Drážďany, Sächsische Staatsoper
Pavel Horník
Faustovská tematika, hlavně díky Goethemu, je v divadelním a zejména v operním umění mezi diváky oblíbená. Připomeňme si třeba Fausta Louise Spohra. Nejznámějším a nejčastěji hraným dílem je samozřejmě Faust od Charlese Gounoda. Pak následuje Boitův Mefistofeles nebo Berliozovo Faustovo prokletí. Ani následující století dvacáté nezůstalo v operním světě tomuto námětu nic dlužno. Italský skladatel a klavírní virtuos, narozený v Empoli roku 1867, Ferrucio Busoni složil několik oper, ale pouze jeho čtvrtá opera Doktor Faust dosáhla světového věhlasu. Dílo, které není konkrétně spojováno s goetheovským pojetím, začal Busoni skládat v Berlíně v roce 1916. Konkrétním námětem se mu stala stará německá pověst a loutková hra anglického básníka druhé půle šestnáctého století Christophera Marlowa. Sám skladatel se premiéry své, téměř dokončené opery, nedočkal. Roku 1923 ve věku 58 let v Berlíně zemřel. Práci dokončil jeho student Philipp Jarnasch. Od její premiéry 21. května 1925 v Drážďanské opeře (dirigoval Fritz Busch) našla své místo velmi brzy nejdříve na řadě německých scén. Zajímavé je také to, že její první zahraniční uvedení bylo roku 1928 v Praze na scéně Nového německého divadla. Za války byla uvedena v Itálii. Teprve po druhé světové válce se dostalo na některá světová jeviště. Do Metropolitní opery doputoval Doktor Faust dokonce až v roce 2001 a titulní roli zde vytvořil známý americký baryton Thomas Hampson. Poslední uvedení v Německu bylo roku 2008 v Mnichově. Tehdy je v Bayerische Staatsoper hudebně nastudoval Tomáš Netopil.
Busoniho Faust se v Drážďanech od své premiéry před devadesáti lety nehrál, proto bylo jeho uvedení právem s napětím očekáváno. Dílo o šesti částech (Prolog 1 a 2, mezihra, 3 obrazy a epilog) je velmi obsáhlé a jeho délka je přes tři a půl hodiny s pouze jedinou pauzou. Režie náročné inscenace se chopil významný britský režisér Keith Warner (u nás známý inscenováním Straussovy Elektry vloni v Praze). Zajímavou scénografii navrhl Tillo Steffens a hrálo se v pestrých kostýmech střídajících historický styl až po současnost od Julie Müer. Hudební nastudování s Drážďanskou Staatskapelle bylo svěřeno Tomáši Netopilovi, který je ve zdejším operním domě častým hostem. Naposledy zde řídil Janáčkovy Příběhy lišky Bystroušky. Základem jevištní dekorace je řada sloupů, které se různě sestavují a samozřejmě umná a působivá hra se světlem (John Bischop). Na počátku se objevuje ve své pracovně doktor Faust ztvárněný americkým pěvcem černé pleti, majícím na hlavě dredy, Lesterem Lynchem. Tento ústřední part je však oproti zvyklostem v jiných dílech, kde part Fausta zpívá tenorista (např. v Berliozově Faustově prokletí), psán v této opeře pro baryton. Fausta v jeho pracovně, kde je se svým fámulusem Wagnerem (sonorní Michael Eder) navštěvují krakovští studenti, kteří mu přinesou čarovnou knihu.
V druhém prologu pak Faust (mimochodem má na stole přenosný notebook), vyvolává duchy a tomu sedmému, nejúspěšnějšímu Mefistovi, se upíše krví. Ďábel, zpívaný – rovněž oproti tradičnímu basovému partu – tenoristou a obsazený výborným anglickým tenorem Marckem Le Broquem, se pak vyskytuje v nejrůznějších podobách.
Výtvarně velice působivá je pak mezihra, kdy se sloupy zdvihají nahoru a scéna se mění v dosti realistický interiér gotického kostela, kde Mefisto zabíjí vojáka-bratra dívky (Sebastian Wartig), kterou Faust svedl. Nakonec i zapaluje sochu sv. Panny Marie.
Dostáváme se konečně k hlavní hře a jejímu 1. obrazu, ve kterém se přeneseme do italské Parmy k vévodskému dvoru. Slaví se velkolepá svatba vévodského páru a po slavnostním schodišti sestupují jako vzácní hosté mezi početnou a pestrou společnost (sbor vedený Jörnem Hinnerkem Andresenem) Faust s Mefistem. V bohatém programu se Faust předvádí různými ďábelskými až fantasmagorickými kousky a snaží se získat pro sebe krásnou vévodkyni ztvárněnou výtečnou německou pěvkyní Manuelou Uhl. Mefisto ke všemu k nelibosti vévody parmského (Michael König) asistuje. Ve velkolepém divadle jsou předváděny historické výjevy krále Šalamouna a královny ze Sáby, nebo Samson a Dalila. Vše korunuje zjevení Salome. Katem se stává Mefisto a drží v ruce hlavu Jana Křtitele.
Druhý obraz se odehrává o hodně dále, v Německu. Na jevišti se mezi sloupy objevuje několik postav včetně vozíčkáře, jakéhosi kosmonauta, a demonstrantů s nápisy jako rovnost všem. Vše se změní v prostředí wittenbergského pivního šenku (na oknech je vznešený název ,,café“). Faust partě luteránských i katolických studentů líčí svoje milostné dobrodružství s parmskou vévodkyní. Mefisto v kovbojském klobouku přináší její mrtvé dítě (i vévodkyně sama zemřela), proměňuje je v otep slámy a zapaluje. Z projekcí plamenů vystupuje na stůl pokrytý květinami krásná svůdná dívka – Helena. Přicházejí opět krakovští studenti, kteří chtějí na Faustovi nazpět kouzelnou knihu, kterou mu zapůjčili a oznamují, že se dny jeho konce nenávratně blíží.
Ve třetím obraze je vše jinak. Poloprázdné tmavé jeviště, tu a tam s nějakou menší, měnící se kulisou. Po scéně se pohybuje se svítilnou noční hlídač (Mefisto). Na scéně se objeví nuzný pokojík s železnou postelí, na které se vystřídají při hereckých akcích osoby příběhu včetně Faustova fámuluse Wagnera, který je zvolen rektorem univerzity. Z velkého kontejneru na odpadky za asistence nočního hlídače – Mefista vylézá před zděšeným Faustem žebračka s novorozenětem. Zděšený Faust v ní poznává vévodkyni parmskou. Objeví se ještě zkrvavený voják-bratr zabité dívky z mezihry. Faustovi, který již není v moci ďábla, se podaří mrtvé dítě proměnit v živého jinocha. Sám však umírá.
Náročné dílo bylo po hudební stránce nastudováno velice kvalitně. Rovněž režijně scénografická stránka, obzvláště prvních dvou třetin, byla nápaditá a měla spád.
Dresden, Sächsische Staatsoper – Ferrucio Busoni: Doktor Faust. Hudební nastudování Tomáš Netopil, režie Keith Warner, scéna Tillo Steffens, kostýmy Julia Müer, sbormistr Jörn Hinnerk Anderse. Premiéra 19. 3. 2017.
Úvodní foto: Lester Lynch (Faust) a Mark Le Brocq (Mefisto) Foto Jochen Quast