Duben byl ve znamení české opery: dokonce dvakrát měla premiéru Dvořákova Rusalka a nastudování dirigenta Norberta Baxy s režisérem Tomášem Pilařem v Plzni a pojetí dirigenta Marka Šedivého a režiséra Ilji Racka přinesly velmi odlišné přístupy jak hudebně tak ve scénickém pojetí. Ostravská opera pokračuje v kompletování svého smetanovského cyklu Tajemstvím. Pražské Národní divadlo připomnělo Krakatitem sté výročí narození jedné z klíčových osobností české poválečné opery – Václava Kašlíka.
Tuto čtveřici do základu pro výběr „nej“ doplňuje olomoucká Bohéma, která sice měla premiéru už v prosinci, ale viděla jsem ji až v dubnu. A moji dubnovou „databázi“ rozšiřuje madridská Rodelinda Georga Friedricha Händela. A je to právě tato inscenace, která patří jednoznačně mezi zážitky, ze kterého se stává „referenční“ bod pro hodnocení inscenací barokních oper uváděných nikoli specialisty na starou hudbu, ale divadlem se standardní šíří repertoáru včetně původních novinek.
Zážitek
Uvádění barokních oper dnes nabízí širokou škálu možností. Inscenace Rodelindy Georga Friedricha Händela v Královském divadle v Madridu přinesla – řekněme – variantu kompromisní. V hudebním nastudování Ivora Boltona hráče divadelního orchestru na soudobé nástroje doplnili hráči na dobové dechové nástroje a theorbu. Všichni hráli v akusticky báječném prostoru Královského divadla spolehlivě, nicméně v porovnání se specialisty na barokní operu chyběl onen měkčí zvuk smyčcové sekce a frázování, které by posílilo hudební vyjádření afektů typických pro operu seria.
Bolton vybral sólisty s velkými zkušenostmi se starou operou v čele s kontratenoristou Bejunem Mehtou. A Claus Guth potvrdil své renomé jedné z nejzajímavějších režijních osobností v opeře. I když přenesl děj do současného anglického sídla v současných, elegantních šatech, nepůsobí to jako násilná aktualizace. Příběh herecky vypracovaný do posledního detailu se stále novými a novými variantami vyjádření vztahů a pocitů postav nahlédl očima Flavia, zhruba dvanáctiletého syna Rodelindy a jejího domněle mrtvého manžela, což je Händelem předepsaná němá role. Kluka sužovaného úzkostmi a psychickým týráním v drsném světě dospělých hrál naprosto věrohodně profesionální herec malého vzrůstu. A povinný šťastný konec Guth relativizoval tak, že zatímco dospělí se z přestálých útrap otřepou, kluka si nikdo nevšímá a ten zůstává izolovaný se svými běsy. Zcela vyprodané Teatro Real bouřilo nadšením – přidala jsem se – jakkoli s lítostí, že tak vypracovanou inscenaci nemáme u nás.
Propadák
Duben zůstává bez propadáku. I když ani jedna z českých inscenací „nedosáhla“ na bezvýhradný zážitek, ani jedna nezaslouží sestup do propadu.