obchod s lidmi a milenky jako „hlavní“ starosti europoslanců, a zesměšňované normy (zde na velikost knedlíků) s narážkami na české kauzy Tvrdíka, Dalíka, Nečase, Nagyovou, Zemana s jeho hůlkou a vrávoráním, korupční aféry Babiše, rekonstrukci Státní opery, stávkovou pohotovost v opeře ND i konec Divadla Komedie. Do tyglíku „satiry“ inscenátoři přimíchali také homosexualitu, protikuřácký zákon, muslimy i Angelu Merkelovou. Největším přešlapem bylo asi téma migrace s utonulými uprchlíky, které „karikují“ tanečníci v záchranných vestách. Celkově druhá půle, ústící do servilního přijetí „čínské delegace“ v čele s prezidentem Ping-Pongem, upadala do čím dál hlubší trapnosti. Eurydika neskončí jako bakchantka, ale protože jí nestačí ani vztah s předsedou EP Jupiterem, s jednomyslným schválením poslanců podstoupí za peníze z repre fondu investic budoucnosti EP plastickou operaci víček a stane se manželkou vůdce čínského lidu.
V operetě tak důležitou taneční složku zde reprezentuje „externí skupina“, která v choreografii Jana Kodeta coby asistenti poslanců, stěhováci, uklízeči a již zmínění topící se migranti působí jako další „přílepek“, hlavně aby byl na jevišti pohyb, lhostejno jaký. O míře vkusu a charakteru údajné politické satiry například vypovídalo vlnění „u tyče“ vlajek před parlamentem. Opravdový kankán se všemi jeho konotacemi včetně erotických, který se po premiéře Orfea stal hudebním symbolem Paříže a který například předvedl Karlínský soubor v televizní inscenaci Orfea (na internetu ČT dostupný stále), se vlastně nekonal. Přitom Jan Chalupecký vedl Orchestr Státní opery k břitkým tempům a lesku slavných melodií i tanečních scén, jenže často neudržel potřebnou souhru a zvukovou vyrovnanost vůči sólistům.
Offenbachův Orfeus sestoupil do podsvětí. Státní opera ve svazku s Národním divadlem se s Orfeem propadla do „béčkové“ estrády.