(*17. 4. 1937, Praha)
Jan Pirner
Letošní jubilant, elektrotechnik a sbormistr Vladislav Souček, zasvětil velkou část života dětskému sborovému zpěvu. Ovlivnil řadu dětí a mladých lidí v jejich profesním i osobním životě; společně se svou manželkou Zdeňkou a klavíristkou Jitkou Nešverovou zanechali významnou stopu v českém hudebním životě.
Souček pochází z hudební rodiny – jeho otec, ministerský úředník Karel Souček, rád pořádal letní tábory ve skautsko-sokolském stylu a matka Marie Součková byla varhanicí Československé církve husitské v Rudné u Prahy, kde oba zpívali ve zdejším Hlaholu a chodili do místního Sokola. Vladislav už od dětství zpíval ve školním dětském sboru, hrál v orchestru a jako samouk na varhany. V roce 1951 se rodina přestěhovala do Prahy, kde v letech 1952–56 navštěvoval SPŠ elektrotechnickou Františka Křižíka na Praze 1, Na Příkopě 16. Po maturitě studoval na ČVUT do roku 1961 obor silnoproudá elektrotechnika. Na vysoké škole se mu líbilo, a proto zůstal na katedře jako pedagogický a později i odborný asistent až do roku 1969, vedl studentské semináře a vydal dvě cvičební skripta. Mezitím se stihl věnovat i svým dvěma zálibám. První bylo loutkové divadlo; loutky Souček nejprve mluvil, později i vodil a začal pravidelně spolupracovat s Říší loutek v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Druhou byl dětský sborový zpěv. Souček v září 1961 založil dětský pěvecký sbor Radost, původně jako sbor ZDŠ v Korunovační ulici na Letné. Jiří Dušek, pedagog školy a sbormistr školního sboru, odešel učit na jinou školu a domluvil se se Součkem, že mu sbor přenechá. Po prázdninách ale k Součkovi přišlo jen několik děvčat, takže musel udělat nábor a založit sbor nový. Z nenápadného školního tělesa se v roce 1965 stal sbor celoobvodní, který navštěvovaly děti i z dalších základních škol Prahy 7. Sbor přešel ze školy pod Dům pionýrů a mládeže, který byl jeho zřizovatelem až do roku 1994. Souček byl v tu dobu také instruktorem Městského domu osvěty – jeho úkolem bylo obcházet dětské sbory, zvát je na festivaly a přehlídky, být porotcem dětských soutěží, nabízet nové noty a zároveň monitorovat stav sborového zpěvu a jeho úroveň. Jeho vzorem, nadřízeným a později i blízkým přítelem se stal sbormistr Pražského dětského sboru Čestmír Stašek, s nímž v 60. letech trávil hodně času při společných soustředěních i hudebních produkcích. Začátkem 60. let Souček tři semestry studoval hudební výchovu a matematiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde zažil řadu tehdejších hudebních osobností, manžele Vrchotovy či sbormistra Josefa Plavce. Současně docházel zpívat a natáčet do amatérského sboru Československého rozhlasu Mír (sbm. Jiří Kareš, Jiří Stárek, Jiří Váchal). Váchal ho doporučil do Komické opery na Vinohradech, kde Souček působil jako druhý sbormistr a nastudoval zde se souborem ochotníků několik titulů. Jeho hlavní uměleckou činností ale nakonec zůstalo působení v dětském sboru. Radost měla v Součkovi nejen obětavého a informovaného sbormistra, ale především všestranného a technicky vzdělaného člověka, který si ve volných chvílích neváhal navrhnout a vyrobit vlastní sadu legendárních přenosných praktikáblů, natočit sbor na magnetofon či vyrobit pro něj množství notových partů. Brzy se sbor zdokonalil a začal vítězit v pražských i republikových soutěžích, v roce 1976 získala Radost Cenu hl. města Prahy. To už však několik let fungovala i přípravná oddělení, se sborem mu od roku 1969 pomáhala jeho manželka Zdeňka, účast ve sboru neminula ani jejich děti a vnoučata. Učitelskému povolání a elektrotechnice ale zůstal Souček také věrný – od září 1969 vyučoval odborné předměty na střední průmyslové škole na Příkopech, kde dříve sám studoval a kde se také posléze stal zástupcem ředitele a záhy i ředitelem (1976–84). Později přešel jako zástupce na SPŠE v Ječné ulici, kde rovněž zastával ředitelskou pozici až do svého odchodu do důchodu (1988–98). Radost Praha se od 70. let postupně propracovala mezi republikově i mezinárodně známé výběrové dětské sbory, získala řadu cen i absolutních vítězství v soutěžích (Bratislava, Cantonigròs, Celje, Kaunas, Limburg-Lindenholzhausen, Llangollen, Montreux, Neerpelt, Tours aj.), navštívila 19 evropských zemí a Kanadu, zpívala opakovaně na Pražském jaru a spolupracovala s významnými profesionálními tělesy. Společně se Zdeňkou a vynikající klavíristkou, odchovankyní Staškova Pražského dětského sboru, Jitkou Vránkovou (později Nešverovou), vytvořili tým, díky kterému se sbor rozrostl a v době největšího rozkvětu na konci 80. let měl i s přípravnými odděleními přes 500 členů. O sbor se nezištně starala či stará řada dalších dobrých lidí – sbormistři Jan Pirner, Andrea Sušilová, Jana Jamborová a Helena Šmydková, hlasové poradkyně Věra Grigová, Markéta Džuneva, tajemnice Alena Vogelová, předsedkyně rodičovského sdružení a později spolku přátel sboru Drahuška Marková, Milena Poláčková a Eva Holečková, klavíristka Jamila Hla-Shwe, ředitelka Domu pionýrů a mládeže (později Domu dětí a mládeže) Věra Útratová i vedení Základní umělecké školy v Šimáčkově 16 a celá řada rodičů. Z řad bývalých členů sboru vzniklo několik komorních těles (Cesmina, G*apeels, Totál vokál a v současné době Puellae) a jeden sbor smíšený – v roce 1988 vzniklo Gaudium Praha, jehož mužská část se skládala převážně z otců bývalých členek. Součkovi se s Radostí spřátelili s mnoha dětskými sbory, pomocnou ruku jim podávali i přátelé z řad sbormistrů. Za všechny zmiňme Karla Košárka a Holešovský dětský sbor, Jiřího Klimeše a Olomouckou Campanellu, Aloise a Tomáše Motýla a Motýly Šumperk, Ivana Sedláčka a Brněnskou Kantilénu, Jiřího Skopala a Královéhradecký dětský sbor Jitro, Čestmíra Staška a Pražský dětský sbor, Milana Uherka a liberecký Severáček, Sušický dětský sbor s Pepčou Baierlem, Jiřího Koláře, Jaroslavu Mackovou a mnoho dalších. Díky všem těmto kontaktům a z potřeby přátelských výměn založili Součkovi v roce 1985 sborový festival Letenská vonička, který úspěšně fungoval až do roku 2001. Souček působil řadu let v předsednictvu Unie českých pěveckých sborů, kde hájil zájmy dětských sborů, je členem Odborné rady pro dětský sborový zpěv NIPOS-ARTAMA i členem porot sborových soutěží v Čechách (Jirkov, Kladno, Olomouc, Nový Jičín, Praha) i v zahraničí (Halle, Riga). Je nositelem Ceny Františka Lýska (1991), Ceny Bedřicha Smetany (2006), Ceny Nadace Život umělce „Senior Prix“ (2013), čestným občanem Prahy 7. Spolu se svou ženou Zdenou Součkovou a klavíristkou Jitkou Nešverovou byli za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost v oblasti uměleckého vzdělávání oceněni v roce 2016 Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy I. stupně.