Praha, Rudolfinum
Olga Kittnarová
České publikum mělo příležitost uvítat Princeton University Orchestra v Praze již po čtvrté. Poslední koncert se konal v Dvořákově síni Rudolfina 29. 1. tohoto roku, symfonické těleso řídil jeho dlouhodobý dirigent a umělecký vedoucí Michael Pratt. Krátce připomeňme, že orchestr tvoří nejen studenti hudebních oborů, ale jeho členy jsou i posluchači nejrůznějších dalších oborů, které tato vysoká škola nabízí, včetně technických věd, práva, politologie, medicíny, přírodních věd, architektury a mnoha dalších. Spolu s excelentním uměleckým vzděláním a znalostmi jim účast v ansámblu přináší nové zkušenosti a zejména radost z tvůrčí práce. Vedle amerického repertoáru přinesla dramaturgie koncertu dvě populární partitury světové hudby devatenáctého a dvacátého století.
Prvou skladbu večera, Předehru ke komedii The Schools for Scandal, napsal Samuel Barber (1910–1981) ve věku pouhých jednadvaceti let. Nicméně dílo působí zrale, má poutavou orchestraci, nápadité nástrojové barvy, svěží invenci a je plné překvapení. Orchestr hrál na vysoké technické úrovni, citlivě artikuloval náročné melodické linie strunných nástrojů a prokázal smysl pro komplikovaný rytmus. Autorem druhé skladby večera byl představitel novoromantismu Hector Berlioz (1803–1869). Je všeobecně známo, že byl novátorem práce se stálou hudební myšlenkou (ideé fix, též leitmotive), dále doporučoval užití nebývale velkých orchestrů (ve své učebnici Instrumentace a orchestrace z r. 1844 navrhoval obsazení o 242 smyčcových nástrojích) a obohatil i obor nových programních forem. Dramatická symfonie Romeo a Julie (1839) psaná na slavný námět Shakespeara byla vnitřně propojena s předchozí Fantastickou symfonií, kterou autor věnoval své osudové lásce, herečce Harriet Smithsonové, představitelce Julie na pařížské divadelní scéně. Z vokálně instrumentálního díla na koncertě zazněly tři výrazově kontrastní nástrojové části. Snová a subtilní atmosféra osamoceného Romea je tu vystřídána kaskádami hlučného a bombastického zvuku popisujícího Slavnost Capuletů; v závěrečné části orchestr kreslil pod výmluvným a napovídajícím gestem dirigenta kouzelnou a vášnivou náladu Milostné scény. V následujícím rozhovoru jsem se profesora M . Pratta ptala: „Při minulém turné jste také uvedli kompozici nazvanou Romeo a Julie, ale ve formě suity ze stejnojmenného baletu Sergeje Prokofjeva. Tentokrát jste představili již zmíněného Berlioze. Lze tady mluvit o jisté repertoárové prioritě vašeho výběru?“ „Je to dílo velice blízké mému srdci. Je to můj oblíbený Berlioz. Navíc jde o úžasný kus, vhodný pro práci se studenty. Je v něm hodně ze Shakespeara. I když jsme nikdy neuváděli celou vokálně instrumentální symfonii, části, které postrádají text, jdou silně s hudbou. Můžete přímo ukázat místa, kde se Romeo a Julie vyjadřují prostřednictvím hudby a jejich pocity a úmysly vzrušují představivost studentů.“ Třetí kompozicí večera byl Symfonický obraz z opery Porgy a Bess George Gershwina (1898–1937), skladatele, jenž je považován za tvůrce zlaté éry amerického hudebního divadla. Byl znalcem svého oboru; v průběhu života neustále studoval kořeny domácí kultury, které poznamenaly zpěvy Indiánů, spirituály, blues, cowboy songy a jazzový repertoár. Jazzová opera je citovým zobrazením života prostých lidí, obsahuje pracovní písně, lamentace, magické formule, zpěvy pouličních prodavačů i dramatické dialogy, líčící psychologické nálady postav. Symfonický obraz, který aranžoval Robert Russell Bennett, byl sestaven z populárních melodií opery a díky dynamickému a svěžímu provedení interpretů přinesl silný umělecký dojem. Podle dlouhodobého potlesku publika bylo zřejmé, jak moc je Gershwin v Čechách stále oblíben. Igor Stravinskij (1882–1971) byl legendární osobností světového významu. Mezi jeho rané kompozice náleží balet Pták Ohnivák, psaný pro Ďagileva, ředitele avantgardního Ruského baletu, působícího v Paříži. Premiéra (1913) přinesla obdivuhodný úspěch, který byl odrazovým můstkem další kariéry mladého skladatele. Ve shodě s námětem ruské pohádky je Pták Ohnivák dobrou vílou bojující s krutým čarodějem, který uvěznil 13 nevinných panen. Balet je nádherně instrumentován, v dramatických scénách odkrývá vlivy ruského romantismu a zejména Rimského Korsakova. Poetické a lyrické partie evokují svět impresionismu ; a právě toto dvojí zakotvení dává dílu nevšední umělecký rozměr. Různorodé nálady reflektující děj baletu se staly velkou inspirací pro interprety. Co je příznačné pro hru mladého tělesa University z Princetonu? Tak především jak sólisté tak tutti hráči vykazují velmi čistou intonaci, která pomáhá odkrýt krásy harmonických spojů. Také artikulace je precizní, odhaluje význam krátkých hudebních myšlenek stejně tak jako poselství dlouhých melodických linií. Orchestr je schopen obstát virtuózním nárokům, cítí dobře náročný i nepravidelný rytmus, jazzové modely a synkopy. Hráči tlumočí různorodé nálady, od velmi jemných a subtilních odstínů až po dramatické a vulkanické exprese. Mnohé z interpretačních požadavků mohou přímo vyčíst z přesných a návodně srozumitelných gest dirigenta. Úspěch koncertu byl veliký, potlesk byl dlouhodobý. A na závěr jsem se ještě zeptala Profesora Michaela Pratta na jeho vztah k Praze a jejímu publiku. Odpověděl: „Praha je obdivuhodná. Někdy říkám svým studentům, že američtí posluchači nejsou takoví jako čeští, pro které hudba znamená opravdu mnoho.“